Rád dělám věci, které narážejí na hranici přijatelnosti, říká režisér provokativního hitu Kneecap

Máte prý vtipnou historku o tom, jak jste přesvědčil kluky z kapely, abyste s nimi mohl natočit film. Povíte nám ji?

To myslíte, jak jsme spolu chlastali v garáži? Šlo v podstatě o naše první setkání. Musel jsem jim dokázat dvě věci – že s nimi dokážu držet krok v pití a že nejsem polda. Byl to teda křest ohněm, ještě jsem se z toho nevzpamatoval. (smích). Úplně poprvé jsem je viděl, když jsem zašel na jeden jejich koncert, a jejich pódiová prezentace mě nadchla. Byli hodně provokativní, házeli třeba do davu pytlíky s bílým práškem. V nich teda byla mouka, na to, aby tam byly drogy, nemají dost peněz. Hudba je dneska často velmi úhledná, má dokonalé PR – zatímco oni byli syroví a zjevně chtěli dělat věci po svém, bez ohledu na následky. To mi přišlo osvěžující. Navíc mám hip hop dost rád. Dnes je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Myslíte si, že provokace a rebelie se z hudby dnes už vytratila?

Spíš jo. Kapel jako Sex Pistols tolik není, všichni jsou víc zaměřeni na kariéru. Dynamika hudebního průmyslu se změnila, hudebníci jsou finančně závislí na koncertech a nechtějí dělat a říkat něco, co by jejich pořádání mohlo ohrozit. Na druhou stranu, předloni Kneecap hráli v anglickém Nottinghamu pro sto lidí, loni už vyprodali za půl hodiny sál pro dva tisíce. A to jen díky tomu, že jsou sami sebou a provokují. I když jim asi pomohl i ten film.

Syrovost a drzost Kneecap stále způsobuje problémy,  dokonce zažalovali britskou ministryni hospodářství a obchodu.

Ano, tu konzervativní, co jsme měli. Zablokovala jim totiž grant patnáct tisíc liber, který měli dostat. Jen proto, že nesouhlasí s jejich názory na Spojené království. Kneecap jsou republikáni, chtějí sjednocené Irsko. Jenže nemůžete někoho diskriminovat na základě jeho zákonného přesvědčení, to bylo od britské vlády velmi hloupé. Tak ji kapela zažalovala, a samozřejmě vyhrála. Peníze z grantu pak z půlky věnovala katolické mládežnické organizaci a z půlky protestantské mládežnické organizaci. To je pouze z mnoha věcí v průběhu let, kdy se Kneecap postavili za to, čemu věřili, a překonali mnohem větší organizace, než jsou oni sami. I to je na nich osvěžující, rádi vyvolávají kontroverze. Byla zábava být toho součástí.

O boji Irů za svobodu existuje spousta filmů, na snímku Kneecap je nové, že hlavní hrdinové se součástí toho politického boje stávají jaksi mimoděk.

Myslím, že právě z toho pramení černý humor filmu. Ze dvou kluků a jednoho učitele se stávají představitelé hnutí, aniž by se o to snažili, nebo o to stáli. Nakonec tu roli přijmou. Kneecap zpívají převážně v irštině, což je jazyk, který předchází angličtině o tisíce let a je spíš mluvený než psaný. Předává se prostřednictvím hudby, poezie a vyprávění příběhů. A ty příběhy byly vždycky o tom, jak vyhnat Angličany a že jsou Angličani parchanti. Kneecap do téhle tradice zapadají, jen to jsou vypravěči z té nejnovější generace, která posouvá jazyk dopředu. Vyvolalo to kontroverze i uvnitř irské jazykové komunity, která je dost konzervativní a propojena s katolickou církví. Moc se jí nelíbilo, že někdo vymýšlí irská slova pro drogy.

Ale může někdo říct, že jazyk není určen k tomu, aby se mluvilo o drogách a sexu? Kapele Kneecap se povedlo, aby se o irštinu zajímalo víc mladých lidí. Když jsem se v roce 2019 začal učit irsky já – poté, co jsem se s kapelou poprvé setkal, v kurzu nás bylo asi deset. A polovina proto, že poslouchali Kneecap. Dnes jich tam je díky nim o dost víc. Jejich hudba lidi inspiruje, aby přijali svou kulturu.

