Ještě že úspěch se u mě dostavil až po třicítce, říká norská herecká hvězda Renate Reinsve
Norská herečka Renate Reinsve náleží mezi mezinárodní hvězdy a role si může vybírat. Zdá se, že upřednostňuje ty nejednoznačné a ne zcela sympatické – jako je matka šestiletého kluka obviněného z napadení spolužáka v dramatu Armand. Film, díky němuž Reinsve získala další nominaci na Evropskou filmovou cenu, přichází 30. ledna do českých kin.
Ve filmu debutovala v roce 2011 v malé roli ve snímku Joachima Triera Oslo, 31. srpna. Nikoliv neúspěšně působila na divadelních prknech v norském Trondheimu. Ale co se týče filmové práce, natolik nabývala pocitu, že dobré role ji míjejí, až začala pochybovat o smyslu herectví jako takového. Rozhodla se s ním skončit. A právě v ten moment obdržela od Triera nabídku na roli Julie ve filmu Nejhorší člověk na světě (2021), která jí poté přinesla kromě ceny pro nejlepší herečku v Cannes i mezinárodní pozornost. Od té doby o nabídky nemá nouzi.
Když vám bylo šestnáct, odešla jste ze školy a odjela do Skotska. Proč zrovna tam? A jak tohle rozhodnutí vnímáte zpětně?
Jsem hrdá, že jsem si tehdy šla za tím, co jsem si myslela, že mě baví, a že jsem nikdy nedělala něco jen proto, že se to tak dělat mělo. Pustila jsem se do dobrodružství a vůbec bych nevěřila, kam až se dostanu. Nikdy jsem ani nesnila o tom, že budu pracovat v zahraničí, nebo že budu herečka.
Bylo těžké ze školy odejít?
Naopak, bylo to snadné. Neprožívala jsem tehdy moc dobré časy a na ničem mi moc nezáleželo. Když mi učitelé řekli, že nic nedokážu dokončit a že nemá smysl, abych do školy chodila, vzala jsem to doslova. Odešla jsem, a už se nevrátila. Rozhodla jsem se pro jinou cestu. Jsem ráda, že můj herecký úspěch přišel až po třicítce, o deset let dřív bych se z něj asi zbláznila – tak rychlé to bylo. Po třicítce jsem už věděla, kdo jsem, jaké mám hodnoty. Dnes se snažím mít od toho všeho odstup, ale zároveň si to užívat. Hlavní pro mě zůstává pracovat s lidmi, kteří pro mě něco znamenají.
Renate Reinsve (uprostřed) ve filmu Armand. Zdroj: Scandi
Někým takovým je i Halfdan Ullmann Tøndel, scenárista a režisér filmu Armand?
Přesně tak. Asi před devíti lety jsem s ním natočila krátký film. Nikdy se nepromítal, Halfdan nám slíbil, že bude mít premiéru letos. Předtím nechtěl, aby ten snímek někdo viděl, měl to být spíš test. Hodně jsme si tehdy rozuměli a věděli jsme, že spolu musíme něco ještě udělat. Vzpomínám si, jak jsme měli po dvou dnech natáčení slzy v očích, protože jsem si uvědomovali, jak je naše spojení vzácné.
Halfdan pak začal psát odvážnou a obtížnou postavu Elisabeth a z ní vystavěl i situace, prostředí a celý film Armand. Jeho financování však zabralo spoustu času. Až nedávno Norsko začalo dávat na podobné osobní projekty více peněz. Asi nám pomohl i úspěch filmu Nejhorší člověk na světě, Andrea Berentsen Ottmar produkovala oba snímky a měla nějaké kontakty ve Francii.
Armand vloni vyhrál cenu pro nejlepší debut na festivalu v Cannes i na Evropských filmových cenách a stal se norským kandidátem na Oscara, dostal se do širší nominace. Nakolik jste byla zapojená do oscarové kampaně?
Tu vedli hlavně lidi od amerického distributora, pořádali projekce a snažili se, aby film vidělo co nejvíc lidí. Já s Halfdanem jsme se přidali, kde nás bylo potřeba. On to ještě nezažil, já už mám zkušenost díky Nejhoršímu člověku na světě. Setkávat se s hlasujícími a poslouchat jejich názory na film je zajímavé. Navíc to je pro nás i vzrušující, jsme skupinka přátel, kteří s velmi malým rozpočtem natočili film někde v západním Norsku – a teď zajímáme lidi v Americe.
