Vše začalo u sexu a násilí. Kniha Teda Gioii vysvětluje, kde se vzaly písně

„Hudba funguje jako transformační a emancipační síla, je katalyzátorem lidského života,“ konstatuje Gioia v úvodu a předestírá svoji metodu: podat zevrubný exkurz do schopnosti hudby podrývat status quo, být hybatelem společenských procesů, otevřeně mluvit o tématech, jichž se elity bojí nebo je záměrně zamlčují. V hudbě se dle autora skrývá značná kulturní energie, která může sloužit společenským outsiderům k prosazení svého. Zároveň je to síla natolik nebezpečná, že musí být podrobována společenské kontrole podobně jako sex nebo projevy násilí; s nimi má hudba ostatně více společného, než se může zdát.

Vzorce těchto válek se opakují a je jedno, zda se vnoříme do starověkého Řecka, středověké Francie nebo do USA padesátých let dvacátého století. Outsider – obvykle přicházející ze společenského dna – přinese hudební inovaci, jež je nejprve považována za nežádoucí. Etabluje se teprve tehdy, když se tímto kulturním virem „nakazí“ dostatek lidí, prolomí se hranice dosavadní normality a inovace se stane součástí hlavního proudu. Zároveň to není boj, který by mohl skončit nebo měl vítěze; každá generace si jej musí vybojovat znovu.

Ted Gioia, foto: Wikimedia – Dave Shafer

Ted Gioia se původně zaměřoval na jazz, jeho The History of Jazz (1997) náleží k nejvyhledávanějším pracím svého druhu. V novém tisíciletí začal psát obecně o dějinách hudby, a to z pozice její „užitkovosti“. Knihy Work Songs a Healing Songs (obě 2006) mapují způsob, jímž se hudba používala při práci nebo k léčení. O dekádu mladší práce Love Songs nabízí historický průlet milostnými písněmi; znovu se zde chronologicky postupuje od prvních historicky zaznamenaných exemplářů až do současnosti. Objemná publikace Hudba. Podvratné dějiny (v originále Music: A Subversive History) vyšla předloni a do jisté míry je završením Gioiova bádání v těchto oblastech.

Autorovy ambice jsou obdivuhodné, stejně jako šíře jeho rešerší napříč obory. Gioia nemá problém psát v jednom odstavci o spisech z doby staré Číny a v dalším argumentovat novými objevy neurovědy. Vrší historky a příklady. Nebojí se překračovat hranice populárně-naučné literatury. Do jeho narativu o dějinách hudby se schová ledasco: od poznatků z antropologie po politiku. Svůj náhled pojímá coby antitezi k běžné hudební teorii, vycházející (už od časů Pythagora) z matematiky; tato teorie však nemůže obsáhnout roli hudby ve společenském kontextu.

Už jen kvůli množství postřehů stojí Gioiova publikace za čtení; obzvláště když v češtině žádná podobně obsáhlá a laděná kniha dosud nevyšla. Čtenář si užije vtipných zkratek, jako třeba když pisatel v narážce na frontmana kapely Sex Pistols konstatuje, že „Beethoven byl Johnnym Rottenem své doby“, nebo napíše, že „co Brian Wilson udělal svými písničkami pro surfování, to dělali staří Mezopotámci pro genitálie“. Gioia vykládá vlídným stylem, který by se dal charakterizovat až jako „rozšafný“. Vtahuje čtenáře do své hry, občas na něho ironicky pomrkává a díky tomu se záplava informací, kterou práce nabízí, dá vstřebat relativně jednoduše.

Pravda, občas se Gioia trochu opakuje. Tím, jak svoji hlavní tezi o podvratné síle hudby aplikuje na různá historická údobí, nevyhne se mentorování. Mnohem problematičtější je ovšem to, že Gioia vede na stovkách stran knihy boj, který je v kulturních studiích na Západě vyhraný. Populární hudbě se nikdo z pozic kulturních elit již nevysmívá, jazz a další afroamerické žánry už dávno nejsou považované za méněcenné a role outsidera v umění je setrvalým tématem kunsthistorických teorií. Gioiova pozice bořitele konzervativních mýtů by dávala smysl, kdyby kniha vyšla řekněme v osmdesátých letech; o tři desetiletí později je psaní o (populární) hudbě už dost jinde. (Byť v českém prostředí možná spousta těchto mýtů stále přežívá.)

Obálka českého vydání, repro: Host

Jak se Gioia přibližuje současnosti, nabírá jeho metoda nutně na jistém redukcionismu. Ani jeho lehký styl už nezachrání to, že z dějin posledních dekád vytahuje spíše banálnější historky a musí některé věci velice zjednodušovat. A vyloženě pesimisticky působí poslední kapitola, pojednávající o vlivu technologií na dnešní hudbu – autor má totiž za to, že namísto toho, aby se technologie staly zbraní emancipačních sil, jež hudba odjakživa probouzí, stávají se algoritmy naopak jejich brzdou. Navíc jsou tyto algoritmy zapuštěny hluboko v samotné struktuře kultury – a proto je boj proti nim složitější.
„Písně dosud obsahují magii, dokonce i pro ty, kdo už zapomněli, jak ji čerpat,“ konstatuje Ted Gioia v jedné ze čtyřiceti tezí epilogu knihy, který shrnuje základní poznatky jeho teorie „podvratnosti“. Hudba podle něj dalece překračuje hranice pouhé zábavy či rozptýlení. Slovo „magie“, s nímž Gioia na mnoha místech knihy operuje, je myslím velmi příznačné a práce Hudba: Podvratné dějiny čtenáři napomůže uvědomit si tuto sílu.

Ted Gioia: Hudba: Podvratné dějiny. Přeložil Marek Sečkař. Host, Brno 2021, 528 stran, doporučená cena 499 korun.