Léčba stínem. Promlouvá gotický Nosferatu i k 21. století?

„Kdykoliv vidím Gutfreundovu sochu kubizovaného muže zhrouceného do sebe – s názvem Úzkost (1911) – mám pocit, že se dívám na Maxe Schrecka v úloze Nosferatu. Ostatně Schreckův trhaný pohyb jen dotvrzuje, jak v této mučitelské figuře je hluboká ambivalence: zosobňuje zlo, nebezpečí, ale také opuštěnost a sevřenou zhroucenou úzkost, vystupňovanou krvežíznivou touhou po kontaktu s člověkem,“ napsal v eseji Zkušenost s expresionismem v roce 1992 filmový a literární kritik Jiří Cieslar (1951–2006). 

Socha Úzkost Otty Gutfreunda v Arcidiecézním muzeu Olomouc, foto: Kredit: ČTK / Luděk Peřina

Německý herec Max Schreck (1879–1936) ztvárnil hraběte Orloka v němém expresionistickém snímku Upír Nosferatu coby úzkostlivou animální bytost, která jako by se v průběhu staletí pozvolna transformovala z člověka v netopýřího humanoida, který se po studených chodbách svého rozpadajícího se Oravského hradu křečovitě klátí jako zombie figura. Podle amerického režiséra Roberta Eggerse (* 1983), jenž je podepsán pod loňským Nosferatu, spočívala síla Schreckova hereckého pojetí v nesnesitelné pomalosti: pohyb jeho těla se zdá být roboticky loudavý až skomírající, jeho síla ovšem tkví ve vytrvalosti – svou oběť nakonec vždy dožene a zničí.    

Německý herec Max Schreck jako hrabě Orlok v Murnauově Upíru Nosferatu, foto: Prana Film

Zatímco Schreckův sklíčený a neukojený hrabě tedy mohl připomínat kubo-expresionistickou figuru z ateliéru sochaře Otto Gutfreunda, jenž depresivní lidskou postavu protnul s černou skalní formací, v případě švédského herce Billa Skarsgårda (* 1990), jenž ztvárnil Orloka v Eggersově Nosferatuovi, se lze ohlédnout ještě mnohem dál – mimo jiné k makabróznímu obrazu Duel francouzského malíře Antoina Valentina Jumela de Noireterra z roku 1853. Smrti na tomto oleji na plátně nelze odolat. Vystupuje ze stínů a mračen a nad dvojicí soupeřících šermířů se vznáší v podobě naddimenzovaného kostlivce s dlouhými pařáty, netopýříma ušima a pohledem, z něhož plyne emoce někde mezi vyčerpanou úlevou, smutkem a naprostým zoufalstvím. 

Obraz Duel malíře Antoina Valentina Jumela de Noireterra z roku 1853, foto: Wikipedia

Draví ptáci, torza těl

Skarsgårdova Orloka obklopuje obdobná aura smrti a chtíče po mladé krvi i nevinném životě. Režisér Eggers se v tomto ohledu drží svého rukopisu vyznačujícího se kombinací ověřitelných historických faktů, odvěkého lidového folklóru a vlastní tužby jednotlivé elementy osobitě aktualizovat a lehce posouvat k rafinovaným obskurnostem, a to jak k těm skutečně děsivým, tak lehce úsměvným. Jeho pojetí krvelačného hraběte proto automaticky nekopíruje murnauovské ozvěny přírodních a zvířecích sil a vlivů, spíše saje z prapůvodních zdrojů na pomezí bulharského a rumunského folklóru, odkud čerpal britský spisovatel Bram Stoker inspiraci pro svůj román Dracula, který zmíněné filmy adaptovaly a odkud ostatně vzešel výraz strigoi neboli označení pro duše (ne)mrtvých, vysávajících z lidí krev či životní sílu, komunikujících skrze vlastní stín a ovládajících například počasí nebo zvířecí metamorfózu.    

„Jeho obličej silně – dokonce velmi silně – připomínal dravého ptáka: dravčí úzký nos s neobyčejně vykrojeným chřípím, vysoké klenuté tělo, vlasy řídké kolem spánků, ale jinde bohatě rostoucí. Obočí měl velmi husté, nad nosem téměř srostlé, se záplavou bohatě se kroutících chloupků. Ústa, která téměř mizela pod silným knírem, byla pevná, dost krutá a s neobyčejně ostrými bílými zuby, ty přečnívaly přes rty, jejich pozoruhodná rudost byla důkazem vitality, neobvyklé u muže jeho věku. Uši měl bledé a nahoře neobvykle zašpičatělé, bradu širokou a masivní tváře pevné, i když hubené. Nápadná byla jeho mimořádná bledost,“ popsal v roce 1897 Bram Stoker (v překladu Tomáše Korbaře) hraběte Draculu, ovlivněn portrétem Vlada Tepeše, krvavými legendami opředeného valašského knížete z 15. století. V dalších popisech nechybí ani odporné úšklebky, hrozivý zápach z úst, dlouhé nehty a povídání u krbu v doprovodu vytí smečky vlků někde hluboko v transylvánských lesích.  

