Zrádní bratři a srdce E. A. Poea. Dva krátké filmy, které Roberta Eggerse dovedly až k Nosferatu

„Povinností každého hororového autora je zkoumat zlovůli v naší povaze. Pakliže diváci participují na příběhu, který formuluje některé z vnitřních nebo vnějších démonů života, je možné se s nimi setkat tváří v tvář a společně projít Hádovým podsvětím? A pakliže to dokážeme, vyjdeme ven bez úhony a mnohem lidštější?“ Tak se táže americký režisér Robert Eggers ve svém eseji o hledání osvobození uprostřed strachu na stránkách listu The New York Times. Když se ho novináři ptají na oblíbený filmový horor, překvapivě obratem sází na Hodinu vlků od Ingmara Bergmana z roku 1968. Právě tu považuje za sugestivní hororový požitek, který člověka reálně konfrontuje s hrůzou jeho vlastního nitra. Docela slušné na jednačtyřicetiletého černokněžníka z newyorského Brooklynu, na něhož aktuálně míří reflektory kvůli svéráznému remaku jeho odvěké lásky jménem Nosferatu.

Orlok z videopůjčovny

Robert Eggers vyrůstal ve městečku Lee ve státě New Hampshire s představou mýtické Nové Anglie plné čarodějnic, duchů a vlkodlaků. Toužil být buď malířem, režisérem, nebo hudebníkem. Zbožňoval tajemství starých ruin, opuštěné koloniální farmy, hřbitovy a divadlo. Jeho matka řídila dětskou divadelní společnost, nevlastní otec působil jako profesor anglické literatury a odborník na Shakespeara. K podstatě filmového kouzla Eggerse přivedla fascinace televizním dokumentem From Star Wars To Jedi: The Making Of A Saga,který poskytl unikátní vhled do továrny na Hvězdné války. A pak ještě jedna událost – návštěva školní knihovny, kde si ve svých devíti letech vypůjčil knihu o upírech. Její obálce dominoval legendární Graf Orlok ve strnulém i animálním podání německého herce Maxe Schrecka.

Robert Eggers při natáčení filmu Nosferatu, zdroj: CinemArt

„Moje máma byla v pohodě se vším, co jsem kdy chtěl vidět nebo číst, podmínkou ale bylo, že se s ní o tom potom musím pobavit,“ sdělil v rozhovoru pro Los Angeles Times Eggers. Po knize následovalo zapůjčení archivní VHS se starou neretušovanou verzí prvního vampýrského hororu Friedricha W. Murnaua z roku 1922.

Budoucnost byla v tu chvíli dána. Eggers během sledování zastaralé kopie propadl černé filmové magii. Špatná kvalita obrazu chlapci znemožnila rozeznat, zda Schreck je herec s rozpadající se maskou a make-upem, anebo skutečným upírem Nosferatu. Absence jakéhokoliv hudebního doprovodu přidávala děsu na síle, Eggers byl už tehdy fasconován realistickým přístupem k hrůzostrašnému (film je z velké míry natočen na reálných lokacích) i schopností filmu vyprávět skrze až básnivé obrazy (Murnau ve své době čerpal mimo jiné z maleb Caspara D. Friedricha).

Scéna z Murnauova filmu Upír Nosferatu a herec Max Schreck v roli titulní postavy, foto: Film Europe

Usnadnit víru v metafyzično

Romantický příběh pokračoval i na střední škole. Eggers a jeho spolužačka, dnes renomovaná operní režisérka Ashley Kelly-Tata, společně inscenovali Nosferatu na jevišti. Sám Eggers se chopil role Orloka a divadelní remake vykazoval přísnou stylizaci vzdávající hold svému filmovému předobrazu. Vše bylo černobílé, pouze krev na krcích vysátých obětí byla červená. Experiment sklidil úspěch.

Robert a Ashley byli dokonce vyzváni, aby dílo převedli na scénu profesionálního divadla Edwin Booth v americkém Doveru. Právě zde Eggers po několik dalších let piloval režijní řemeslo a obloukem se vrátil kupříkladu k Shakespearovi, mimo jiné uvedl osobitou verzi Hamleta. Stage design i veškeré rekvizity tehdy byly pro změnu navrženy ve striktně bílé, svou specifickou barvu měla každá z postav.

