Zvykli jsme si, že máme všeho příliš mnoho, říká německý filmový režisér Wim Wenders

Máte pěkné brýle.

Ty už mám pětadvacet let. Míval jsem jiné, ale uvědomil jsem si, že nejvíc jsem miloval své první brýle, které jsem dostal v osmi letech. Tak jsem je našel a zeptal se v optice, jestli by mi mohli vyrobit přesně takové, jen větší. Dokázali to, nechal jsem si udělat hned troje stejné. Takže tohle jsou i moje poslední brýle.

Zato cena za celoživotní dílo, kterou jste nedávno dostal od Evropské filmové akademie, asi poslední nebude. Stále točíte a své dílo rozšiřujete. Jak vnímáte podobné ceny?

Pracuju dál, abych těch cen mohl dostat ještě víc (smích). Toto ocenění od EFA je speciální, protože s Evropskou filmovou akademií jsem spojen od jejího počátku, už třicet šest let, dvacet čtyři let jsem byl jejím prezidentem. Beru ji jako svou rodinu.

Filmová siréna Kamila Fily

Must see!

V mládí jste uvažoval i o dráze kněze, malíře či hudebníka. Přemýšlel jste někdy o tom, jaký by byl váš život, kdybyste se nevěnoval filmu?

Někdy se sám sebe ptám, co by bylo, kdybych si tehdy nechal ten saxofon a nekoupil si za něj kameru Bolex. To byla moje životní křižovatka. Nejsem si ale jistý, že bych byl skvělým hudebníkem. Možná bych byl celkem šťastný, protože hudbu miluju, tvoří stále velkou součást mého života, ale už jen jako posluchače. Také si kladu otázku, co kdybych pokračoval v medicíně. Pracoval jsem v nemocnici jako internista a zdravotní bratr a je to jedna z nejlepších prací na světě. V rodině máme hodně lékařů a učitelů a jejich život je možná někdy produktivnější než ten můj.

Scéna z patrně nejznámějšího Wendersova filmu Nebe nad Berlínem, foto: Basis-Film-Verleih GmbH

I film může plnit určitou službu. Jakou roli má v dnešní složité politicko-společenské situaci?

Evropské filmy jsou stále rozmanitější, což je dobře. Pokud bychom se snažili točit jen filmy přizpůsobené potřebám trhu, vydali bychom se podle mě špatnou cestou. Rozmanitost tvoří naše bohatství i dilema. Evropa dnes stojí na křižovatce, protože v ní žije spousta lidí, kteří jsou proti rozmanitosti, kteří se vracejí ke starým myšlenkám nacionalismu, jež tento kontinent ničily často a dlouho. Myslel jsem, že představu národa jako hodnoty jsme překonali. Její návrat je katastrofální. Kdykoliv lidé uvažovali v termínech nacionalismu, nikdy to nevedlo k dobrým věcem.

Jak mohou filmy Evropě pomoct?

Emocionálně. Politika vždy pracuje s financemi, ne s emocemi. A spousta lidí v Evropě touží po emocích, od Evropské unie se jim jich nedostává, tak jsou z politiky rozladění. Filmy nám pomáhají pochopit, jaký poklad máme v tom výdobytku, kterému říkáme společná Evropa.

Natočil jste i několik filmů o USA. Jako režisér jste se na Ameriku díval romanticky a zároveň s nadhledem, očima Evropana. Jaký film byste o Spojených státech natočil dnes?

Žádný. Můj poslední americký film se jmenoval Země hojnosti a byl velmi kritický. Spojené státy už nejsou zemí hojnosti, v politice tam působí lidé, kteří americké hodnoty zneužili tak, že ani nevím, jestli se dají ještě oživit. Zvlášť ten oranžový chlápek. Neustále předstírá, že chce udělat Ameriku znovu velkou, ale jde mu jen o sebe a vlastní kapsu. A lidem to nedochází. Je zarážející, jak málo si lidé uvědomují, že se stávají oběťmi těchto manipulátorů. Vždyť už máme zkušenost, co se stane, když takovým chlapům věříte. Nicméně i tak mu dali většinu, teď může běhat na svobodě a Američané uvidí, co z toho budou mít. Rozhodně ne prospěch jejich země.

A scéna z filmu Tak daleko, tak blízko, který byl volným pokračování Nebe nad Berlínem, foto: Tobis Film

Návrat k demagogům a populistům je ovšem problém i v Evropě.

