Stárnoucí vlk samotář Henry Rollins: Izolace vás nakonec donutí pochopit sebe sama

Poslední zmíněnou položku jeho aktivit, kterou vlastně nerad označuje za „mluvené slovo“, protože to mu přijde nudné, musel kvůli pandemii utlumit. Zažil pro něho nevídaný stav. Dříve býval tento Američan, washingtonský rodák (* 1961), sám tak týden dva během vánočních svátků, kdy všichni členové jeho týmu vyráželi za rodinami a pro něj nepostradatelnou tělocvičnu zavřeli. Kdežto za pandemie byl sám celé měsíce a musel se s tím popasovat. Opět s odhodláním nekompromisní mašiny, což je přístup, který si udržel i během našeho rozhovoru těsně před návratem do Evropy.

Za pár dní se vracíte do Prahy, kde jste už několikrát vystoupil. Jaké na ni máte vzpomínky?

Nic moc, protože vždy jen přijedu a zase zmizím. Nicméně to, co si z Prahy pamatuju, bylo nádherné. Především rád vzpomínám na kostel s obrovským množstvím chrličů. Nacházel se poblíž klubu, kde jsem v roce 1997 vystupoval. Pamatuju si to, protože si pečlivě vedu deník.

Jsou země, které jsou mi bližší, někdy je v plánu město, do něhož se těším, protože si vybavím výbornou kavárnu nebo super hudebniny, ale to všechno je vedlejší – večerní show je hlavní důvod, proč tam jsem, a nic jiného mě vlastně nezajímá. Místa, kde jsem nikdy nebyl nebo je navštívil pouze jednou, sice zvyšují mou zvědavost, ale to pořád nemění hlavní důvod mé přítomnosti – předvést co nejlepší vystoupení.

Adaptujete svůj set podle lokace, abyste připomněl svoji dřívější zkušenost, zmínil místní kapely, památky nebo jídlo, případně přihodil komentář k místní společenské situaci?

Mimo svou domovinu mám k vystoupením trochu jiný přístup. Nechci nikoho nudit našimi vnitřními problémy a tím, v jak ubohém stavu má země je. Snad jen velice stručně a obecně. Rád bych věřil tomu, že mám obsah, který dokáže fungovat s publikem, ať už jsem kdekoliv. To je aspoň můj záměr. Jsem zároveň velice opatrný ohledně komentování místní historie nebo politiky. To by bylo jistě urážlivé a chci se tomu pokud možno vyhnout. Pokud nežiju v dané zemi, bál bych se, že by moje názory nebyly dostatečně zasvěcené.

Henry Rollins na festivalu Wacken v roce 2013, zdroj: YouTube

Zrovna čtu vaši nejnovější knihu SIC, která se stejně jako váš aktuální set Good To See You zaměřuje i na roky pandemie. Jaké byly z vašeho pohledu ty nejpozitivnější a nejhorší aspekty lockdownu? Viděl jsem kolem sebe úžasnou podporu starších spoluobčanů a sousedů. Na druhou stranu i obrovskou nejistotu. A stejně tak nekompromisní neshody, doslova na život a na smrt, pokud šlo o očkování nebo válku.

Velice rychle jsem si uvědomil, že moje mobilita je v tahu a že můžu zapomenout na svůj cestovatelský životní styl. Musel jsem přijít na něco, co by mě bavilo a nevyžadovalo by to pas. Začal jsem tedy psát několik věcí, nadaboval pár animovaných projektů a podobně. Snažil jsem přežít. Bylo to pro mě příšerně depresivní. Je to jen můj názor, ale myslím, že světová populace by byla v lepší pozici, pokud by se nechalo naočkovat ještě víc lidí, důsledněji by používali roušky a drželi si odstupy. Antivědecké tlupy mě hodně omezily. A je ubohé, že někteří lidé začali pomáhat starším spoluobčanům až kvůli globální pandemii.