Lily-Rose Depp v roli Ellen Hutterové v Eggersově filmu Nosferatu, foto: CinemArt

Pečlivá stylizace divadelních inscenací Eggerse vedla k rešerším dobových či tematických detailů, které mu pomáhaly konstruovat patřičně vypovídající mizanscénu. „Osobně si užívám fázi výzkumu. A ve chvíli, kdy začnu být unavený vychytáváním historické přesnosti, věřím, že právě tehdy dochází k akumulaci nasbíraných detailů, které pak diváky vtáhnou do děje a usnadní jim víru v metafyzično,“ přiblížil svůj přístup ve zmíněném rozhovoru pro Los Angeles Times. Na základě pečlivě nastudované reality následně vytváří vlastní temný symbolismus.

Kreslí si detailně propracované storyboardy – přesně tak, aby společně se svým dvorním kameramanem Jarinem Blaschkem mohl z jediné kamery točit komplikované obrazy. „Stejně jako dobové detaily, tak i dlouhé nepřerušované záběry vás vtáhnou hlouběji do světa, v němž se film odehrává. Jakmile není moc střihu, mnohem více na vás zapůsobí hypnotická kvalita příběhu. Necítíte se být oklamáni,“ tvrdí Eggers.

Lily-Rose Depp v roli Ellen Hutterové v Eggersově filmu Nosferatu, foto: CinemArt

Časy, které byly i nebyly

Za celovečerní debut Čarodějnice (2015) obdržel cenu za nejlepší režii na festivalu v Sundance. Následující Maják (2019) dosáhl na oscarovou nominaci pro nejlepší kameru. Eggers se zařadil mezi mistry napětí, kteří rádi dosahují maximálního efektu s využitím minima explicitnosti. To ovšem ještě tak úplně neplatí pro jeho ranou krátkometrážní tvorbu v podobě trojice snímků Perníková chaloupka (Hansel & Gretel, 2006), Zrádné srdce (The Tell-Tale Heart, 2008) a Bratři (Brothers, 2015).

Vyjma prvního – pohádkového, filmařsky ještě nemotorného – titulu Eggersovým obrazům vévodí surový naturalismus a zlověstná atmosféra pramenící z čekání na blížící se smrt, ať už formou vraždy či jiné nečekanosti. Eggers se pod díla podepisuje nejenom coby scenárista a režisér, nýbrž i jako hlavní výtvarník, kostymér či production designer. Vedle zmiňovaného kameramana Blaschkeho poprvé zapojuje i střihačku Louise Ford, tedy dvojici, s níž později pracuje na všech svých celovečerních dílech.

Z Eggersova snímku Maják, foto: A24

Ve jmenovaných „kraťasech“ se již do popředí derou ty autorské atributy, jež předurčují Eggersovo budoucí režijní směřování. Je to zájem o staré knižní ilustrace a malby, hloubkový výzkum folklorních tradic, zapojování vlastních vzpomínek i odvěkých strachů a v neposlední řadě vytříbené formální zpracování ovlivněné divadelní průpravou a pozoruhodnou nostalgií po zašlých časech. Na vlastní kůži je prožít nemohl, proto se do nich vrací alespoň skrze objektiv kamery. Každé z jeho filmových děl je jeho vlastní interpretací určité doby; času, který tak trochu byl, ale i nebyl.

Zrádné srdce (The Tell-Tale Heart, 2008)

„Bylo to jeho bleděmodré oko. Kdykoli se na mě upřelo, krev ve mně ztuhla. A tak jsem se pozvolna krok za krokem odhodlával vzít starci život a oka se jednou provždy zbavit.“

Jednadvacetiminutové dílo vychází z proslulé povídky Edgara Allana Poea z roku 1843. Mladý sluha (velmi přesně obsazený Carrington Vilmont) v zapomenutém anglickém sídle pečuje o chátrajícího starce. Dny se hroutí samy do sebe jako série nesnesitelných úkonů, od ranní hygieny přes bolestivé krmení až po skřípající usínání uprostřed prázdné noci. Důsledný sluha začíná propadat šílenství pod náporem dennodenní rutiny a neúnosného čekání na osvobozující smrt.