Fotografie z filmu Kneecap, foto: © Kneecap Films Limited / Screen Market Research Limited ta Wildcard / The British Film Institute 2024

Irštinou prý mluví pouhá dvě procenta obyvatel Irska. Kneecap to tedy můžou změnit?

Čas ukáže, ale nárůst zájmu o studium toho jazyka je díky nim vidět. Navíc nemusíte mluvit irsky celý den, nebo každý den, abyste se stali přínosem. I ti, kteří irsky třeba jenom zdraví nebo děkují, něco znamenají. Moje děti se učí irsky ve škole a je cítit, že jde o součást irské hrdosti, která podle mě roste. Na tom samozřejmě nemají podíl jen Kneecap, ale jsou toho důležitou součástí. Historici podle mě pak zpětně zaznamenají, že tahle kapela dokázala galvanizovat mladou generaci.

Irštinu nyní Kneecap ještě viditelněji reprezentují ve vašem filmu, který právě díky tomu může soupeřit o Oscara za nejlepší mezinárodní film. Před pár lety se podobně dobře vedlo i Mlčenlivé dívce. Zvýšila se podpora snímků v irštině?

Ano, na vládní úrovni v Irsku existuje snaha vytvářet více obsahu v irštině. S Mlčenlivou dívkou jsme soupeřili o stejnou finanční podporu a oni vyhráli. Nejdřív jsme si říkali, co to je za blbost, podpořit irštinu filmem s názvem Mlčenlivá dívka. Ovšem vyklubal se z toho skvělý snímek. A vidět pak jeho oscarovou cestu pro nás bylo povzbuzující. Původně jsme chtěli natočit jen film, který bude rezonovat v Irsku. Mlčenlivá dívka nám ukázala, že bychom mohli zajímat lidi i jinde.

Věříte v oscarovou nominaci? Do užšího výběru jste se dostali.

Uvidíme. Oscary bývají spíš konzervativní, teď se snaží omladit akademii, která je udílí, ale kdo ví, jestli provokativnost Kneecap bude hrát proti nám, anebo pro nás. Ale už teď jsme překonali svá očekávání. Kneecap má za sebou skvělou festivalovou šňůru i nějaká ocenění. Samozřejmě bychom rádi šli na Oscary, už jen kvůli tomu zážitku. Ale nebudeme plakat, pokud k tomu nedojde.

Fotografie z filmu Kneecap, foto: © Kneecap Films Limited / Screen Market Research Limited ta Wildcard / The British Film Institute 2024

Dostal jste nápad natočit film o Kneecap, až když jste kapelu uviděl na koncertě?

Už nějakou dobu jsem si říkal, že hudební biografie je dost ohraný žánr a že bych rád našel jiný způsob vyprávění, než se na konci něčí kariéry ohlížet zpět. Třeba že bych to vzal z opačného konce a sledoval nějakou kapelu na vzestupu. Když jsem pak potkal Kneecap, přišli mi jako perfektní Petriho miska, s níž bych si to mohl zkusit. Cítil jsem, že se proslaví a za těch pět let, co trvá natočit film, budou ještě existovat.

Ve filmu hrají všichni tři členové sami sebe, vedle profesionálních herců, jako je třeba hvězdný Michael Fassbender, který ztělesnil otce jednoho člena kapely. Nebál jste se téhle kombinace?

Michael je v Severním Irsku legenda díky roli Bobbyho Sandse ve filmu Hlad (Sands v roce 1981 držel ve vězení hladovku, dokud nebudou členům IRA uznána práva politických vězňů, a na její následky zemřel – pozn. red.). Otec Arló, kterého v Kneecap Michael hraje, by v podstatě mohl být někdo, kdo seděl v cele hned vedle Sandse, ale do té hladovky nešel, neobětoval se. Herců, kteří mluví irsky a jsou špičkoví, je navíc jen hrstka. Michael je napůl Němec, nečekal jsem, že bude umět irsky, ale náhodou jsem našel článek, ve kterém to zmiňoval. A naštěstí má rád divné filmy, stačí si vzpomenout na film Frank, kde nosil kašírovanou hlavu. Tak jsme mu poslali scénář. Kneecap neznal, ale pak se podíval na všechny jejich klipy a ponořil se do toho. A souhlasil. Určitě ne kvůli penězům. Prostě se na tom filmu chtěl podílet. Na place si pak s kluky sedl skvěle. Nikdo z nich nepotřebuje moc povzbuzovat k pití, takže mi občas volali v pět ráno, že jsou ještě v baru, v den, kdy jsme v devět ráno měli točit…

Díky postavě otce Arlóa ve filmu mimo jiné ukazujete generační rozdíly v přístupu nejen k irské snaze o nezávislost, ale i k vlastní identitě.

