Přízraky japonského klasika. Dokument Hajao Mijazaki a Volavka je přitažlivou studií imaginace

Když se díváme na novější dokumenty zachycující dění ve studiu Ghibli, často žasneme, že Mijazaki a producent Tošio Suzuki, kteří tvoří jádro společnosti, vůbec filmaře do své blízkosti vpustili. A přece ke každému z posledních Mijazakiho filmů vznikl celovečerní dokument, který zdaleka není oslavným „making of“ snímkem, kdy se tvůrci vzájemně plácají po zádech, jak umělecky hodnotné a řemeslně vypiplané dílo vypouští do světa a jaká radost a čest pro ně byla vzájemně spolupracovat.

Volná série tvořená tituly The Kingdom of Dreams and Madness (2013), Never-Ending Man: Hayao Miyazaki (2016), čtyřdílnou minisérií 10 Years with Hayao Miyazaki (2020) a letošním snímkem Hajao Mijazaki a Volavka je spíš kronikou postupného rozkladu celého tokijského studia a zároveň nelichotivým portrétem Hajaoa Mijazakiho (* 1941). Působí jako morous posedlý prací. Animátorům hrozí za to, že špatně rozfázovali běh jedné z postav ve scéně snímku Never-Ending Man. V minisérii 10 Years with Hayao Miyazaki je mimo k vidění, jak demonstrativně odchází z premiéry filmu natočeného jeho synem Gorem. V nynějším portrétu (Hajao Mijazaki a Volavka) o něm producent Suzuki otevřeně říká, že vysává energii ze svých mladších kolegů. Pokud chcete důkladnou studii toho, že i silně problematická osobnost dokáže natáčet skvělé a progresivní snímky, tak tento trs dokumentů, z větší části natáčených pro japonskou veřejnoprávní televizi NHK, je pro to ideálním materiálem.

Trailer k dokumentu, zdroj: YouTube

Mijazakiho a Volavku natočil Kaku Arakawa, stejný režisér, který stojí i za Never-Ending Man a 10 Years. I tentokrát postupuje tak, že s neustále zapnutou ruční kamerou sleduje Mijazakiho – ve studiu při práci, doma večer při odpočinku, na obchodních schůzkách i při procházkách v nedalekém lesíku. Ateliéry studia Ghibli v tokijské čtvrti Koganei a jejich okolí tu tvoří uzavřené univerzum, které Mijazaki jako by nikdy neopouštěl. Když se v nynějším portrétu zmíní, že má manželku a dítě, je to pro nás až určitý šok, neboť ve zbytku snímku po nich není ani stopa. Režisér jako by veškerý čas trávil buď u kreslířského pultu, nebo zahořklým večerním mudrováním v prázdné kuchyni svého domova. Uvnitř ateliéru se všechno točí kolem Mijazakiho coby ústřední kreativní síly, která má schopnost svými bodrými poznámkami motivovat své kolegy jak pomocí nadšení, tak strachu.

Velmi dlouhé odcházení

Všechny tyhle dokumenty, které dávají nahlédnout pod pokličku Ghibli, jsou si podobné. Začínají tím, že Mijazaki ohlásí svůj návrat z důchodu a zahájení práce na novém díle – tenhle umělec totiž demonstrativně odchází do důchodu po dokončení každého svého nového filmu od Princezny Mononoke z roku 1997 (od té doby ovšem natočil již pět celovečerních a jeden krátký film, včetně oscarové Cesty do fantazie). Následuje horečnatá práce provázená spoustou vnitřních pochybností. Na závěr se dílo povede. Každé ze jmenovaných filmových svědectví ukazuje, že Mijazaki je v mnoha ohledech toxická osobnost, na níž jsou znát limity přísného kultu práce udržovaného v současném Japonsku; ale současně každé to svědectví má i další téma, které odhaluje některé zásadní aspekty úspěchu studia Ghibli.

