Hudebník Arve Henriksen: Rád přeskakuju mezi různými náladami

V Praze bude Henriksen koncertovat společně se slovenským kytaristou Davidem Kollarem. Vedle jejich nejnovějšího společného alba A Sense of Destiny jsme s Arvem, jehož jsme zastihli na dovolené ve švédských horách, probrali i esenci evropského zvuku či to, jak dobíjí tvůrčí baterky a v neposlední řadě i jeho nejnovější sólové album Sanctuary. „Moc se do Paláce Akropolis těším. Tam jsme se totiž s Davidem, který tehdy předskakoval mně a kytaristovi Christianu Fenneszovi, seznámili,“ poznamenává Henriksen.

Obal alba A Sense of Destiny v grafické úpravě Petera Bena, který použil fotografii od Anny Marii Friman. Titul vydalo slovenská značka pozoruhodná slovenská Hevhetia Records, repro: Bandcamp

Do švédských hor jste vyrazil odpočinout si před evropským turné?

Vyrazil jsem s rodinou na hory, což jsme už dlouho plánovali. Navíc mi neuškodí, když si od hudby trochu odpočinu. Klimatická změna je sice trochu poznat, jsou tu čtyři stupně nad nulou, ale stále ještě máme pořádnou zimu. Od města Mölnlycke (nedaleko města Göteborg – pozn. red.), kde žiju, je to nějakých šest set kilometrů. Podle sjízdnosti cest je to asi sedm hodin jízdy. Ve Skandinávii jsme zvyklí pravidelně vyrážet do přírody. Často se o tom s kolegy muzikanty bavíme a snažíme se ta výletová období pravidelně zavádět.

Posloucháte při těchto příležitostech hudbu? Pro mě je to ideální možnost projít něčí kompletní diskografii a během takových výletů a spočinutí se dá snadněji prokousat i náročnějšími a avantgardnějšími deskami.

Rád přeskakuju mezi různými náladami a přístupnostmi hudby, ať už jako posluchač, anebo jako muzikant. Také se musím občas proposlouchat náročnějšími věcmi a udělat si výzkum – díky tomu pak moje hudba může být i hledačská. Aby se člověk posouval, musí neustále vyrážet do neznámých území. Láká mě dávat si před sebe výzvy. Pak je sice občas náročné tu hudbu napsat, ale to už je součástí tohoto oboru. Tu zvědavost si musíme udržovat a dělat věci, které jsou pro nás nové. Pokud bych skládal jen atmosférickou a přístupnou hudbu, asi bych se brzo začal nudit. Baví mě hledat elementy a zvuky. Na spolupráci s Davidem Kollarem jsem ocenil i inspirativnost. Pořád něco objevujeme. Máme na kontě tři desky a další tvorbu v procesu, v němž je opět zapojen americký kytarista Rick Cox.

Pokud jsem pochopil správně, tak u nejnovější desky s Kollarem se vyskytlo o pár výzev víc, protože základ David napsal během povinné desetidenní izolace a fungovali jste primárně na dálku.

Velice dobře známe tradiční způsob muzikantské spolupráce, když se potkáme ve studiu, ale i práce na dálku má své výhody. Bylo to vlastně inspirativní. Řeknu to teď strašně formálně, ale baví mě objevovat nové možnosti spolupráce. (smích) Pandemie způsobila to, že jsme prakticky neměli na vybranou a museli jsme se s tím nějak poprat.

Propagační video ke skladbě Shadows Behind Pillars, zdroj: YouTube

Zkusme být konkrétnější. Jak to v praxi vypadalo?

David mi poslal hodně materiálu, ale komentáře téměř žádné. Po čase jsem mu poslal já svoje části, navazující na ty jeho, které jsem mezitím po produkční stránce posunul o kus dál. David je totiž v základu rocker. (smích) Je také velkým fandou norského kytaristy Eivinda Aarseta. Tím, že mám za sebou spolupráci i s Eivindem, cítil jsem z Davida, že se tomu zvuku chce nějak přiblížit. Na Davidovi mám moc rád právě to, že mě má nastudovaného a zároveň se moc rád učí a objevuje.