Řekl bych, že mladí lidé na Západě jsou stále víc rozčarováni tím, co se jim nabízí. Mají pocit, že předchozí generace si užila všech výhod, zatímco oni si dneska nemůžou dovolit vlastní dům. Nechtějí přijmout zavedený systém, nechtějí celý život jen pracovat. A hledají něco jiného, snaží se vybudovat si život podle sebe, spojit se víc s kulturou, hudbou, svým jazykem… Kneecap jsou v tomhle pro ně určitý vzor. Kluci z dělnické třídy, kteří se prosadili sami. Kluci, kteří neposlouchali rady, že tohle nebo ono nemají nebo naopak mají udělat, kteří si dělají, co chtějí, a vždycky jim to vyjde. Vidět někoho, jak žije život se vztyčeným prostředníčkem, vás může inspirovat. Právě to na Kneecap lidi milují.

Fotografie z filmu Kneecap, foto: © Kneecap Films Limited / Screen Market Research Limited ta Wildcard / The British Film Institute 2024

Nebo nenávidí.

Bohužel vzhledem k přetrvávajícímu rozdělení severoirské společnosti někteří lidi Kneecap nedokážou přijmout a oslavit je jako kluky, kteří se z ničeho dostali na světovou scénu. Ne celá unionistická komunita, ale určitě její starší generace Kneecap vykresluje skoro až jako ďábla. Je to smutné.

I ve filmu to vypadá, že v podstatě cokoliv, co Kneecap v Belfastu udělají, je nazíráno z politicko-náboženského úhlu pohledu, a tím pádem je to ohrožuje. Dokonce i rap, výběr holky nebo braní drog. Nebo je to ve filmu nadnesené?

Dá se říct, že všechno, co děláme, je svým způsobem politické, akorát v Severním Irsku je to pravděpodobně intenzivnější. Kde budete žít, kde budete pracovat – to jsou politická rozhodnutí. U mladších lidí už to tak úplně není, existují ve smíšenějších komunitách. K nějakému pokroku tedy došlo. Ovšem politici pochází většinou ze starší generace a na všechno se pořád dívají černobílou optikou – ty jsi katolík, já protestant, když tobě se líbí tohle, já jsem automaticky proti. Říkat ne na všechno, co tvrdí druhá strana, nikam nevede.

Jaký byl vlastně ohlas na film Kneecap v Británii?

Velmi pozitivní. Kasovně tam patříme k nejúspěšnějším nezávislým filmům. Možná proto, že v Británii žije hodně Irů. A taky hodně mladých si dnes uvědomuje, že existuje důvod, proč je ve škole neučí irskou historii. V ní jsme totiž my ti špatní. Není to jen problém Anglie, nacionalismus je na vzestupu všude. Nicméně představa, na které jsme v Anglii stále lpěli, že my jsme ten velký národ, je v moderním světě směšná. Spousta lidí se pořád chytá představy anglické výjimečnosti, podle níž jsme lepší než ostatní a pravidla pro nás jaksi neplatí. Čím dřív se toho zbavíme a uvědomíme si, že jakákoliv výjimka z pravidel, kterou jsme kdy měli, byla založena na tyranii jiných národů, tím líp.

Fotografie z filmu Kneecap, foto: © Kneecap Films Limited / Screen Market Research Limited ta Wildcard / The British Film Institute 2024

Popularitě snímku Kneecap jistě pomáhá, že do politické kritiky jste se v něm pustil ve velmi zábavném stylu a na povrchu jde o komedii o mladých klucích.