Tehdy pětadvacetiletý Eggers poprvé využil kameramanského umu Jarina Blaschkeho. Společně konstruují filmový prostor opírající se o lásku k vizualitě němého filmového hororu, o posedlost sebemenším archaickým detailem viktoriánské Anglie, o hladké soužití živého a loutkového herectví, ovšem i o pečlivě dokonanou atmosféru prastarého domu-antikvariátu, jehož zdi požírá chlad a plíseň.

Zatímco Poe pojal svůj příběh jako vrahovu (sebe)reflexi vlastní rozpadající se osobnosti, Eggers s Blaschkem narůstající šílenství podporují skrze kolekci soustředěných statických záběrů natočených na 16mm film. Vteřinu po vteřině gradují napětí plynoucí z krutě repetitivního rituálu, který pomalu, ale neúprosně směřuje k nevyhnutelnému.

Plakát k filmu Zrádné srdce, foto: MEMORY

Jsou tu sice momenty, kdy se divákovi na mysl přirozeně dere krátkometrážní poezie Tima Burtona Vincent (1982); je to ovšem právě Eggers, kdo se ukáže být tvrdším naturalistou, věrným temnotě zdrojového materiálu. Jako by pro básně zbýval čas a prostor výhradně v psaných mezititulcích a čtvercový obraz opanovala strohá realita boje mezi vyčkávající smrtí a touhou vraždit.

Zrádné srdce pro svého tvůrce znamená sebevědomé vkročení do světa filmového psychologického hororu, samo o sobě pak s odstupem času nadále zůstává jednou z nejpřesvědčivějších adaptací Poeova díla.

Bratři (Brothers, 2015)

Les vyhlíží jako pavučina z ostnů a kostí, jako skřípající klec, z níž nebude snadné se vymanit. Surové hry dvou bratrů na chudém venkově sledujeme skrze čtvercový obraz, který sám o sobě stvrzuje pocit sklíčenosti. Každou z deseti minut má člověk víc a víc pocit, že přijde deštivá či ohnivá bouře, která sejme les, půdu a vše živé okolo. Napětí tu vytváří čekání na moment tragického překvapení – byť od začátku nevíme, co přesně se stane, víme jistě, že to nebude nic příjemného.

„Moji producenti mi v roce 2013 navrhli, abych natočil krátký film, který přesvědčí klíčové investory v důvěru v Čarodějnici. Jako hlavní motivy vypíchli dětské naturalistické herecké výkony a jednoduchý příběh, v němž by les naháněl skutečnou hrůzu. Takový byl tehdy můj úkol,“ vzpomínal Eggers v rozhovoru pro nezávislou produkční společnost MEMORY.

Bratry, svou syrovou variaci na biblický příběh Kaina a Ábela, Eggers s miniaturním štábem natočili během tří dlouhých dnů kousek od jeho rodiště ve státě New Hampshire. Očarovaly jej vlastní vzpomínky na tamější chátrající mléčnou farmu s hustým lesem plným bílých borovic a jedlí. Ve chvíli, kdy tedy měl po ruce autenticky syrovou kulisu, poohlížel se po správném příběhu. Nakonec vsadil na vlastní historky z dětství a na pábitelské vyprávění amerického básníka Gregoryho Orra o tom, kterak během lovu nešťastnou náhodou zabije svého vlastního bratra.

Záběr z filmu Bratři, foto: MEMORY

Eggersem & Blaschke v Bratrech zachycují les a přírodu coby svébytné postavy – z hvozdu činí nejen reflexi pokřivené lidské duše, ale i živoucí prostor pro černou magii. Loutkářské experimenty a literární adaptace jdou tentokrát stranou, Bratři jsou hrané, v každém záběru sevřené, režijně pevně uchopené dílo čerpající z autorovy osobní zkušenosti a reálných syrových emocí. Ideální průprava pro blížící se noční můry v celovečerním formátu. O upírech se tu ještě nemluví, ovšem v noci by les mohl patřit právě jim…