Je a podle mě souvisí se současnou digitální kulturou, která nás odcizuje realitě a znalosti historie a zkušeností z první ruky. Lidé stále víc žijí prostřednictvím telefonu, z druhé ruky, která je nutí dopouštět se stejných chyb, jichž se už dopustili jiní. Bohužel nevím, jak se v této digitální kultuře znovu dostaneme ke skutečnosti a pravdě. Jsme obklopeni virtuální realitou. Spousta lidí už nic jiného nezná. Jsou zahlceni množstvím informací, které ze svého telefonu získávají, a trpí nedostatkem své reality.

Je film součástí tohoto problému?

Znám spoustu mladých, kteří už toho mají dost a chtějí se sami vyjádřit. Lidí, kteří nevnímají svět skrz seriály a streamingové platformy, ale prostřednictvím kamery, za kterou stojí oni sami. To je řešení, aspoň pro film. Kinematografie musí Evropě pomoct. Ne naopak. Možná v začátcích Evropské filmové akademie na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme si mysleli, že nám Evropa pomůže. Teď nám stále víc dochází, že my musíme pomáhat jí. Filmaři budují představu Evropy a můžou z ní profitovat, jen pokud do ní vloží hodně péče a práce.

Digitální technologie změnila i způsob, jak žijeme, jak prožíváme čas. A zdá se, že se tomu musíme přizpůsobit, protože starý styl života se asi nevrátí. Souhlasíte?

Ano, musíme najít nové způsoby existence, návrat zpět není řešením. Mým vnoučatům je kolem deseti let a už se začínají zajímat o otázky životního prostředí, o rostliny, o vodu, o záchranu planety. Palčivě si uvědomují, že se jich to týká. Moc doufám, že jejich generace najde nové způsoby, jak se spojit a dojít k tomu, co je důležité. Měli bychom udělat vše proto, aby naše děti věděly, že existují i věci, které rostou a žijí, aby se s nimi cítily spojené. Ne s mobily.

Scéna z filmu Dokonalé dny, foto: Aerofilms

Existuje podle vás způsob, jak digitální jazyk začlenit do našeho života k našemu prospěchu?

Problém je, že řada dětí, které nyní vyrůstají, ani neví, že jde o jazyk. Že technologie se dá ovládat, že s ní můžete zacházet podle sebe. Jsou jí jen ohromeny. Učíme své děti spoustu věcí, ale ne jazyk obrazu. Jsou pak proti němu bezmocní a jejich rodiče také, je pro ně jednodušší nechat dětem telefon na hraní, mají ho teď místo dudlíku. Jenže pořád zůstávají jeho sluhou, ne pánem. Já jsem pánem svých digitálních nástrojů. Mám je rád, používám je a vím, jak fungují. Vím, co s nimi lze dělat, a vím, co mohou udělat se mnou. Se svou nadací hodně pracujeme na tom, abychom přesvědčili nejen německou vládu, ale i další evropské země, že se děti a dospívající musí na školách učit, jak zacházet s tímto jazykem, jemuž jsme dnes vystaveni ze všeho nejvíc. Musí získat digitální a obrazovou gramotnost. Je děsivé, jak málo významu tomu přikládají dokonce i ministerstva kultury.

Jak vidíte současný evropský film? Připadá vám dostatečně inovativní?

I letos jsem viděl spoustu evropských filmů, které se nepodobají ničemu, co známe. A co jiného je inovace, než natočit film od nuly a nevycházet přitom ze žádného zavedeného modelu? Příklady vám ovšem vyjmenovávat nebudu, protože bych určitě na někoho zapomněl, a pak bych si to vyčítal.

Vaše kariéra je nadále rozmanitá: točíte hrané filmy, dokumenty, krátké snímky, hudební klipy… Proč je pro vás tato pestrost tak důležitá?

Mám strach, že uvíznu v něčem, co vím, jak dělat. Cokoliv, co připravuju, dělám proto, že nevím, jak na to. Tak je to podle mě dobře. Nespoléhat se na své zkušenosti, ale spíš jít po tom, s čím mám zkušeností nedostatek. Ten vás totiž činí vynalézavými. Zkušenosti bohužel často vedou k tomu, že přestanete být kreativní. Několikrát jsem se na ně spolehnul na začátku své kariéry a vždycky se to ukázalo jako slepá ulička. Došlo mi, že jít do něčeho, co neumím, je lepší pro mě i pro diváky. Nemusí pak sledovat film vytvořený z rutiny.