Základem tedy bylo, že napsal řadu úžasných partů, z nichž jsme vycházeli. Díky tomu jsem měl hodně prostoru vše doplnit o mé pasáže na trubku nebo o vokály či elektroniku. Mnohdy vytvořil jen velice silný groove, na který se dalo snadno naskočit. Nakonec to bylo prakticky 50/50. Za ty roky jsme se naučili vzájemně si sdělovat věci na rovinu a třeba i říct: „Za mě je tohle špatný směr.“ Nikdo se neuráží a vřele si poskytujeme prostor tam, kde každý z nás máme svou odbornost, například v případě orchestrace.

Počty nominací, které naše nahrávky získaly, mě v tom, že to děláme správně, jen utvrzují. Hlavně na Slovensku byla zpětná vazba neskutečná, takže se do střední Evropy moc těšíme.

Už pár let pouštím hudbu pro nevidomé a nedávno jsem slyšel vynikající reakci na vaši a Davidovu skladbu Shadows Behind Pillars: „Tam je tolik vrstev, až je to neuvěřitelné!“ Jak se tu náladu, která nemá daleko k soundtracku ke snímku Duna, snažíte předvést naživo?

To zní výborně a jsem nadšený, kdo všechno se k naší hudbě dostane. Nejen proto, že si dokážu představit, že hendikepovaní vnímají hudbu jiným způsobem. Je to zavazující a motivující zároveň. Pokud bude možnost, rád bych se po vystoupení v Praze sešel u piva a dozvěděl se víc.

Naše koncerty jsou vždy směsicí toho, co znáte z desek a něčeho, co vzniká přímo na místě. Abychom se originálu přiblížili, pouštíme i nějaký ten sampl v pozadí, ale živě na to reagujeme a nikdy nevíme, jak přesně to dopadne. Tímto způsobem mě baví pracovat s technikou, kterou máme na pódiu. Stejně tak nás ovšem baví do toho hrát akusticky. Pouze trubka a kytara. Každopádně to vrstvení je něco, s čím v poslední době hodně experimentujeme. I proto mě ta úžasná zpětná vazba ke skladbě Shadows Behind Pillars těší.

Takže improvizace je přirozenou součástí vaší tvorby?

Ano, ostatně ono vrstvení je také do značné míry intuitivní a spontánní. I když nahráváme ve studiu, tak improvizujeme. Ještě větší extrém je na mých sólových deskách, kde mám většinou zařazeny i záznamy živého hraní. Z improvizací totiž můžou vypadnout naprosto skvělé momenty a ty se snažím zachytit, ať už k tomu dojde během zvukové zkoušky, doma, ve studiu nebo právě přímo během koncertu. Dalo by se říct, že mám nahrávání nějak spuštěné prakticky neustále. Něco mě napadne, rychle si ten drobný part nahraju v mém domácím studiu, pak odvezu děti na fotbalový trénink. Tohle je naprosto přirozená součást mého každodenního života.

Vrstvení, které jste zmínil, určitě vychází z toho, že nápady pokládám jeden na druhý. V minulosti se muselo fungovat v režimu: složit, procvičit, jít do studia, vše nahrát a vydat. V dnešní době investuju hodně do přípravy kompozic, kreativity, každodenního života a způsobu vydání desky. Technologie usnadňuje obrovské množství práce. Ráno něco můžeme nahrát, kolem poledne doladit mix a odpoledne vydat na Bandcampu. Technologie nám umožňuje být více spontánní a stejně tak nám usnadňuje přidání orchestrací do našich skladeb. V neposlední řadě můžu použít i úlety, jako třeba zvuk obrovského zvonu, na který jsme narazili s dětmi. Nejen já, ale i David a mnoho dalších kolegů, oceňujeme, že díky technologii můžeme být kreativní mnoha způsoby.

Ukázka spolupráce mezi Arve Henriksenem a Davidem Kollarem naživo z Ponavafest 2019, zdroj: YouTube

Teď už lépe chápu informaci o vzniku vaší sólové novinky Sanctuary, že nahrávání probíhalo mezi lety 2018–2022.

