Světlo v bedně je nekonvenční horor o moci obrazovky i příběh o dospívání a krizi identity

Světlo v bedně, které je v tuzemsku dostupné na Apple+  a také na  KVIFF.TV, mělo premiéru začátkem tohoto roku na festivalu v Sundance. Ohlasy byly nepřekvapivě polarizující: některé diváky výrazně zklamala nepočetná přítomnost hororových elementů. Film je totiž propagován jako žánrový a pod produkčními křídly nyní až adorované společnosti A24 si mnozí slibovali podívanou podobnou jejich formálně odvážným, ale stejnou měrou děsivým hororům, jakým bylo například Děsivé dědictví Ariho Astera. Světlo v bedně se vydává spíše směrem coming-of-age vyprávění, v němž hrůzu navozují niterná trápení.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Ona je na holky, on na seriály

Děj pojednává o dvou dospívajících vyvrhelech. Titulní postavou, skrze niž příběhem procházíme, je sedmák Owen (Justice Smith), jenž si ve své úzkostlivosti prochází obdobím hledání a tiché osamělosti. Brzy potkává průraznější, ale podobně ztracenou a o dva roky starší Maddy (Brigette Lundy-Paine), s níž se sblíží díky zálibě v obskurním fantasy seriálu Pink Opaque. Oba hledají únik z konvenčního amerického předměstí devadesátých let, kde se cítí nepatřičně a nepochopeně.

Televizní série pojednává o dvou puberťačkách (s tetováním zářivých duchů na krku), jež disponují nadpřirozenými schopnostmi. Používají je každý týden k boji s nejrůznějšími monstry a démony. Hlavním záporákem je pan Melancholie, jenž už svým jménem otevřeně symbolizuje neutuchající smutek a jakéhosi strážce držícího za mřížemi radost a sebepřijetí.

Z filmu Světlo v bedně, foto: © A24

Nejvíce v ukázkách, které můžeme v průběhu filmu vidět, připomíná seriál Pink Opaque kultovní Buffy, přemožitelku upírů; ta se stala populární proto, že nabízela útočiště pro mladé lidi, kteří se v kolektivu cítili nepřijati. Je tu i kapela složená ze zpěvaček Phoebe Bridgers a Haley Dahl, dokonale napodobující devadesátkový význam hudby pro tehdejší teenagerské seriály. Když Maddy později řekne Owenovi, že je na holky, on jí odpoví, že jemu se asi líbí hlavně seriály, a subtilně tak naznačí svoji sexuální nejistotu a hledání, které sám ještě nedokáže pojmenovat.

S internetem a množstvím streamovacích platforem jsme pozapomněli na to, jak náročné kdysi bylo fanouškovství čehokoli. Třeba zejména seriálů v televizi. Bylo nutné sedět před obrazovkou v konkrétním čase, kdy se vysílaly, a pokud člověk zmeškal díl, kde se stalo něco zásadního, měl smůlu a mohl si o něm později akorát číst v časopisech, které o nich v některých případech vycházely. Nebo si musel epizodu nahrát, ale ne každý takovou technologií disponoval. Akta X byla jeden z prvních seriálů, kolem nichž se v dobách raného internetu sdružovali fanoušci a vášnivě na fórech diskutovali o posledním dění.

Narazit na stejné nadšence nebylo u méně populárních show jednoduché, což je dnes těžko představitelné. Najít spřízněnou duši, která sleduje to samé, co já, bylo skoro jako objevit v cizí zemi někoho dalšího, kdo mluví stejným jazykem. A přesně to se postupně stane Owenovi s Maddy.

Z filmu Světlo v bedně, foto: © A24

Ponořeni do svého světa

Pracnost a do jisté míry i oddanost držet tempo s milovaným seriálem přitom měla něco do sebe; poutala diváky k televizním světům silným citovým poutem. Světlo v bedně toto fanouškovské napojení autenticky vyvolává. Není to film s napínavým dějem, spíš jde o sugestivní, postupně se rozvíjející atmosféru a tempo vyprávění evokující fázi váhavého dospívání, kdy se člověka vše hluboce dotýká, ale zároveň se ještě do světa naplno nezapojuje, protože je příliš uzavřen ve vlastních světech. Málokdy jindy se člověk tak intenzivně identifikuje s hudbou nebo s filmy jako právě během dospívání. Ostatně proto se o dílech, která s námi rezonovala v tomto období, vyjadřujeme jako o formativních, i když jsme z nich postupně třeba vyrostli.