V první části knihy jste napsal: „Čím jsem starší, tím víc chci být o samotě. Vystupování se stalo náročným.“ Ocenil jste během pandemie paradoxně víc prostoru k přemýšlení? Výhody izolace jste popsal takto: „Donutí vás to být se sebou do takové úrovně, že pochopení sebe sama je nevyhnutelné.“

Abychom zůstali v bezpečí, pracoval jsem sám z kanceláře a moje manažerka, která má pracovnu přímo nade mnou, pracovala raději z domova. Připomínalo mi to konec roku, kdy zavřeme kancl a já jsem pak asi týden a půl úplně sám. Za pandemie to tak ovšem bylo skoro denně. Na druhou stranu mi tenhle styl života paradoxně vyhovoval. Ocenil jsem prostor a využil jej. Má filozofie práce je „redukcionistická“ – čím méně vjemů zažívám, tím je to lepší pro výsledek. Obecně se snažím poradit si s čímkoliv, co mi přijde do cesty. Je tu pandemie a nikam nemůžu? OK! Budu tedy dělat věci, které zvládnu dělat sám v pokoji. Jdu na to! Pro mě je to buď tohle, nebo se vzdát.

Mnozí jsme v první fázi pandemie jeli po horské dráze emocí. Po matoucí první vlně lockdownu často z frustrace nastoupila obrovská motivace se sebou něco dělat. Naučit se nový jazyk nebo jednoduše vybrat položku ze sekce „Na tohle se zaměřím, až na to někdy bude pořádně čas“. Měl jste to podobně?

Ne nutně. Byl jsem každopádně frustrovaný, protože se vždy snažím pouštět se do velkých projektů. Jen co se zrušily první věci, které jsem měl naplánované mimo USA, věděl jsem, že vše půjde do kytek. Ale už jsem od přírody takový, že jdu v jakékoliv situaci do přední linie a adaptuju se. Nijak zvlášť nemám rád změny, ale když už na ně dojde, tak si s tím umím poradit.

Jak je na tom nyní vaše neustálá potřeba se někam posouvat?

Pandemie kromě jiného způsobila i to, že mi mou představu světa děsně zmenšila. Myslím, že za to hodně může můj pokročilý věk. Není těžké být ze světa kolem sebe unavený. Právě to hlavní, co jsem si uvědomil, je fakt, že v mém případě hrál roli věk, nikoliv pandemie. Ta v lidech totiž vyvolala pocit, že jsme v tom společně jako jedna skupina. Já však do téhle party patřit nechci. Dívám se na svůj život, jako bych se díval na svoje auto nebo počítač, který má také nějakou životnost. Mít jednašedesát je trochu něco jiného, než když mi bylo jednadvacet. Dívám se na hodiny. Uvědomuju si, že mám pouze pár let, než nebudu schopen najít své boty. Proto se snažím ještě něco odmakat. Je to případná smrtelnost, které mě žene kupředu.

Znám řadu lidí, kteří v turbulentní době pandemie změnili profesi. Ti, kteří si prošli dlouhým obdobím otravné práce, dokážou ocenit, že nyní dělají něco, co je baví. Je pro vás i dnes motivací, že jste se v mládí protloukal pracemi s minimální mzdou?

Skutečnost, že jsem dlouho pracoval za minimální mzdu, ve mně zůstává. V mých představách jsem pořád ten týpek. Nikdy o ten přístup nechci přijít. Ve svých denících často opakuju, jak jsem vděčný za to, co mám a co jsem mohl dělat. Už jen tu možnost vyjít ven na čerstvý podzimní vzduch mám spojenou s obrovskou pokorou. Jsem vděčný za jídlo, za publikum a za vše ostatní. I když někdy mi bylo pořádně mizerně, tak se upřímně domnívám, že si nemám na co stěžovat. Velice často jsem proto naplněn vděčností.

Henry Rollins na téma „My“, zdroj: YouTube

Prošel jsem si řadu vašich vystoupení v průběhu let a zdá se, že vůbec nezažíváte ani zlomek nervozity. Především na Wackenu 2013 je to konstantní vlna informací bez zastavení. Zažíval jste někdy momenty, kdy jste správné tempo hledal?

Můj přístup je nemít jakékoliv sebevědomí. Pouze odhodlání konfrontovat situaci, anebo zemřít. Ve svém životě jsem se ve věcech zlepšoval jen tím, že jsem je dělal pořád a pořád dokola. Chcete se svou kapelou znít lépe naživo? Běžte hrát hromadu koncertů, ať už to bude kdekoliv. Pokud jde o nervozitu na pódiu, tak není co řešit, pokud máte dobrý materiál, který se vám poskládal díky cestování, poznávání, studiu a zkušenostem. Pokud je obsah upřímný a stálo vás to hodně úsilí, běžte a sdělte ho. Pokud jste nervózní, tak jste na svém obsahu dostatečně nepracovali, nepřipravili se, nechcete být se svým publikem a nemáte je dostatečně rádi. Dodnes třeba používám stopky na mobilu. Nejde mi o to, abych nemluvil příliš krátce, ale spíš, abych nemluvil příliš dlouze a neunavil tím publikum.

