Šéf Snarky Puppy: Muzikanti musí vědět, že působení v téhle kapele je atraktivní

Šéfovat téměř dvěma desítkám muzikantů a vše nahrávat naživo před publikem, zatímco skladby vznikaly jen pár dní předem. To je těžko představitelný formát, s nímž dlouhodobě pracuje Michael League, baskytarista, hlavní skladatel a zakladatel americké formace Snarky Puppy. Přestože je ansámbl roky zahrnován do jazzové škatulky, do své tvorby osobitě zapojuje spektrum žánrů – od funku, přes indie rock, až po R&B. I díky tomu se těší rostoucí oblibě u mladšího publika.

Nejen o věkovém spektru jejich posluchačů, o nové desce Empire Central, ale i nakupování v Opavě nebo o zvládání vůdčích a tvůrčích výzev, je následující rozhovor s kapelníkem a baskytaristou Michaelem Leaguem, kterého jsem zastihl po telefonu v Německu.

V Česku budete hrát tento víkend hned dvakrát. Brno už je vyprodané, zatímco Praha se tomu blíží. Nejen z mého okolí, ale i podle online reakcí získávám dojem, že se na vás chystá poměrně mladší publikum. Potvrzuje se vám to i v jiných zemích?

Těžko říct, co to způsobilo, ale pravdou je, že tohle turné navštěvuje mladší publikum než kdy jindy. Jistě, pokaždé dorazí všechny věkové skupiny, ale nikdy dřív na nás nechodilo tolik lidí pod pětadvacet. Nevím, čím si to vysvětlit, protože se na TikToku moc nevyskytujeme. (smích) Jsme sice často označováni za jazzovou kapelu a pravdou je, že náš základ je jazzový, ale propojujeme to se spoustou zábavných žánrů typu R&B nebo hip hop. Je pro nás důležité, že lidé chápou, že se nesnažíme recyklovat něco, co tu už bylo. Respektujeme naše kořeny, ale vytváříme si vlastní zvuk.

Ačkoliv nebudete v Česku poprvé, je dost celkem překvapivé, že jste zatím nikdy nebyli ani v Brně, ani v Praze.

Kdykoliv jsme u vás hráli, tak v malých městech. Navíc to bylo vždy v režimu příjezd – koncert – odjezd. Neměli jsme možnost poznat trochu blíž vaši kulturu a hlavně jídlo. Proto se těším, že u vás strávíme aspoň několik dní.

Vaší klíčovou spojkou s Českou republikou je jazzový muzikant a také váš bývalý spolubydlící Jiří Levíček, s nímž jste studoval na University of North Texas. Co jste od Jiřího hudebně naučil?

Vždy jsem byl doslova unešený z toho, jak snadno se dokázal pohybovat mezi světem jazzu a evropské klasické hudby. Málokdo to dokázal propojovat tak přirozeně a na tak vysoké úrovni. Byl to opravdový dříč, který od rána do večera cvičil.

Existuje ještě jedna vazba na Česko, o níž jsem se dozvěděl jen několik dní před naším rozhovorem: V opavských hudebninách jste si nedávno kupoval bicí soupravu. O co přesně šlo?

Do svého studia ve Španělsku jsem potřeboval nové bicí a vysnil jsem si sedmdesátkovou vintage soupravu od značky Slingerland. Ve Spojených státech existuje řada možností, ale v Evropě bylo téměř nemožné to sehnat. Hledal jsem proto online a Drum Center v Opavě bylo jediné místo v Evropě, které to nabízeli za rozumnou cenu a v takové kvalitě. Moc jim děkuju za vynikající servis.

Když se přesuneme k vaší nejnovější desce Empire Central, tak mě překvapila informace, že jste reálně začali psát skladby asi týden nebo dva před samotným natáčením. Tomu se dá při pohledu na tak početný ansámbl těžko uvěřit.

