Ukrajinská hudebnice Alina Pash: Zní to strašně, ale válka hodně věcí konečně rozhýbala
Alina Pash, jedna z nejvýznamnějších postav současné moderní ukrajinské hudební generace, dnes večer vystoupí v pražském klubu Café V lese. Svůj styl popisuje jako future folk hop. V rozhovoru jsme probrali mimo jiné, jak žánrově experimentuje, kdy prožívala zatím největší osobní krizi a jakým způsobem filtruje neustálý proud svých nápadů.
Kde jsem vás telefonicky zastihl?
V Portugalsku. Konečně jsme na sebe našli čas s mou rodinou, která hodně prožívá složitou situaci na Ukrajině. Rozhodla jsem se je vytáhnout někam za sluncem, aby viděli pro změnu něco barevného. Jsme uneseni z podpory, kterou Ukrajina získává po světě. Ta dávka pozitivity jim opravdu bodne. Mně pauza taky moc pomáhá, ale už se těším do Polska a pak k vám. Nejen proto, že ráda vzpomínám na loňské vystoupení na Colours of Ostrava, i když jsem tam koncertovala pouze sama s DJem. Věřím, že bychom bývali předvedli i větší show, pokud bych zvládla přivést celý tým. Bohužel to bylo tehdy hodně náročné logisticky. Naštěstí energie publika z nás všechen stres shodila.
Celkově mám k Česku velice blízko. Dlouhodobě se v něm nachází početná ukrajinská diaspora ze západní části naší země a mám u vás řadu přátel. Kvůli válce se počet Ukrajinců v ČR ještě zvýšil a přidalo se i mnoho lidí z východních oblastí. Hlavně pro maminky s dětmi je tam nyní nemožné žít. Chtěla bych při té příležitost České republice znovu velmi poděkovat za pomoc a vřelé přivítání. Kulturně jsme si velice blízko, máme toho hodně společného a věřím, že existuje řada věcí, díky nimž si rozumíme. Moc ráda studuji slovanskou historii. Na Praze miluju především její mysterióznost. Těším se proto, až se zase projdu v malých pražských uličkách a večer vystoupím v klubu.
Oficiální videoklip ke skladbě Bosorkanya, zdroj: YouTube Prostor Café V Lese, kde budete vystupovat, nepatří mezi největší v Praze, ale má úžasnou atmosféru, i proto, že se nachází v umělecké oblasti…
To je přesně to, po čem jsem při plánování turné toužila. Chceme si najít, a hlavně budovat naše publikum. Potřebuju lidi, kteří mi budou rozumět. V našem zvuku se nevyskytuje pouze jeden styl. Nevěnuju se jen rapu a popu. Chci vytvářet něco nového, řekněme kouzelného. Přivážíme velký balíček lásky, ale stejně tak chci na plné pecky vyřvat, co všechno zažíváme a co může ukrajinská kultura nabídnout.
Ve vaší tvorbě bylo vždy přítomno experimentování. Ovšem provokativní přístup, který občas neměl daleko třeba k Die Antwoord, nyní vystřídala větší vážnost a hlavně zodpovědnost… Za to může doba?
Jednoduše jsem nedokázala okolní dění přehlížet a cítila jsem, že se musím vydat tímto směrem. Chtěla jsem použít svůj hlas, abych promlouvala k lidem. Svým způsobem jsou to modlitby. Zvážněla jsem i proto, že mé skladby jsou určitou formou deníku. Těžkosti jsem potřebovala ventilovat. Pozitivní prvky se moc neobjevovaly a většina mých věcí jsou proto dost smutné nebo dokonce tvrdé a agresivní.
Což o to, pořád dokážu věci zabalovat do popu, abych mohla mluvit k velkému množství lidí; i proto jsem kombinovala angličtinu a ukrajinštinu, abych promlouvala ke globálnímu publiku. Nicméně teď jsem myslela hlavně na Ukrajince, protože každý den to má někdo chuť vzdát. Má rodina si teď může konečně trochu užívat, ale jinak jsou mí spoluobčané pod šíleným stresem. Chtěla jsem jim znovu a znovu připomenout, aby to nevzdali.
Mně samotné by se někdo takový hodil přesně před rokem, když jsem na tom byla hodně špatně. Nejen proto, že zrovna začala válka. Během stejného roku se rozpadlo mnoho věcí kolem mě. V mém bytě hořelo, žila jsem v toxickém vztahu a zažila jsem dost velký skandál v rámci soutěže Eurovize, kam jsem nakonec neodcestovala – bylo to především hloupé nedorozumění mezi organizátory, mým managementem a mnou. Totální blázinec. Chtěla jsem lidem přinášet jen radost, ale děly se úplně opačné věci.
Uvažovala jsem, že hraní úplně zabalím a zkusím něco jiného, protože jsem měla pocit, že mě lidé neposlouchají. Nebo spíš ignorují to, co jim chci upřímně předat, protože některá média umí být opravdu toxická. Znám příběhy lidí, kteří kvůli podobnému tlaku spáchali sebevraždu; i já měla hodně hloupé myšlenky. Bylo to pro mě už tak strašné, a do toho přišla invaze. Ale rozhodla jsem se vrhnout na práci a motivovat lidi i třeba barevným oblečením. Prostě žít! Tohle je i hlavní koncept mých nových skladeb, které brzy vyjdou.
Naznačte, jaké budou.
Vracím se ke kořenům, ale nepřestávám experimentovat. První věc, kterou vypustíme, bude rave skladba říznutá starou písní z karpatských hor. Ti, kteří ji už slyšeli, bývají v šoku. Někteří velice pozitivně, jiní říkají: „To přece nemůžeš míchat dohromady!“ Oponuju jim, že to tak prostě cítím a udělám to.