Je zajímavé, že berete Kneecap jako komedii, protože my si nikdy neřekli, že točíme komedii, žánr filmu jsme si neurčili. Černý humor je v Severním Irsku běžný a tenhle tón tak nějak přirozeně vyplynul. Někdo Kneecap označuje i za muzikál, což mě zarazilo, protože muzikály nesnáším. Ale asi jsem ho náhodou natočil (smích). Nicméně najít tón filmu je to nejtěžší, mnohem těžší než napsat scénář.

Ale styl filmu jste víceméně znal dopředu, když jste vyšel z chování členů kapely, anebo ne?

Ano, věděl jsem, že to bude punkové, anarchistické, s rychlým střihem a tak trochu šílené. Že tam bude satira, že to bude kontroverzní, že se tam bude mluvit sprostě. A to mi umožnilo už od první verze scénář někam směřovat. Pro film jsem vyrobil přes tisícovku storyboardů, vše bylo velmi organizované. A v podstatě jsem ty storyboardy natočil. Byl to sice risk, ale rozpočet a čas mi nedovolily jinak. Střihači jsem dal storyboardy s tím, že to chci takhle, a v podstatě mi to splnil.

Když říkáte, že jste se záměrně nedržel žádných žánrových pravidel, platí to i pro žánr hudebního životopisu?

Jo, což bylo snadné v tom smyslu, že Kneecap skoro nikdo neznal a takových životopisů se moc netočí. To byl i jeden z důvodů, proč kluci museli hrát sami sebe. Nemůžete do jejich rolí obsadit herce, kteří jsou slavnější než ta kapela. Nikdo by netušil, jestli jsou jim podobní, nebo ne. A oni to zvládli zahrát, protože hodně z toho filmu je pravda, opravdu měli tak šílený život. I ten úvod, že na Naoisův křest přiletěl vrtulník, je pravda, bylo to v místních novinách. Dřív jsem pracoval jako novinář a první půlrok práce na filmu se mi to hodilo, protože jsem s nimi seděl po hospodách a poslouchal jejich příběhy. Takové ty příběhy, které vyprávíte v noci, po deseti pivech. Trávil jsem s nimi čas, poznával je, vstřebával, jací jsou a byli. A pak jsem měl pestrou paletu materiálu.

Český plakát k filmu, zdroj: MFF Karlovy Vary

Musel jste něco vynechat nebo pozměnit?

Tak dostali jsme se někdy pod tlak, abychom něco zmírnili. Nějaké peníze na film jsme totiž dostali od institucí financovaných vládou jako je Britský filmový institut. A některé repliky byly už trochu moc, třeba ta spojující orální sex s bombovým výbuchem v Brightonu, kde umírali lidi… Když děláte něco tak provokativního jako tenhle film, vždycky máte potíže. Slyšeli jsme výtky, že se ve filmu užívají drogy, aniž bychom viděli negativa s tím spojená. Tak jsem oponoval, že existuje spousta lidí, kteří berou drogy a žijou, jako třeba členové Kneecap, a že každý film o drogách nemusí skončit tím, že se někdo předávkuje. Tohle je film o nich, když jsou mladí, baví se, zachycuje okamžik v čase.

Zobrazení brutality britské policie nebo neschopnosti irských polovojenských skupin po vás chtěl také někdo zmírnit?

Ani ne, i chování policie je založené na reálných zkušenostech. Co se týče těch ozbrojených irských skupin, Kneecap je svou hudbou vždycky provokovali. A jejich členové jsou často ze sousedství, všichni se znají, zdraví se. Navíc i oni mají rádi trochu slávy, a teď jsou ve filmu!

Chcete točit dál irské příběhy v irštině?

Ne nutně. Připravuju dva filmy, jeden se odehrává v padesátých letech 19. století během irského hladomoru a vypráví o mladých ženách, které emigrují do New Yorku. Jde o adaptaci slavného podcastu a posléze knihy Bad Bridget. Druhý projekt je pro americké studio a odehrává se v Karibiku. To bude taky hodně provokativní, a ještě s prvky hororu. Satira na cestovní ruch 21. století. Uvidíme, jestli mi to dovolí natočit tak, jak chci. Rád dělám věci, které narážejí na hranici přijatelnosti – kvůli tomu ráno vstávám z postele.