Ano, tohle je pro nás hodně typické. Máme na to asi rok nebo dva, ale stejně vše doháníme na poslední chvíli. (smích) Na druhou stranu to vždy dopadne dobře. Prvek nervozity nám svým podivným způsobem pomáhá hrát ještě lépe než normálně. Pro mě je celkově důležité, že zníme dobře a že z toho máme uspokojující pocit. Kromě toho s tímhle zvláštním způsobem práce máme hodně zkušeností – a už jsme se ocitli i v mnohem horších situacích. Naštěstí se všichni umíme soustředit a výborně makat, abychom odbavili i dva songy denně.

Jak jste si rozdělili psaní skladeb?

V první fázi jsem požádal každého, aby zkusil napsat song nebo dva. Všechny návrhy jsme vyzkoušeli a ty, co se osvědčily, jsme použili. Justin Stanton napsal dva, já čtyři a zbytek většinou po jednom. Nikdy nezaručujeme, že každý bude mít skladbu na desce, ale všichni dostali šanci.

Na albu se prolínají dvě základní myšlenky. Na jednu stranu návrat ke kořenům, na druhou snaha o posun kupředu. Proč tenhle dvojí pohyb?

Je nutné vědět, odkud člověk pochází, aby se mohl posouvat kupředu. Proto tak moc energie a času vkládám do studia „lokálního folklóru“. Jednoduše starších a osvědčených zdrojů, které utvářely kulturní dění kolem. To mi pomůže pochopit, odkud jsem a dodá mi to základní nástroje, abych na ně mohl navázat a vytvářel nové věci. Mnoho lidí se v dnešním uměleckém světě domnívá, že vytvořili něco nového, přitom se většinou jedná o věci, které tu už byly, ale oni o nich neměli ani páru. Naším cílem bylo studovat hudbu našeho kraje a pochopit, co světu nabídl.

Jak byste to vysvětlil posluchačům ze střední Evropy? Když si vezmeme oblast Texasu, tak primárně se nabízí žánrové spektrum zahrnující hlavně country, blues a funk. Na druhou stranu – ani New Orleans není daleko…

V té oblasti se prolínalo obrovské množství prvků. Lokální černošská hudba zahrnovala jazz, funk, gospel, R&B, hip hop, rock’n’roll a mnoho dalších. Stejně tak je zajímavé, že v každé oblasti Spojených států k těmto žánrům přistupují trochu jinak. Muzikanti z New Orleans zní odlišně od těch z Filadelfie. To samé platí pro New York nebo Kalifornii. Ano, Texas má také výbornou bělošskou hudbu typu country nebo indie rock. Z našeho kraje pochází řada ikon typu Kirk Franklin, Erykah Badu nebo Robert Glasper. Zároveň se všichni dají poznat díky specifickému lokálnímu hudebnímu akcentu – výrazně odlišného od lidí vyrůstajících v New Yorku nebo Kalifornii. Osobně na Texasu nejvíce oceňuju to, že světu dal tolik hudebních talentů v tolika různých žánrech, namátkou Janis Joplin, Roy Orbison nebo Norah Jones.

Snarky Puppy při koncertě letos v červnu, foto: archiv skupiny – SilkyShots

Řada vašich spoluhráčů jsou spolužáci z dob studií. A když jsme u vysokých škol, tak se mi z evropského pohledu vybavuje několik prvků americké kultury. V první řadě energie školních orchestrů na americkém fotbalu…

To je hodně zajímavé. Něco na tom bude, protože řada členů Snarky Puppy hrála v pochodových kapelách. Primárně bych to bral jako jeden z mnoha odkazů místní kultury.

V úvodech skladeb Cliroy a Portal z nového alba jsem zase cítil vliv Wyntona Marsalise a americkou slabost pro vánoční alba. Proč je tato kategorie u vás tak populární?

Asi proto, že to vynáší. (smích)

Před časem jsem hovořil s Marcusem Millerem právě v době Vánoc, tak mě napadlo se ho zeptat, jestli si po celé řadě soundtracků nechce vyzkoušet i tuto kategorii. Odpověděl: „Dostal jste mě. Před dvěma týdny jsem začal pracovat na vánoční desce.“

Tak tohle ovšem u nás nehrozí! (smích)

Poslední položka, která se mi u vás vybavila z americké pop kultury, byly znělky ze seriálů. Nečekaně Dallas a taky Kojak.