Koho považujete za inspiraci v rámci mluveného slova, když jste začínal, a koho si pouštíte dnes? Abych byl za sebe upřímný, na George Carlina jsem koukal před patnácti lety a rád se na něj dívám i teď…

Nevybavím si nikoho, kdo by mě inspiroval. Ale vždy jsem obdivoval Carlinovu odvahu a chytrost. (George Carlin, 1937–2008, byl americký stand-up komik, kritik sociálních poměrů, satirik – pozn. red.) Byl vůči mně vždy milý a zacházel se mnou jako s vrstevníkem, jímž jsem pochopitelně nebyl. Bylo to od něj úžasné. Takových, jako byl on, mnoho není. Tohle teď může znít trapně, ale žiju ve svém malém scvrklém vesmíru. K dnešnímu dni jsem byl asi na třech stand-upech a to jen proto, že na programu byl někdo z mých přátel. Nekoukám na hodinové speciály známých komiků. Podíval jsem se před mnoha lety na show Davea Chappellea a přišel mi vynikající. Ale nekoukám na ně, abych se informoval a inspiroval pro svou tvorbu.

Kdo tedy byly vaše nejranější vzory?

Měl jsem rád své šéfy v obchodech, kde jsem pracoval. Viděl jsem zblízka, jak náročné podnikání dokáže být: Všechny těžkosti a kolik obětování to vyžaduje! Vždy jsem vzhlížel k té míře odhodlání. Asi i proto jsem odepnul klíče od obchodu na své klíčence, už když jsem chodil na střední školu. Časem jsem si to jednoduše zasloužil.

Ian MacKaye (spoluzakladatel hudební značky Dischord Records, specializované na hardcore/punk – pozn. red.) pro mě vždy byl vzorem. On byl vždy ten rozumný – na rozdíl ode mě. Dále jsem vzhlížel k pánům typu Greg Ginn a Chuck Dukowski z Black Flag, když jsem byl mladší. (Black Flag byla losangeleská skupina, která svým agresivním průrazným zvukem stála u zrodu stylu hardcore – pozn. red.) Makali neskutečným způsobem a já se jim ze všech sil snažil přiblížit. Nedokázal jsem to, ale naučil jsem se od sebe chtít víc.

Henry Rollins 25. června 2018 při hlavním projevu na Cannabis Business Conferenci ve Vancouveru, foto: ČTK / AP – Darryl Dyck

Co vám pomáhá udržovat si skromnost? Pamatuju si na vaše historky ze setkání s Ozzym, s Davidem Bowiem a na různorodé reakce publika. V poslední době jsem narazil na silnou historku, kdy jste se při vystoupení na jedné americké základně potkal s vážně zraněným mladým vojákem. Jeho tam přítomná maminka vás požádala, abyste se s ním vyfotil a byl v jeho blízkosti, protože vás poznala z obrázku, který syn měl nad postelí…

Jsem pokorný kvůli složitosti našeho lidského druhu. Lidé si navzájem dělají příšerné věci a postižení lidé to musí nějak vydržet. Vážně nemůžete vědět, čím si prochází člověk před vámi v obchodě. Proto se domnívám, že je lepší nastavit se do režimu přívětivosti. Moje největší dávka pokory vychází z toho, že mám kolem sebe talentované, chytré a úžasné lidi. Zároveň jsem si plně vědom, že žádnou z těchto vlastností nedisponuju. Mám tendenci zůstávat v lajně. Když dojde na situaci, že ke mně někdo přijde a řekne mi, že mě poznává, dokážu se vžít do té zranitelnosti, kterou mi v ten moment dotyčný obnaží. Pokud bych řekl: „Nechte mě na pokoji!“, zcela by to zdemolovalo jejich dobrý úmysl. To nedokážu a nechci.