Podobně jako debutový snímek Jane Schoenbrun, tak i její druhé dílo obsahuje minimum dějových zvratů a překvapení, na něž jsou hororoví diváci zvyklí. Spíše na sebe impresionisticky vrství silné obrazy a nenápadné situace, které se odvypráví hlavně v pohledech hrdinů, s nimiž prožíváme jejich vnitřní nepokoj. Ponoření do fikčního světa, tolik potřebné ve filmu založeném na introspekci postav, vyvolává hlavně vynikající kamera Erica Yueho a neonově nafialovělý vizuál, jenž utváří až surreálný pocit bezčasí a prostorové vykloubenosti mimo každodennost, s čímž pak kontrastují civilnější scény, kdy je Owen bez Maddy.

Z filmu Světlo v bedně, foto: © A24

Jako by si oba společně vytvořili uzavřenou a bezpečnou výseč reality, kam nikoho jiného nepustí. V tomhle ohledu snímek zpočátku uklidňuje, ale s přibývající stopáží nabývá na znepokojivosti, když ukazuje nebezpečí útěku od skutečnosti do vymyšlených vesmírů, jež jednoho dne splasknou pod náporem dospělosti. Pink Opaque se však pro hrdiny stává nejen únikem, ale i prostorem pro vlastní transformaci. Místem, kde mohou experimentovat se svou identitou a kde jsou jejich tužby po nekonvenčnosti naplňovány.

Já je někdo jiný

Fixace na obrazovku je však dvojsečná. Obraz, jenž nám nabízí únik, nás zároveň odcizuje od sebe sama. Realita, kterou přetváříme prostřednictvím médií, ztrácí svou pevnost. Scenáristka a režisérka Schoenbrun vypráví příběh, v němž obraz není pouze odrazem života, nýbrž i nástrojem moci – televizní záře, která dává filmu jeho název, se stává symbolem toho, jak Owen a Maddy mizí v jasu obrazovky se zdánlivým pocitem kontroly, která jim jinak chybí.

„Čas nebyl správný. Plynul příliš rychle. Bylo mi devatenáct. A pak mi bylo dvacet. Cítila jsem se jako jedna z těch panenek, co spí v supermarketu. Vycpaná. A najednou mi bylo jednadvacet. Jako by někdo přeskočil některé kapitoly na DVD. Říkala jsem si: Tohle není normální. Tohle není normální. Takhle by život neměl působit,“ říká Maddy a vystihuje zásadní téma filmu. Neúprosné plynutí času a bolestný pocit, že někde po cestě člověk učiní špatná rozhodnutí, která jeho dráhu vykolejí. Tento paralyzující strach může vést k pasivitě a k čekání na moment, kdy nastane jistota, kudy se vydat. Až najednou není kam.

Shoenbrun film napsala v době své tranzice, kdy podstupovala hormonální terapii a řešila v sobě otázku, jaký dopad může mít na osobu dlouhodobé upozaďování svého skutečného já. K částečně hororovému zpracování ji přivedla myšlenka, že potlačování sebe sama by mohlo vést k něčemu tragickému. „Co když jsem opravdu někdo jiný? Někdo krásný a silný?“ ptá se později ve filmu Owen, ale není zřejmé, zda se k této změně někdy odhodlá.

„Světlo v bedně je podle mě o tom, co prožívá hodně trans lidí,“ řekla Schoenbrun v rozhovoru pro magazín The New Yorker. „O napětí mezi prostorem, ve kterém existujete a jenž se vám zdá být domovem, a děsivou i osvobozující představou, že tento prostor možná nedokáže pojmout a přijmout vaši pravou podobu.“ Světlo v bedně působí (a nemyslím to špatně), jako by ho točila zejména pro sebe a pro ty, kteří se dokážou na její zkušenost napojit. Jako dílo, jež se neohlíží na potenciálního diváka, ale nabízí dostatek zajímavých nápadů a stop, jak pátrat po jeho významu. Tato neohleduplnost ve výsledku vyznívá jako silná deviza, nikoli jako chyba.

Stejná fascinace nostalgií coby tvořivou i destruktivní silou, i možnost vyprávět film jako sen i noční můru spojuje Světlo v bedně s některými snímky Davida Lynche. Druhý film Jane Shoenbrun je bezútěšný a strašidelný svou vizí nenaplněného života, ale zároveň vybízí k odvaze vykročit k něčemu lepšímu.

Plakát k filmu, zdroj: © A24