Tohle jsou čtyři neprávem přehlížené domácí desky z první půle roku 2021

kapela na terase pózuje se svým albem
Kapela Plusminusnula se raduje ze svého alba Žádný zprávy nový, zdroj: Facebook skupiny

Plusminusnula: Žádný zprávy nový (vydalo FullMoon Forum)

Frontmana kapely Plusminusnula prozradí jeho hlas, i kdyby stokrát nechtěl. Matyáš Švejdík má v projevu hodně ze svého otce, hlavní postavy jesenických Priessnitz. I zvuk Plusminusnula odkazuje na ponurost postpunku, kterou vyznávali rockoví hrdinové ze Sudet na kultovních deskách Freiwaldau nebo Nebel. Generační úzkost, kterou Plusminusnula pěstují, je ovšem jiná než ta ze začátku devadesátých let, mnohem mrazivější, zlověstnější a není v ní ani stopa po romantizování. Kvarteto Matyáš, Ondřej, Radek a Zuzana se potkalo na fakultě architektury v Liberci a zaujalo už eponymním debutem z roku 2017.

pózující kapela Plusminusnula Kapela Plusminusnula, zdroj: Facebook skupiny – Tomáš Novotný jr.

Na desce Žádný zprávy nový vrhají posluchače ještě hlouběji do maelströmu vířivých kytar a neodbytných basových linek à la Joy Division, výsledný zvuk je však puristicky čistý. Devízou Plusminusnula jsou Švejdíkovy české texty – úsečné, minimalistické a zařezávající se do vědomí jako žiletky. „Dostat se nahoru/ a pak všechno spálit. /Svět plnej názorů /Ale kdo ví co je správný?“ zpívá v klipovém singlu Světy o neodbytném pocitu nihilismu, do něhož ústí přemýšlení o životě v dnešním světě. Hořké poselství desky asi nejlépe shrnuje refrén skladby Šminky a názory: „Musíš se těšit i na věci, co už nikdy nebudou lepší.”

sinks: sinks (Korobushka Records)

Černobílé lovercraftovské monstrum Michaely Rožnovské z coveru debutové desky sinks má varovat – hudba stejnojmenného brněnského noiserockového tria je pouze pro odvážné. Dvojice úvodních skladeb Noir1 a Noir2 vás zmrazí změtí disharmonických kytarových riffů, nad nimiž ční chladný, ale suverénní projev frontmana Antonína Míky. Ten se s bubeníkem Peterem Štímelem potkal už v kapele Guilty Echoes a sinks byl pro dvojici původně boční projekt s baskytaristkou Vendulou Pukyšovou. Ovšem sinks vyrostli v momentálně nejlepší živou kapelu v moravské metropoli.

Lovercraftovské monstrum na obalu desky Lovercraftovské monstrum Michaely Rožnovské z coveru debutové eponymní desky tria sinks, repro: Korobushka Records

Je skoro zázrak, že se řízný, neučesaný sound sinks, známý z koncertů, podařilo přenést na nahrávku (lví podíl na tom má rakouský producent Nichi Mlebom). Rocková špína se tady potkává se znepokojujícím existenciálním pocitem zmaru. Trio sinks nezapře vlivy postpunkových a noiserockových hrdinů minulosti, ale nepřišli je napodobovat. Vedou vlastní válku s nudou, frustrací a nejistotami, v níž jsou jejich zbraněmi vztek a hlučné kytary.

Tomáš Niesner: Aurora (Stoned to Death)

Nestává se často, aby o českém hudebníkovi psal internetový „opinion leader“ Pitchfork. Nová deska Tomáše Niesnera se pár dnů po vydání objevila v článku/seznamu nazvaném Osm nových nahrávek, které mění představu toho, co může dokázat kytara. V krátké recenzi se zde třeba píše: „Je to hudba určená pro absolutní pohlcení,“ a s tím nelze než souhlasit.

Tomáš Niesner hraje počátkem června v pražské prodejně Rekomando/Polí5, na křestu své kazety Aurora, foto: Facebook Stoned To Death Records

Niesner hrával s hlučnou hanáckou kapelou Unna. Když přesedlal na akustickou kytaru, podařilo se mu zachovat podobnou intenzitu – poslechněte si třeba píseň Pagoda z nové desky a dojde vám, že španělka může někdy udělat větší rámus než elektrická kytara. Albová novinka navazuje na Niesnerovu tvorbu s Jakubem Šimanským (předloňské album Tance neznámé) a jejich českou verzi takzvaného amerického primitivismu. Oslavu prérií a příběhy kovbojů u nich nahrazuje předválečný romantismus českého trampingu. Ten je i na Auroře podaný beze slov a doprovodných nástrojů. Niesnerova kytara tady umí být stejně hypnotická jako zadumaná.

Marie Ladrová: MR (Polí5)

Jako malířka se Marie Ladrová na svých akvarelech často věnuje houbám, fascinuje ji tajemné podloží spór nebo obecně svět pod povrchem, z něhož vyrůstá ten náš, viditelný a známý. Její hudební debut MR je analogicky zapuštěný v podzemí hudebním, kterým je pro nás folklór. Z něj se však Ladrová bez problémů vydává na výlety vstříc melancholickému písničkářství inspirovanému lidovkami i hlučnému rocku. Ke kytaře se navíc na desce často přidává i těremin, který zvuk posouvá dál k žánrové neuchopitelnosti.

Marie Ladrová hrající Marie Ladrová hrající, zdroj: marieladrova.com

Ladrová desku nahrávala s Luďkem Kazdou z Debbi Love, v textových kolážích se potkávají její vlastní verše s úryvky z lidovek nebo knih Chalíla Džibrána, Ericha Fromma, Olgy Togarczuk či Platóna. Hlavní roli však nakonec dostává hlas Ladrové, přes svoji uměřenost velmi působivý. „To, co se skrývá pod zemí, může být poodkryto jen vhloubením do minulosti. Kosti, stromy jsou bytosti,“ zpívá v písni Šamanská text amerického kulturního ekologa Davida Abrahama a na albu MR dělá přesně to samé – snaží se pomocí svých písní nahlédnout pod povrch skutečnosti.

Související