Renate Reinsve ve filmu Armand. Zdroj: Scandi
Dobře se daří i dalšímu snímku, v něm jste se loni objevila, Jiný člověk. Ten v prosinci vyhrál Gotham Awards, má i nominaci na Oscara za masky.
Myslím, že příběh Jiného člověka i způsob, jakým ho Aaron Schimberg natočil, je v USA dost vzácný. I proto, že na takový film, osobní a progresivní, ve Spojených státech většinou neseženete peníze – pokud už nejste režisérská superstar. Aaron je skvělý a všechen ten rozruch, který kolem Jiného člověka nastal, si zaslouží.
Kvůli různým cenám jste tedy loni a začátkem roku propagovala hned dva filmové tituly. Baví vás to?
Je to jiný druh práce než hraní, ale k téhle profesi to už prostě patří. Aspoň jsem se díky tomu naučila, že můžu točit jen filmy, na které jsem hrdá, nebo takové, u nichž cítím, že můžou říct něco podstatného. Jinak by bylo těžké vést o snímku rozhovor. Práce u filmu má teď pro mě tři fáze. Přípravu na roli, kterou strávím sama. Pak natáčení, kde je štáb společně. A potom setkávání s novináři, diváky, lidmi s vlastním pohledem a názorem na to, co viděli. Díky nim se zpětně dozvíte i něco nového o tom, co jste udělali, o tématech filmu. Takhle mě to baví.
Co jste se dozvěděla o filmu Armand?
Myslela jsem si, že lidi nebudou mít mou postavu Elisabeth rádi. Ale teď mám pocit, že je zaujala.
Renate Reinsve (uprostřed) ve filmu Armand. Foto: © Tandem
Elisabeth je nejednoznačná, minimálně zpočátku působí jako antihrdinka. Jaké otázky ohledně ní jste od diváků dostávala nejčastěji?
Spíš padaly otázky o tématech filmu. A často i o tom, jak jsme dokázali natočit scénu, v níž se tak dlouho hystericky směju. To ostatně byla i moje otázka, když jsem četla scénář – jak tohle natočíme? Je to nemožná scéna.
Jak jste ji tedy zvládla?
Ve scénáři ta scéna zabrala asi tři řádky. Říkala jsem Halfdanovi, že to nejde natočit, on pořád tvrdil, že najdeme cestu. A pak jsme to točili deset hodin. Ta scéna je potřeba, otáčí celý příběh a náhled na mou postavu. Věděla jsem, že abych to zahrála dobře, musím se doopravdy přestat ovládat. Dřív jsem závodně plavala a u toho jsem se naučila, že když na sebe pořádně tlačíte, můžete dosáhnout stále lepších a lepších výsledků. Tak jsem to takhle zkusila. Analyzovala jsem si Elisabethinu situaci a reakce, a pak jsme točili. A to tak dlouho, až jsem opravdu nad sebou kontrolu ztratila – a začaly se dít věci. Nebylo to příjemné, ale na výsledek jsem hrdá. Důležité bylo, že Halfdan věřil, že to dokážu. Pak mi dal pět dní volna, což jsem potřebovala.
Renate Reinsve ve filmu Nejhorší člověk na světě. Foto: © Oslo Pictures
O vašich postavách se dá obecně říct, že nejsou jednoduše sympatické, mají temnější stránku. Jak se na ně připravujete a sžíváte se s nimi?
Věřím, že když se lidi ocitnou pod tlakem, vylezou z nich ty nejhorší věci. Prostě záleží na tom, v jaké situaci se nacházíme. Najít v sobě i to špatné a být k sobě upřímný, není úplně příjemné. Ale herectví je právě o upřímnosti a hledání pravdy někde hluboko, aspoň pro mě. Konkrétně u Elisabethino jsem musela vystihnout, že se ocitla někde, kde může ztratit všechno cenné, a vědomě i nevědomě využívá určité manipulace, jak se s tím vypořádat. Elisabeth je navíc herečka a „normální“ lidi často podezírají herce z neupřímnosti a předstírání. I s tím jsem se při natáčení musela popasovat.