Pro tuto desku jsme s mým týmem poskládali nahrávky nebo i nejrůznější útržky za poslední čtyři roky. Ale zrovna nedávno jsem byl ve studiu s holandským pianistou Harmenem Fraanjem. Pořídili jsme album pro ECM Records a v tomto případě vše probíhalo velice tradičně, ovšem intenzivně. Za den a půl jsme měli vše nahráno. A to jsme u mnoha položek dokonce hodně improvizovali, a nakonec jsme zvládli i mix. K takovým sprintům skutečně dochází, ale u mé sólové tvorby si můžu dovolit vše postupně nahrávat i pár let. Na Sanctuary se objevily drobnosti, které jsem pořídil v průběhu let, stejně jako party, které jsem připravil pro nějaké speciální akce typu Fjord Oslo Light Festival nebo lillehammerské muzeum. To je tak, když je člověk aktivní po celém světě a pak chce pro své dílo najít „stabilní domov“. (smích) Možná i proto novinka zní poměrně klidně a dalo by se říct i bezpečně. Stejně tak jsem se za ty roky naučil nepřehrabovat se v něčem příliš dlouho. Vždy se chci ujistit, že vypustím kvalitní nahrávku, ale stejně tak se snažím důvěřovat svému instinktu.

Nedávno jsem si volal s tuniským zpěvákem a hráčem na arabskou loutnu oud jménem Dhafer Youssef. Došlo i na téma amerických a evropských trumpetistů, včetně těch, kteří dokáží tyto světy propojovat. Vás zmínil jako vzor evropského zvuku. Mohl byste pro nestranného posluchače vysvětlit odlišnosti mezi kontinenty?

Pokud bych se vžil do role muzikologa, napadají mě v první řadě čistě antropologické důvody, proč muzikanti z určitých regionů zní tak, jak zní. Jde o jejich kořeny, prostředí, v němž žili, zdroje inspirací a také přátele, ať už z hudebního světa nebo mimo něj.

Pokud si vezmeme Spojené státy, tak si musíme v první řadě uvědomit, že tam je hráčů, v porovnání se Skandinávií, podstatně více. Jsou tam tisíce trumpetistů. Vyrůstali v americké společnosti a jsou tím ovlivněni, přestože si dnes můžete zajistit přístup k jakémukoliv druhu hudby. Jenže když vyrůstáte v New Yorku, jste ovlivněni velikostí, tempem a zvukem toho města. Hudební kořeny jsou tam jiné než třeba v Oslu. Každá lokalita má své kořeny. Je to všechno o zvycích.

A konkrétně v našem případě hraje obrovskou roli folklor. Ten na vás působí od dětství, protože je to něco, co slyšíte od kolíbky všude kolem sebe až po fázi, kdy jste se rozhodl stát se muzikantem. V Americe tu tradici k folkloru nemají tak značnou. Spojené státy jsou stále poměrně mladá země a kořeny jejich hudby vychází z jiných kontinentů. Dokonce i new orleanský jazz je kombinací afroamerické hudby a instrumentace z Evropy. I proto dokáže mnoho amerických trumpetistů znít „evropsky“. Na druhou stranu, v Norsku mám i kolegy, kteří jsou extrémně ovlivněni americkým stylem hry na trubku.

Dá se říct, že „odchov“ muzikantů v Americe je daleko tvrdší?

Každopádně, protože konkurence v USA je obrovská. Prosadit se, nebo se alespoň nějak uživit hraním vás nutí neustále cvičit a rozvíjet se. Aby muzikant v New Yorku nezemřel hlady, musí být vynikajícím studiovým hráčem. Můj vlastní styl vychází z toho, že jsem nikdy necítil konkurenci. Nikdy jsem nevnímal tlak, že bych musel ovládat řadu různých stylů a neustále s někým soupeřit, abych získal kšeft. Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Palle Mikkelborg z Dánska nebo Nils Petter Molvær a Mathias Eick z Norska, všichni si děláme to svoje a žijeme v prostředí, které nám to umožňuje. To je asi hlavní rozdíl mezi Evropou a Severní Amerikou. Občas se seznámím s mladými hráči, kteří jsou najímáni na různé projekty, ale pak od nich slyším, že by se raději zaměřili na sebe a pochopili, jakého zvuku by vlastně chtěli dosáhnout.

Oproti Američanům máme i značnou výhodu v tom, že od státu získáváme dotace a můžeme se zaměřit na vlastní umění. Jsem sice trumpetista, ale spíš se vnímám jako muzikant. V jádru jsem hudebník, který má k dispozici nástroj zvaný trubka. Pak jsou tu ještě elektronika a zpěv. Cítím se tak svobodněji, než kdybych byl v ostře sledované útočné řadě extraligového týmu. (smích)

Autor je hudební publicista.

Arve Henriksen, zdroj: archiv umělce