To je boží! Dost často nám lidi říkají, že zníme jako hry od Nintenda. Stejně tak jsme všichni televizní děti, takže to muselo to zanechat hodně velké stopy.

Co byly vaše oblíbené seriály v dětství?

Miluju Simpsonovi, Seinfeld, Akta X a když jsem byl hodně malý, tak jsem byl doslova posedlý MacGyverem.

Rád bych se přesunul k živému nahrávání desky. Dokážu si představit, že přítomnost publika vás donutí se ještě více koncentrovat a taky zdravě předvádět.

Rozhodně. (smích) Pro některé hráče to opravdu platí, ale jinak je to nejvíc poznat v koncentraci. Před živým publikem se nesnaží nutně dosáhnout naprosté dokonalosti, ale hlavně se ponořit do té energie, která tam vzniká.

Devatenáct muzikantů, sto dvacet osm nahrávacích stop a všichni namačkaní jako sardinky. Jak se vám na to koukalo jako lídrovi kapely?

Jsem moc rád, že mám kolem sebe špičkový tým. Naučil jsem se tím nestresovat. Pokud by se objevil jakýkoliv problém, oni by si s tím uměli poradit.

Na začátku kariéry jste měl ve Snarky Puppy své spolužáky z vysoké školy. Jak se vám podařilo v průběhu let držet těleso pohromadě? Lidem se v průběhu let přece mění motivace a je tu neustálý tlak na kapelníka udržovat projekt zajímavým.

Líp bych to asi neřekl. Má hlavní práce je udržovat ostatní v přesvědčení, že působení v téhle kapele je atraktivní. Způsob, jak toho dosáhnout, je podle mě přicházet s novými projekty a plány, aby ostatní měli pocit, že je před námi vždy něco zajímavého. Nikdy se nesmí dostavit pocit, že bychom se neposouvali kupředu nebo snad dokonce stagnovali nebo zpohodlněli. Dokud se budou věnovat perspektivním věcem, tak zůstanou.

Co vám pomáhá přicházet s dobrými nápady?

Přestože jsem workoholik, tak si umím najít čas odpočívat a přemýšlet. Na druhou stranu, o nápady u mě nikdy nebyly problém. Horší to bývá s řešeními. Inspirací a vjemů je kolem obrovské množství. Najít správnou cestu, to už je umění.

Kdo je vám v tomto ohledu nejlepší oporou a zdrojem kvalitní zpětné vazby?

Náš manažer Mike Chadwick. To je můj kontakt číslo jedna. Řešíme spolu všechno – od prvotních nápadů, až po produkci desky. A hned poté následují ostatní členové kapely. Jsem moc rád, že vše pravidelně probíráme a sami přicházejí s výbornými nápady. Začal jsem si toho ještě víc vážit, když jsem během pandemie vydal svou první sólovou desku So Many Me. Hodně jsem se toho naučil jakožto muzikant a celkově si to užil, ale najednou jsem se musel spolehnout jen na sebe a na velice malý okruh lidí.

Autor je hudební publicista

Michael League, hlava tělesa Snarky Puppy, foto: archiv Snarky Puppy

Michael League (* 1984)

Multiinstrumentalista. Založil formaci Snarky Puppy během vysokoškolských studií na University of North Texas, kde poznal i značnou část svých současných spoluhráčů. Následně se přesunul do Dallasu, kde se pod vedením legendárního klávesisty Bernarda Wrighta (Miles Davis, Chaka Khan) protloukal na místní gospel, soul, R&B scéně. Na nejnovější desce Snarky Puppy Empire Central se k těmto kořenům vrátil a právě Wright byl jedním z nejzajímavějších hostů. Bohužel v jeho případě to bylo poslední album, na němž se stihl podílet; zemřel letos v květnu. Kromě Snarky Puppy působí Michael League ve world music projektu Bokanté a pod značkou GroundUP založil hudební vydavatelství a rovněž festival, kde zastává pozici uměleckého ředitele.