Když v sobě pro role hledáte své špatné vlastnosti – co byste řekla, že je váš nejhorší rys? A co nejlepší?
Mým nejlepším rysem je asi snaha o upřímnost. Chci být upřímná i v tom, kdo jsem. Co se týče špatných rysů, někdy zjistím, že to, co považuju za své nejhorší vlastnosti, jsou ty nejlepší – a naopak. Mění se to. Kdybych měla být konkrétnější, dlouho jsem na sobě neměla ráda svůj stud a nízké sebevědomí. Jenže právě to dodalo hodně odstínů postavám, které jsem hrála. A lidi se k nim díky tomu dokázali líp vztáhnout. Třeba k Julii v Nejhorším člověku na světě, která se sama sobě někdy nelíbila. Spoustě diváků to dalo svobodu, aby se tak někdy taky cítili.
Herbert Nordrum a Renate Reinsve ve filmu Nejhorší člověk na světě. Foto: © Oslo Pictures
Vám taky?
Myslím, že jo. Tak nějak jsem přijala některé věci, které se mi na sobě nelíbily a které jsem do postavy Julie vložila. Když se pak do ní diváci tak zamilovali, uvědomila jsem si, jak lidské je o sobě pochybovat. Pochopila jsem, že tyhle stránky nejsou tak špatné, že je v sobě poznává hodně lidí. To mě osvobodilo a zvedlo sebevědomí. To, a ovšem také spousta hodin terapie.
Vyvolávala Julie jiné reakce podle té které země?
Trochu ano. V Norsku už není tak průlomové, aby žena mluvila o tom, že nechce děti nebo opustila vážný vztah kvůli nějakému nejasnému flirtu. Ale třeba na jihu Evropy to jako progresivní působilo. V USA byli zase nadšení z upřímnosti toho filmu. Jsou tam zvyklí, že když se pro něco rozhodnete, tak si tím projdete a víte, jak se u toho budete cítit. A u Julie to nevěděli, její příběh byl nekontrolovatelný a svým způsobem syrový.
Pouhý den předtím, než jste dostala nabídku na roli v Nejhorším člověku na světě, jste chtěla skončit s herectvím. Máte už od úspěchu tohoto snímku Joachima Triera hodně nabídek?
Ano, ale mnoho z nich jsem odmítla, třeba ve velké hollywoodské produkci bych se necítila dobře, myslím, že bych se tam tak trochu utopila. Šla jsem do děl, kterým věřím, jako Jiný člověk. A jsem se svým výběrem spokojená, ze všeho se vyvinuly hodnotné projekty.
Renate Reinsve a Anders Danielsen Lie ve filmu Nejhorší člověk na světě. Foto: © Oslo Pictures
Bylo obtížné vybalancovat vaši osobní a uměleckou integritu a nabídky po úspěchu Nejhoršího člověka na světě?
Bylo. Nelituju, že jsem ty nabídky odmítla, ale byly fakt velké a bylo těžké nenechat se zhypnotizovat penězi a slávou a zůstat věrná sama sobě a projektům, u nichž cítím, že mi mohou něco dát a že já můžu něco dát jim. Jsem ale ráda, že jsem se takhle rozhodla, protože už jsem si vydláždila svou cestu a nabídky, které dostávám teď, se mnou víc rezonují.
Co vás lákalo na sérii Apple TV Nedostatek důkazů?
Chtěla jsem si vyzkoušet práci v Americe. Je jiná než v Evropě. Zajímalo mě, jestli to zvládnu. Ale nakonec tři díly točila Norka Anne Sewitsky, takže jsem měla prostor pro své herectví – až na to, že u tak velkého a drahého projektu máte jako umělec omezenější prostor. Nicméně už na konkurzu s Jakem Gyllenhaalem jsme se snažili hledat, jaká by má postava mohla být, jak bychom ten příběh mohli spolu vyprávět. Právě tohle mě baví, nechci jen vyplňovat prázdná místa v šabloně.
Sebastian Stan a Renate Reinsve ve filmu Jiný člověk. Foto: © A24
Byla jste nervózní z hraní v angličtině?
