Film Nikdo mě nemá rád je sněním o nespoutané lásce ve světě, jenž na vše potřebuje škatulky

Sára (Rebeka Poláková) pracuje jako sekretářka na velitelství armády v Praze. Svobodná, bezdětná třicátnice nachází v uniformním prostředí útěchu. Její život v barvách khaki je pevně strukturován. Jednotlivé dny mají podobný průběh. Nemusí řešit, co si obleče a kým bude. Stačí přijmout roli vymezenou služebním protokolem a plnit příkazy otcovského velitele (Martin Finger). Anonymita jí vyhovuje. I na ples jde raději v uniformě než v nových šatech, aby nevyčnívala. Když sedí sama u stolu a trpělivě hledí před sebe, jako by však někoho nebo něco vyhlížela, kromě krásy a vlídnosti z ní vyzařuje i tichá, tlumená bolest.

Vojenské prostředí s neměnným řádem sice navozuje zdání stejnosti a normálnosti, ale nedokáže zastřít, že Sára je jiná než ostatní. Málomluvný film přesně nedefinuje čím. Navenek jde o zdravou, inteligentní mladou ženu. Ale do okolního světa nezapadá. Ve statických, prokomponovaných záběrech se od něj zdá být oddělená. Existuje mimoběžně, v jiném obrazovém a zvukovém plánu, možná i v jiné realitě. Pozoruje, ovšem aktivně se nezapojuje, nic neriskuje. I pro druhé je takřka neviditelná. Ticho a prázdnota, které ji obklopují, jsou odrazem tohoto vnitřního naladění. V jejím životě cosi chybí, není kompletní.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Pak Sára začne potkávat androgynního cizince, o němž se až mnohem později dozvíme, že se jmenuje Martin (Mantas Zemleckas). Zřejmě se dřív neviděli. Přesto podprahově vnímáme, že k sobě patří, ba že jsou si souzeni a nemohou dýchat jeden bez druhého. Při třetím náhodném setkání toto tušení stvrdí vzájemným objetím a polibkem. Nepotřebují slova. Když už ve filmu někdo mluví, jde o strohá sdělení ohlodaná na kořen. To, co se mezi Sárou a Martinem odehrává, asi ani nelze pojmenovat a zasadit do konkrétního prostoru a času. Reálie sice odpovídají naší současnosti, ale estetika a temporytmus filmu mají blíž ke snu.

Vztah se stává uměleckým dílem

Děj se zdánlivě odehrává během pár týdnů. Ve skutečnosti se v průběhu vyprávění vystřídá několik ročních období. Pomalu plynoucí záběry, kdy stojí kamera i čas, na sebe navazují vizuálně, přitom je dělí měsíce. Některé situace se cyklicky opakují a kruhovou strukturu má celý film – končí tak, jak začal. Z přirozeného běhu věcí nás vytrhává i uhrančivá práce s barvami a světlem. Sára s Martinem, často nehybní a ohraničení rámem dveří, připomínají figury z pláten Edwarda Hoppera a jiných mistrů, jejichž tvorbu si protagonisté prohlížejí v galerii. Jejich vztah je tak čistý a oduševnělý, až se vzpírá realitě. Stává se rovnou uměleckým dílem.

Sára v Martinovi nachází člověka, jemuž se může bez obav otevřít. Upnutou uniformu nahrazuje volnějšími šaty, rozpouští si vlasy. Její držení těla už není tak strnulé. Když jsou spolu, prázdný prostor s minimem dekorací zaplňuje náklonnost, něha i hudba. S milencem si zřejmě připadá úplná i proto, že Martin nenaplňuje binární chápání genderové identity. Zpřítomňuje typ citlivého mužství, jemuž armádní prostředí nepřeje. Současně z něj vyzařuje ženskost, kterou Sára v sobě spíš potlačuje, nejspíš proto, že určité povahové rysy sdílí s autoritativní, bezohlednou matkou (Barbora Bobuľová).

Posledním obrazem, u něhož se protagonisté v galerii zastaví, je olejomalba Původ světa (L’Origine du monde), na které Gustave Courbet v detailu vyobrazil vulvu a břicho nahé ženy. Martin při pohledu na ni znejistí. Ne proto, že by ho ženské pohlavní orgány pohoršovaly. Malba jej konfrontuje s jeho vlastní jinakostí. Ta je také důvodem, proč se vztah se Sárou zdráhá posunout na intimnější úroveň. Bojí se stigmatizace. Partnerka však jeho tajemství přijímá s pochopením. A na rozdíl od Martina si nemyslí, že lidé jsou zlí. Bezelstně věří, že opravdová láska dokáže vyléčit i netolerantní společnost.