Na nové desce jsem se snažila ukrajinský element zakomponovat do mé hudby tak, aby měl šanci proniknout do světa. Potřebuju však na to správným způsobem upozornit a vše adekvátně zpropagovat. Možná je má tvorba trochu složitá pro PR a marketingové pracovníky, ale vím, že jsou lidi, kteří oceňují má zvuková hledání.
Oficiální videoklip ke skladbě Shadows of Forgotten Ancestors, zdroj: YouTube Chápu tedy správně, že vaše studium ukrajinských kořenů a možných vlivů není primárně folklórní?
Folklór je mým absolutním základem. Byl a bude v mé hudbě, ale cítím, že nechci, aby folklórního koření bylo v mém receptu příliš. Vezměte si třeba právě Eurovizi. Vysíláme tam výborné formace, ale nemyslím si, že potřebujeme, aby to každý rok stálo na folklóru. Musí v tom být rovnováha a větší rozmanitost chutí a eklektičnost příměsí.
Koukněme se třeba na španělskou scénu. Osobně nesnáším reggaeton, protože je to neskutečná kopírka. A to nemluvím o přemíře využívání auto-tune. Ale když obě techniky vezme do rukou hvězda typu Rosalía, je to bomba. Už není známá výhradně ve Španělsku, ale i po světě, protože to dělá s vášní a se smyslem pro inovace. To chci i já. Posouvat základy hudebních tradic mé země o kus dál. Miluju slovanský folklór, ale stejně tak mám blízko k indické hudbě. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Možná mám v tamní oblasti taky nějaké předky. Vím s jistotou, že mám v sobě nějakou rumunskou krev. Mám i jejich hudbu moc ráda a přeju si spolupracovat s nějakým místním umělcem nebo umělkyní. Baví mě třeba formace Subcarpati, která míchá hip hop a folklór. Je to vše jen o rovnováze přísad.
Jak při tomhle žánrovém mixu filtrujete nápady? Máte třeba někoho v týmu, kdo vám upřímně řekne: „A, B, C super, ale D už je příliš!“?
Dobrá otázka, protože jsem měla období, kdy jsem se nedokázala bez schválení ostatních vůbec pohnout. Mám kolem sebe úžasné lidi, ale v současnosti cítím, že potřebuju být odvážnější, že bych měla více spoléhat na svou intuici. Už mám něco nažito, píšu si hudbu a texty sama, a zároveň mě to táhne k produkci. Experimentuju s nástroji, které vnášejí do mé tvorby další prvky.
Do toho mám naštěstí kolem sebe lidi, kterým důvěřuju a můžu jim ukázat, co jsem vytvořila. Ti nejbližší mi třeba řeknou: „Ali, v trip hopu ti to celkem jde, ale pojďme se držet hlavně rapu, folku a maximálně r’n’b nebo popu. Zkusme se držet dál od jazzu a radši i trip hopu. Jsi v tom šikovná, ale ne teď, a ne na tomhle albu.“ Když mi někdo z nich řekne, že jsem až příliš rozkročená, tak mě to sice mrzí, ale od nich to vezmu a některé skladby opravdu můžou dozrávat pro příště…
Alina Pash. Účastnila se mimo jiné vzdělávací mediální kampaně zaměřené na boj proti stigmatizaci a násilí vůči LGBTQ+ lidem, foto: archiv umělkyně
Jak se ty různé styly ve vás vlastně poskládávají? Co vás ovlivnilo?
Poslouchávala jsem třeba Portishead. Byla jsem obrovským fandou Massive Attack. Stejně tak jsem milovala The Prodigy. V mládí jsem hodně ujížděla na technu. I proto jsem měla boční projekt, pro který jsem natočila osm skladeb a dvě videa. Jenže kvůli válce jsem jej uložila k ledu, protože mi teď prostě nedává smysl propagovat techno kulturu. Rave mám ve své DNA od jedenácti let, ale na tohle alter ego teď není vhodná doba. Jsem energická a kreativní osoba, vytvářím hodně věcí souběžně. Natočím v pohodě tři alba a pak vlastně vybírám, které z nich vydám. Můj tým tak se mnou musí mít hodně…
Trpělivosti?
Ano, přesně. Trpělivost s mou náturou a šílenými nápady. (smích) Cítím, že tento rok bude unikátní; především mám konečně dobrý pocit, když řeknu „můj tým“. Zní to strašně, ale válka hodně věcí konečně rozhýbala a v tomto mém případě k lepšímu. Nikdy nevíme, co nás čeká, a proto všechny nepříjemnosti beru jako lekci. Jsem díky tomu silnější, ale také něžnější. Když se začalo všechno kolem rozpadat, tak jsem na zlé pohledy reagovala ještě hnusněji, protože jsem se chránila. Jenže potom, co jsem si prošla mnoha osobními změnami, začala jsem mít lidi více ráda a sdílet s nimi více emocí.
Autor je hudební publicista.
Alina Pash. Ve svých písních tematizuje kupříkladu rovnost pohlaví, foto: archiv umělkyně
Alina Pash (* 1993)
Ukrajinská zpěvačka, raperka a skladatelka, která pochází z malé vesnice v karpatských horách na západě Ukrajiny. Podařilo se jí získat významnou pozici na domácí scéně i díky úspěchům v talentových soutěžích nebo v národním kvalifikačním finále pro Eurovizi jménem Vidbir. Ve své tvorbě kombinuje množství prvků a žánrů, ale základem je folk, rap a pop. Na kontě má dvě alba, řadu spoluprací a třetí albu ve finální fázi.