Skvělý je v tomhle ohledu Never-Ending Man, jenž sleduje Mijazakiho práci na krátkém filmu Housenka Boro (byl natočený exkluzivně pro promítání v tokijském Muzeu Ghibli a jinak ho lze vidět už jen v nedávno otevřeném Parku Ghibli). Mijazaki je částečně tvoří za pomoci počítačové animace, nicméně neustále zdůrazňuje nenahraditelnost klasické kresby. Na rozdíl třeba od svého kolegy Isaa Takahaty totiž Mijazaki není výhradně režisérem, nýbrž také animátorem, který velkou část svých filmů přímo rozkresluje. Jedinečnost jeho děl spočívá mimo jiné v puntičkářskému citu pro detail a ve schopnosti věrně animovat nejrůznější jemné, ale složité pohyby způsobem, jehož počítačové modely nemohou dosáhnout. Na titulu Never-Ending Manovi se dá předvést rozdíl mezi „mechanistickou“ CGI počítačovou grafikou a „organickým“ přístupem Mijazakiho, který své objekty rozpohybovává pomocí ruční kresby.

Zápas s démony

Hajao Mijazaki a Volavka zase ukazuje, jak velmi osobní Mijazakiho tvorba může být. Všechny důležité postavy filmu Chlapec a volavka jsou inspirované autorovými skutečnými spolupracovníky (většina z nich je již bohužel mrtvá). Přitom Chlapec a volavka je jedním z Mijazakiho nejhůře proniknutelných filmů – je to metafyzické fantaskní vyprávění o výpravě do podsvětí, kde se mladý hrdina setkává s řadou nejednoznačných mytických bytostí. Z dokumentu se dozvíme, že jedna z nich je inspirovaná producentem Tošiem Suzukim, další pak nedávno zesnulým režisérem Isaem Takahatou. Mijazaki se tu vlastně vyrovnává jednak s komplikovaným vztahem s Takahatou, jehož několik desítek let považoval za svého mentora, jednak s vědomím smrti, která dohání stále víc lidí z nejužšího okruhu jeho dlouholetých známých. Současně nadále platí, že tyhle významy Chlapec a volavka nese výhradně pro svého tvůrce – jinak jde o velmi interpretačně otevřené dílo, které se dá vykládat mnoha jinými způsoby. Mijazakiho osobní zápas s vlastními démony navíc lépe vynikne při sledování samotného dokumentu.

Trailer k filmu Chlapec a volavka, zdroj: YouTube

Japonský klasik je zde podobně skoupý na slovo jako v předchozích portrétních snímcích, avšak o to výmluvnější je jeho chování – dokument ho sleduje při osamělých toulkách po okolí studia, během neurotického tvůrčího procesu, kdy mu žádné jeho skicy nepřijdou dost dobré, ve chvilkách zadumaného zírání do prázdna… Při tom všem si neustále pro sebe mumlá, jak pořád musí myslet na „Paku-sana“, což je Takahatova přezdívka, a jak má pocit, že je stále s ním. Hajao Mijazaki a Volavka je zkrátka především skličujícím svědectvím o truchlení, kde dokonce i starý morous Mijazaki najednou působí jako politováníhodná, sympatická postava. Jako pronikavý komentátor se tu ukazuje producent Suzuki, který dokáže přesně i poeticky pojmenovat, čím jeho hlavní hvězda a zároveň osobní přítel právě prochází.

Mohl to být opravdu skvělý dokument, nebýt toho, že se tvůrci rozhodli, že bude složený především z velmi krátkých záběrů; freneticky se tu střídají nově natočený materiál s archivními pasážemi a scénami z Mijazakiho filmů. Výsledek měl nejspíš vyhlížet dynamicky, jenže střihová skladba je tady především překotná, zbytečně těkavá. Je to s podivem, protože za filmem stojí týž tým jako za Never-Ending Manem, který se daleko víc přizpůsobuje životnímu tempu svého hlavního protagonisty. Hajao Mijazaki a Volavka sice zachycuje Mijazakiho v dosud nejvíc meditativním a introspektivním rozpoložení, ovšem jeho nálady dávkuje ve formě několikavteřinových klipů.

Navzdory tomu má dokument šanci oslovit i diváky, jimž nejnovější Mijazakiho film připadal už jen jako esoterická podivnost, a dokonce i to publikum, které tvorba studia Ghibli jako taková neoslovuje. Jde totiž o svým způsobem fascinující a ambivalentní studii imaginace coby síly, díky níž se vyrovnáváme s věčnou neuspokojivostí okolního světa.

Plakát k dokumentu, zdroj: Netflix