Pokud jde o situaci s mladým mužem a jeho maminkou, jednalo se o válečného veterána z války v Iráku ve Walter Reed Army Hospital. Byl na oddělení TBI (traumatické poranění mozku – pozn. překl.). Jeho stav se už nezlepší. Ocitl jsem se v malém pokoji s matkou a jejím synem, který byl v plenách. Pokud vás tohle nenaučí pokoře, tak už nevím co.

„Asi jediné momenty, kdy se necítím úplně příšerně, jsou ty, když pracuju nebo vystupuju. Musím dělat dobré věci, abych odůvodnil to, že na tomhle světě zabírám místo. Jeden ze způsobů, jak se dokážu zmanipulovat, abych usnul, je ten, že si představuju situace, ve kterých bych mohl být užitečný.“ Nepřivozuje vám vaše tempo stres a bolesti hlavy? S mnoha muzikanty, včetně kanadského umělce Devina Townsenda, jsem se několikrát bavil o výhodách meditace. Co pomáhá kromě snění vám?

Nevím, jestli medituji v pravém slova smyslu. Dělám si hodně vizualizací, než jdu spát nebo když běhám na páse v tělocvičně. Právě teď třeba dělám na velkém projektu, kde hodně pracuji s vizualizacemi a kreslím si skeče vjemů, které mě napadnou, když zavřu oči. Stejně tak si procházím scénáře interakcí s lidmi, které jsem už prožil, pořád a pořád dokola. Je to jako leštění kamene ve snaze přijít na způsob, jakým jsem mohl situaci vyřešit jinak a jak bych podobnou věc udělal příště lépe.

Henry Rollins stručně o sobě a svých hlavních zkušenostech, zdroj: YouTube

„Čím jsem starší, tím víc je respektuju. Co to kecám, nás! Celý ten náš boj o lidskou důstojnost. Nějakým způsobem všichni z nás děláme, co můžeme, abychom si nějak poradili.” Myslíte si, že kdyby všichni psali tisíc slov denně jako vy, pomohlo by jim to upustit páru a získat nějaké to občasné prozření skrz psaní?

Dobrá otázka. Ale co kdyby to nebylo jen skrze psaní? Co když je psaní pouze jedním z bezpočtu možných způsobů, jak dosáhnout stejného cíle? Projít se, zaplavat si nebo – jak jsem nedávno slyšel – jen se každý den „zastavit“ na nějakou chvíli, což by také mohla být varianta meditace. Jednoduše to, co byste zažíval, by byla chvíle věnovaná introspekci. To mi zní fajn.

Jenže, co když máte práci, kterou nesnášíte? K tomu ještě musíte přibrat poloviční úvazek, abyste nakrmil rodinu, žijící v domě, který nestíháte splácet. Myslím si, že psát tisíc slov denně je privilegium. Lidé říkají: Američané nečtou! To může být pravda, ale jak to chcete zvládnout, když máte těžkosti, které jsem zmínil? Musíme si uvědomit, že miliony dospělých, alespoň v USA, dřou držkami o zem, aby se udrželi aspoň nějak při životě.

Během četby vaší knihy SIC jsem narazil na řadu hudebních doporučení. Využíváte tento prostor, abyste pomohl dalším umělcům? Spontánně mě pro vás napadají dva tipy. Belgické rockové trio Brutus, které podle mě vydalo desku roku 2022, a česká atmosféricko-punková kapela Sinks.

Pořád mě to baví. Věnuju se tomu hlavně ve své rádiové show. Stejně tak mám na kontě už nějakých šest knih, v nichž se věnuju především hudbě. Hlavním cílem v obou případech je doporučovat dobrou hudbu. Nechci se nikde prezentovat jako bůhvíjaký expert. Jsem pouze fanda.

Večer před zastávkou v Praze vystupujete v Polsku a ten den máte narozeniny. Nějaké plány na oslavu?

Ne, a doufám, že nikdo nebude hecovat publikum, aby mi zpívali vše nejlepší. V mém věku už na těchto věcech nezáleží.

Autor je hudební publicista.

Henry Rollins. Jako dítě a teenager byl sexuálně napaden, trpěl depresemi a nízkým sebevědomím. Byla mu diagnostikována hyperaktivita a několik let bral Ritalin, aby se ve škole soustředil. Po střední škole navštěvoval Americkou univerzitu ve Washingtonu, ale v prosinci 1979 ji opustil, zdroj: www.henryrollins.com