Hirajama (Kódži Jakušo) s neteří Niko (Arisa Nakano) ve filmu Dokonalé dny, foto: Aerofilms

Váš zatím poslední snímek Dokonalé dny vypráví o hledání klidu a ticha, které jsme ztratili. Co vás inspirovalo?

Zvykli jsme si, že máme všeho příliš mnoho. Snažit se najít způsob, jak používat jen to, co potřebujete, je velký pokrok. Existují lidé, kteří žijí v nedostatku, protože je příliš mnoho těch, kteří mají příliš mnoho. Proto jsem natočil Dokonalé dny, chtěl jsem ukázat člověka, který má dost a nechce víc. Člověka, který si řekl, že je mu líp s málem. Inspirovala mě řada mladých lidí, které znám a kteří zastávají minimalistické postoje a žijí s jedním kufrem. Hodně cestují, ale ne letadlem, jejich příbytky jsou jednoduché, mají jen to nejnutnější, přitom vědí, co chtějí a kdo jsou. Všichni ti, kteří mají všechno, vědí čím dál méně, kým jsou. Věci mají velký vliv na naši duši.

Někteří lidé poté, co viděli Dokonalé dny, se stejně jako hlavní hrdina nyní při odchodu z domu jako první podívají na nebe a usmějí se. Těší vás to?

Jistě. Nečekal jsem to, ale lidi mi píšou, že to dělají a že jim to změní den. Filmy evidentně dokážou občas něco nakopnout. Ale neplánoval jsem Dokonalé dny jako dílo, které má změnit něčí životy, prostě jen ukazuju člověka, který se rozhodl změnit ten svůj. Možná se snímek dotkl určité touhy. Filmy vás mohou k něčemu povzbudit a nejlepší způsob, jak to udělat, je s tím nekalkulovat.

Hirajama (Kódži Jakušo) s neteří Niko (Arisa Nakano) ve filmu Dokonalé dny, foto: Aerofilms

Začal jste i vy někdy dělat něco, co jste viděl ve filmu?

Samozřejmě! Filmy, které jsem viděl v kině, mě ovlivňovaly ještě dřív, než jsem o filmu vůbec přemýšlel jako o profesi. Třeba Rebel bez příčiny změnil můj způsob chůze. A to je jen jeden příklad.

Jak byste dnešní mladou generaci přesvědčil, aby chodila do kina?

Stačí, aby se tam jednou ocitli na správném filmu se správnou společností, a uvědomí si, že ten zážitek nic nepřekoná. Musíte je však nechat, aby k tomu došli sami. Spousta z nich tenhle zážitek nemá, neví, že kino je dobrodružství. Pokud všechno půjde do háje a kina zaniknou, za dvacet let je lidi budou vymýšlet znovu jako tu nejúžasnější, nejnovější věc.

Wim Wenders se svými staronovými brýlemi, foto: Gerhard Kassner

Wim Wenders (* 1945)

Rodák z Düsseldorfu zkoušel v šedesátých letech studia medicíny a filozofie i život malíře v Paříži. Poté vystudoval Filmovou a televizní akademii v Mnichově a pracoval jako filmový kritik. V roce 1975 založil v Berlíně vlastní produkční společnost Road Movies. Patří mezi nejvýznamnější německé režiséry, za svou kariéru obdržel mimo jiné Zlatého lva (Stav věcí, 1982), Zlatou palmu (Paříž, Texas, 1984), Evropskou filmovou cenu (Nebe nad Berlínem, 1988, Buena Vista Social Club, 1999, Pina, 2011) či Stříbrného medvěda (Milion Dollar Hotel, 2000). Získal i několik čestných cen, například na festivalu v Locarnu nebo na Berlinale. Jeho zatím poslední snímek Dokonalé dny byl oceněn v Cannes a Wendersovi přinesl čtvrtou nominaci na Oscara. Kromě hraných a dokumentárních filmů se věnuje fotografii či esejistice. V roce 2012 spolu se svou manželkou Donatou založil Nadaci Wima Wenderse, aby shromáždila veškerou jeho tvůrčí práci a zpřístupnila ji veřejnosti. Byl zakládajícím členem Evropské filmové akademie a v letech 1996 až 2020 jejím prezidentem.