A jak! Nejdřív jsem natočila Jiného člověka, kde se pořizovaly dlouhé záběry a na přípravu jsem měla pouhé dva týdny. V Nedostatku důkazů jsem zase musela pronést monolog před dvě stě padesáti lidmi a skutečnou porotou. Byla jsem sakra nervózní. Teď už jsem aspoň prolomila všechny hranice, kterých jsem se děsila.
Zmínila jste různost natáčení v Evropě a v Americe. Jaký je podle vás ten největší rozdíl?
V systému, jak jsou filmy financovány, jak je strukturovaná jejich produkce. Režisér se tomu musí přizpůsobit. V Hollywoodu mají herci opravdu velký vliv, v Evropě se všichni spíš řídí režisérovou vizí. Z toho vychází velké rozdíly ve způsobu práce.
Renate Reinsve v seriálu Nedostatek důkazů. Foto: © Apple TV+
Máte nějaký vysněný projekt?
Chtěla bych dál pracovat s Halfdanem a natočit s ním co nejvíc filmů. A taky s Joachimem Trierem. Ráda pracuju znovu se stejnými lidmi, díky tomu si můžeme vybudovat určitý styl, poznat se víc do hloubky. Lépe pak vím, jak jim můžu pomoct prosadit jejich uměleckou vizi. Ale jsou i skvělí režiséři a režisérky, s nimiž bych ráda točila poprvé, třeba Céline Sciamma.
Jak to vypadá s novým filmem Halfdana Ullmanna Tøndela? Prý ho píše zase pro vás.
Myslím, že to bude stejně divoké jako Armand. Píše tam pro mě dost těžké věci, protože ví, jak na to půjdu. Kdykoliv má nějaký nápad, probíráme ho a dostaneme se do takové bubliny, v níž se věnujeme jen tomu nápadu. Být součástí tohohle procesu je příjemné. Stejně jako u Joachima, který napsal postavu Nory ve filmu Sentimental Value, který jsme nedávno dokončili, taky přímo pro mě, po zkušenosti s Nejhorším člověkem na světě. Jako herec se cítíte bezpečně, když ve vás režisér něco vidí. Pak víte, že to zvládnete. Být součásti filmu od začátku je pro mě ten nejlepší způsob práce.
Chcete si někdy zkusit sama režii?
Asi ano. Ale mám k tomu povolání respekt, k tomu, čím si musí režiséři po psychické stránce projít. Musí mít nad vším kontrolu. A vytvořit něco od nuly, to je děsivé. Mám nápady, ale nevím, jestli se uskuteční. Záleží, co přinese budoucnost.
Renate Reinsve ve filmu Armand. Foto: © Tandem
Renate Reinsve (* 1987)
Vyrůstala na venkově, závodně plavala. V šestnácti letech opustila školu a odešla do Skotska. Ubytovala se v hostelu v Edinburghu; došly jí tam ovšem peníze, manažerovi hostelu se jí zželelo a nabídl jí práci v baru, jenž byl součástí podniku. Podle vlastního vyjádření trpí v důsledku ne zrovna šťastného dětství posttraumatickou stresovou poruchou.
Do vlasti se po čase vrátila a roku 2013 absolvovala herectví na Kunsthøgskolen v Oslo (Národní akademie umění). Následujícího roku nastoupila do Trøndelag Teater v Trondheimu a zakrátko získala cenu Hedda pro nejlepší herečku ve vedlejší roli za roli učitelky v inscenaci Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy.
Ve filmu debutovala v roce 2011 v malé roli ve snímku Joachima Triera Oslo, 31. srpna. V roce 2016 byla nominována na cenu Amanda za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmu Vítejte v Norsku. Jenže v letech 2017 a 2018 dostala role jen ve dvou ne úplně výrazných norských titulech a silně pochybovala o své práci. Frustrována nedostatkem dobrých rolí se rozhodla skončit s herectvím a věnovat se truhlařině. Jenže den poté, co tohle rozhodnutí učinila, obdržela od Triera nabídku na roli Julie ve filmu Nejhorší člověk na světě, která jí přinesla kromě ceny pro nejlepší herečku v Cannes i mezinárodní pozornost. A pak už důvody k frustraci pominuly…
Jejím současným partnerem je Halfdan Ullmann Tøndel (* 1990), scenárista a režisér filmu Armand, který je jeho (velmi úspěšným) celovečerním debutem.
