Nakonec se usmát do kamery a potichu odejít…
Ve filmu Lucky se devadesátiletý herec Harry Dean Stanton loučí s vlastním životem. Ekumenická porota v Karlových Varech označila Stantona za mystika, přestože se ve filmu nevedou dlouhé řeči o Bohu. Vlastně se v něm nevedou žádné dlouhé řeči.
Starý muž žijící o samotě na malém městě v poušti plné kaktusů saguaro, nejspíš kdesi v Novém Mexiku nebo Arizoně. Denní rutina: nákup v trafice (tři krabičky cigaret, krabice mléka), zastávka na kafe v bistru, zapeklitosti křížovky, jako je spravedlnost na tři písmena a pravda na pět. Pravidelně zakleje, když míjí pitomou sochu, co tu postavili nedávno u jezírka. Večer jedna Bloody Mary s přáteli v baru, kde je věkový průměr sedmdesátka. Vědomostní kvíz v televizi, glosy k odpovědím soutěžících.
Lucky, film nazvaný podle přezdívky hlavní postavy, je vlastně snímek s dějem, který je bez děje. Podobně jako většinu našich životů jej tvoří denní zvyky a předvídatelnost. Režisér (hlavním povoláním ovšem herec) John Caroll Lynch (*1963) se podivoval hlavní ceně, kterou jeho hranému debutu loni na festivalu v Locarnu udělila ekumenická porota. Je to přece film ateistický, životu bez Boha čelí Lucky s vyrovnaností Buddhy, namítá režisér v dopisu ekumenické porotě, o níž je známo, že ji tvoří lidé duchovní – protestantské farářky, katolické řeholnice, kněží, reverendi a jiní lidé, pro něž je náboženství denní chleba.
Hovory s lidmi – záběr z filmu Lucky, foto: Magnolia Pictures
Lynchův dopis porotě, jež mu cenu udělila, však nebyl efektní demonstrací bezvěrectví, ale spíše přátelským pousmáním se nad tím, co v jeho snímku lidé věřící v Boha dokázali najít. A skutečně – dlouholetý člen tuzemské ekumenické poroty v Karlových Varech, jezuita Petr Vacík, mluví o Luckym jako o mystikovi. Podle Vacíka je pohled do neznáma v momentu naší smrti v mystice jakéhokoliv náboženství buďto pohledem do velmi silného světla, anebo do velmi husté tmy, ale výsledek je stejný – jednoduše tam nevidíme nic. Film i glosující jezuita nás ujišťují, že nevidět nic je v tomto případě v pořádku.
To přesvědčení vychází z pohledu, že člověka neurčuje ani tak silné intelektuální přesvědčení o věcech budoucích, nýbrž jeho vztahy, což je kvalita lidství, o níž nic nevypovídá sociální a kulturní status – v případě Harryho Deana Stantona (1926–2017) je to status herce spíše vedlejších rolí (poslední hlavní roli mu svěřil Wim Wenders ve snímku Paříž, Texas v roce 1984). Pro členy té nenápadné poroty, a nejspíš jim to tak napovídá jejich víra, jsou pro věčnost vlastně daleko spíš určující právě vztahy než to, z které strany jezera mrtvých se člověk na svůj život dívá. Stanton – jak film ukazuje – nebyl sám, i když žil o samotě, nebyl odstrčený od lidí: žil ve vztazích, třeba konfliktních, byl angažovaný ve vztahu ke svému okolí, upozorňuje porotce Petr Vacík
Spíš než vyprávěním je snímek Lucky netradičně filmovým doprovázením v cílové rovince Stantonova života. Platí lidové pořekadlo „jakej šel, takovou potkal“, tedy že jak Stanton žil, takové byly i poslední okamžiky jeho nakonec jedenadevadesátiletého života, v němž stihl být kromě herce například kuchařem na americké válečné lodi v bitvě o Okinawu. I tento detail ze Stantonova života je ve filmu zmíněn v jednom z lakonických dialogů.
Stanton se bohužel už nedožil premiéry snímku, který s ním, o něm a pro něj natočili jeho přátelé – včetně režiséra Davida Lynche, v jehož filmech se objevuje (a týž Lynch v Luckym ztvárnil roztomilého excentrika). Skutečně se patří napsat objevuje, tedy použít přítomný čas, neboť film má svou vlastní mystickou kvalitu, která nečiní rozdílu mezi živými a mrtvými.
Nakonec nezbývá než udělat totéž, co učinil Harry Dean Stanton v roli Luckyho na konci filmu – usmát se do kamery a potichu odejít…
Lucky (USA, 2017, 88 minut)
Režie: John Carroll Lynch, scénář: Logan Sparsk, Drago Sumonja, kamera: Tim Suhrstedt, střih: Robert Gajic, hudba: Elvis Kuehn. Hrají: Harry Dean Stanton, Ron Livingston, Ed. Begley jr., Tom Skerritt, David Lynch, James Darren, Barry Shabaka Henley a další.