Fotografie z filmu Nikdo mě nemá rád, foto: Bontonfilm

Avšak nemožnost být takoví, jak by si společnost přála, je v duchu antické tragédie odsouzena k neštěstí. Jak upozorňují autoři, Sára sdílí osud s Antigonou, dcerou krále Oidipa. Ta neuposlechla příkaz nového thébského krále Kreonta a jemu navzdory pohřbila tělo svého bratra. Vzpoura obou hrdinek je nenásilná. Stoicky hájí svou pravdu, a pak přijímají trest za to, co jejich okolí neakceptovalo. Svou kauzalitou stále prchavější, v materiální realitě čím dál méně ukotvený film rovněž končí smutečním obřadem. V trojici rakví jsou ovšem pohřbívány hlavně Sářiny nenaplněné naděje.

Definitivní tečku Nikdo mě nemá rád obstarává tajuplná coda – pohled do budoucnosti. Poslední minuty naznačují, že do předchozích výjevů, zhusta symbolických a fragmentárních, bylo zkondenzováno existenciální drama celého jednoho života, ne pouze jednoho atypického vztahu. Za Sáru, která je sama víc symbolem než psychologicky prokreslenou osobností, si přitom můžeme dosadit libovolného člověka, jehož z bezpečí spořádané existence vytrhla spřízněná duše a který byl později stejně nenadále uvržen zpět do samoty.

Fotografie z filmu Nikdo mě nemá rád, foto: Bontonfilm

Festivalový kalkul?

Oba milence obklopují zrcadla a oddělují různé průhledné bariéry, třeba skleněná zástěna sprchového koutu. Jsou zároveň autonomními (a smrtelnými) bytostmi i odrazem partnerových přání. Takto je pro ně snazší udržovat iluzi bezchybnosti a vidět v protějšku svou druhou, komplementární polovinu. Když se prolnou i jejich těla, z „já“ a „ty“ se stane „my“, které je situováno v širší síti společenských vztahů, dokonalý tvar začnou obrušovat všemožné sociální vzorce a normy. Už nepatří výhradně jeden druhému. Jsou podrobováni kritice, souzeni a odmítáni. I scénografie, kterou dokázali načas zjemnit svým spolubytím, je opět ostrá, strohá a omezující.

Rovněž sám snímek režisérů Kazdy a Weinreba je svého druhu projekčním plátnem. Nevíme, co motivuje odpsychologizované postavy, o nichž se důležité informace nedozvídáme vůbec, nebo s velkým zpožděním. Kvůli absenci kontextu je jejich chování otevřeno různým výkladům. Epizodické vyprávění neposkytuje dost vodítek, abychom z nich mohli poskládat souvislý příběh. U řady scén nelze určit, jaké místo jim v celku náleží, nebo zda se odehrávají doopravdy, či v něčí fantazii. Divák vyžadující logické odpovědi se bude opakovaně ocitat v pozici Sáry, jež po Martinovi frustrovaně žádá vysvětlení jeho rozporuplného jednání.

Fotografie z filmu Nikdo mě nemá rád, foto: Bontonfilm

Naoko primitivní, na základní výrazové prostředky okleštěný, přesto neproniknutelný film zachází v psychologické nezaujatosti a nedořečenosti ještě dál než Já, Olga Hepnarová. Ten v závěrečné třetině poměrně explicitně tematizoval střet nekomfortního individua a (hetero)normativního systému. Úsporný styl, ambivalence, nemožnost konzistentní interpretace, tematizace genderu a sexuality i čerpání z evropské kulturní tradice od Sofokla po Mondriana dělají z druhého celovečerního počinu Kazdy a Weinreba výsostně umělecký film, jehož hlavním a jediným smyslem bude v očích mnoha diváků a divaček uvedení na mezinárodních festivalech (kam se však dílu zatím nepodařilo výrazněji proniknout).

Radikální nekomunikativnost Nikdo mě nemá rád, která na někoho může působit jako intelektuálský kalkul a snaha zastřít vlastní prázdnotu, je podle mě spíše výzvou k jinému typu vnímání, kladoucímu důraz na pocity a představivost, ne porozumění. Poddat se snovým obrazům není tak těžké jednak díky režijní suverenitě a rozvaze, s níž autorské duo kontroluje rytmus vyprávění i každý prvek předkamerového prostoru včetně minimalistického projevu herců, jednak díky povaze fikčního světa. Ten přes svou cizokrajnost láká k zabydlení. Je to svět vznikající mezi dvojicí lidí, kteří se bezpodmínečně přijímají. Většinou takový svět existuje jen krátce, ale naším útočištěm, třeba před odmítnutím nebo všudypřítomnou nenávistí, zůstane napořád.

Plakát k filmu, zdroj: Bontonfilm