Ztraceni v Istanbulu. Před gruzínskými předsudky utíkají tamní queer lidé do Turecka

Levan Akin (* 1979) se narodil ve Švédsku, ale jeho rodina pochází z Gruzie. Právě s gruzínskou látkou se mu podařilo prorazit v roce 2019 v jeho třetím filmu Dokud se tančí. Byl to příběh o dvou mladých tanečnících tradičních gruzínských tanců, kteří se do sebe zamilují. Hráli v něm gruzínští herci, natáčel se v Gruzii, ale zároveň by v této zemi nikdy oficiálně vzniknout nemohl. Tvůrci se během natáčení museli krýt historkou, že jejich snímek bude o francouzském turistovi, který proniká do tajů tradiční gruzínské kultury, a když se film promítal v Tbilisi, vyvolalo to vlnu protestů zastánců takzvaných tradičních hodnot.

Trailer k filmu Mosty, zdroj: YouTube

Rovněž Mosty zasadil Akin do kulturního prostoru, v němž má kořeny. Turecká metropole je ve filmu vnímána především očima gruzínských sousedů. V rozhovorech tvůrce říká, že Istanbul je místem, kam často odcházejí gruzínští queer lidé, protože je mnohem svobodnější – což ale platí relativně, totiž jen a pouze vzhledem k tomu, jak moc represivní Akinova pravlast je. Mosty se proto vlastně oklikou vracejí k filmu Dokud se tančí, kde na konci jedna z postav doporučuje queer hrdinovi, aby z rodné země odešel, protože tam nemá budoucnost.

Mosty jsou oproti milostnému dramatu Dokud se tančí vypravěčsky mnohem rozvolněnější. Začínají v Gruzii, kde učitelka v důchodu Lia pátrá po své neteři Tekle, která je trans a před dlouhou dobou byla nucena od své rodiny odejít. Na jedné zastávce potká mladíka jménem Achi, který ji přemluví, aby ho vzala s sebou do Istanbulu, kam by mohly vést i stopy po samotné Tekle.

Fotografie z filmu Mosty, foto: © Artcam

Nic moc, ale pořád lepší než v Gruzii

Už na lodi, která je do tureckého města Liu a Achiho přepravuje, se vyprávění začne rozbíhat – dlouhá kamerová jízda palubou končí pohledem na dvojici toulajících se dětí, které pak budeme v ulicích města potkávat ještě několikrát, a jiný záběr přenese naši pozornost k trans ženě Evrim, která v Istanbulu žije a pracuje v neziskové společnosti. Tyto čtyři pohledy „zvnějšku“ na turecké město se pak ve zbytku snímku prolínají.

Istanbul se ukáže jako místo, jež poskytuje těmto postavám sice nevlídný, ale přece jen azyl v různých svých zákoutích – v levných hostelech, autech taxikářů přepravujících načerno své zákazníky, v popelnicích či v přízni bohatších turistek nebo gruzínských rezidentů. Trans lidé tu žijí v komunitách v bytových domech jako svým způsobem vyloučená menšina ponižovaná úředníky a náchylná k pádu do drogové závislosti. Pořád to však lepší pozice, než jakou mají queer lidé v Gruzii, ať už podle Dokud se tančí, nebo přímo Mostů, kde téměř všechny gruzínské postavy jsou tak či onak homofobní.

Levan Akin zde však nepředkládá klasické tragické drama o queer postavě, která se potýká s odmítnutím svého okolí. Tenhle typ vyprávění Mosty vlastně široce obcházejí. Příběh Tekly zůstává unikavým středobodem snímku, k němuž se zvnějšku vztahují peripetie, jež zažívají Lia, Achi, ale i Evrim. Oblouk se uzavře až v brilantní závěrečné scéně, která přináší nápaditou a emotivní katarzi.

Fotografie z filmu Mosty, foto: © Artcam

Cesty, přechody, spojnice

 Kromě queer tematiky a motivu Istanbulu coby azylu se v Mostech vrací i ústřední téma Akinova předchozího filmu – kulturní tradice. Snímek Dokud se tančí se zabýval tradičními gruzínskými tanci. Symbolizovaly národní tradici s její brutálně udržovanou rigiditou a přehnanou maskulinitou (učitel v jedné scéně hrdinovi říká, že choreografie tanců byla původně uvolněnější, ale v současném pojetí v ní „není místo pro slabost“). Byla to chytrá metafora, která ukazovala, jak mocně jsou postavy ve filmu zakořeněné ve své kulturní tradici – v případě tanečníků i přímo svými těly.

V Mostech takhle silnou analogii nenajdeme, nicméně i tady Levan Akin klade důraz na místní kulturní tradici. V obou filmech znějí staré popové či lidové písně: v Dokud se tančí gruzínské, v Mostech pro změnu turecké, přičemž Akin s oblibou nechává postavy zastavit se a zaposlouchat se do nich, či si je přímo zpívat s interprety. Z toho je znát, že režisér a jeho protagonisté tradici úplně neodmítají – mají ji rádi, ale hledají si k ní vlastní osobitou cestu, která bohužel často naráží na odpor zastánců dogmat. I v tom jsou Mosty sympatické a dostávají svému názvu. Spíš než nás škatulkovat do jasně ohraničených myšlenkových světů se nám snaží ukazovat prostory cest, přechodů, spojnic a překlenování hranic.

Plakát k filmu, zdroj: Artcam