Eggers si ze Stokerova popisu upíra vypůjčil několik stěžejních prvků, jeho fyziognomii však stavěl také například na vzezření uherských kozáků, jejich statných postav a ostrých rysů s mohutnými kníry a orlími pohledy. K inspiracím dějinami a mytologií východní Evropy pak přimíchal černou magii a silné ozvěny okultismu, který ostatně ve své době praktikoval i Albin Grau, pozapomenutý producent a především hlavní výtvarník Murnauovy němé klasiky. Jeden z jeho úchvatných expresionistických designů Orloka v podobě filmového plakátu Upíra Nosferatu je dokonce i stálou součástí sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze. 

Plakát k Murnauovu filmu Upír Nosferatu od výtvarníka Albina Graua, foto: Primax Film.

Úsvit jako vysvobození

Výsledkem je jakási podoba hnijícího, byť stále majestátního hraběte, praktikujícího čaroděje a okultisty ze šestnáctého století. Otevřené rány má na lebce s posledními pramínky vlasů i po celém těle. Těžce sípe, a byť je jeho dvoumetrová tělesná schránka viditelně pochroumaná nesnesitelnou nekonečností života, stále vykazuje nadpřirozenou sílu a vitalitu. Jeho chůze je těžká a kovem znějící, ve chvíli, kdy promluví svým hluboce burácivým, podivně operním hlasem, slyšet jsou ozvěny zapomenutých dějin východní Evropy. Nosí dlouhý kabát s kožichem a nepřirozeně dlouhými rukávy, které jen poukazují na jeho dávné bohatství. Postrádá typické upíří špičáky, teplou krev svým obětem přitom hltá přímo z hrudního koše. Něco z dávno ztracené lidské duše se stále skrývá v jeho žraločích očích, kult jeho osobnosti a přitažlivosti přežívá ovšem primárně díky Ellen (Lily-Rose Depp), jejím telepatickým schopnostem a potlačované touze prožívat, dýchat mimo zavedené normy zatvrzelého německého maloměsta v první polovině 19. století. 

Temnota a smrt jsou zde nadčasové, svůdné a zvráceně přitažlivé; samotný Orlok je ve Skarsgårdově radikálním diabolickém pojetí ztělesněním prastarého zla – jeho rozkládající se postava se příliš netrápí úzkostnými pocity, naopak přímočaře směřuje k rozkladu rádoby vyspělé civilizace a nevědomky i k destrukci sebe sama. Toto poslední tvrzení ovšem může ještě na řadu let zůstat jednou z ústředních interpretačních otázek. Zatímco závěrečné úmrtí Murnauova vampýra vedlo k celé řadě napodobenin a domněnek o tom, že kreaturu jednoduše spálí sluneční svit, Eggers znovu vábí zpět k lidové tradici, aby zdůraznil, že je to především úsvit coby symbol vysvobození, který Orloka ve finále zničí – nikoliv světlo a sluneční paprsky jako takové.            

Související článek

Zrádní bratři a srdce E. A. Poea. Dva krátké filmy, které Roberta Eggerse dovedly až k Nosferatu

• Ondřej Čížek

Výsledné zhynutí titulního monstra je v novém Nosferatuovi patřičně fyzické a brutální, esteticky blížící se k pojetí upířího mýtu v díle obdobně smýšlejícího režiséra Guillerma del Tora (mimo jiné podceňovaný Blade II, 2002). Morbidní láskou prodchnutý poslední záběr ovšem nedýchá romantickou tragikou díky smutně vyprahlé kostře stařičkého Orloka, nalézajícího své konečno, nýbrž díky postavě Ellen. Její charakter senzitivní, odvážné a potlačované duše zde oproti předešlým verzím příběhu nachází nejen větší prostor pro sebeobětování, ale také sebevyjádření. Jak je ovšem svázána v toxickém vztahu s násilnickým stalkerským upírem, nabízí se otázka, zda by větší kus porozumění nenašla spíše u melancholického Orloka Klause Kinského Kinského ve snímku Nosferatu – Fantom noci německého režiséra, herce a spisovatele Wernera Herzoga (* 1942).

Klaus Kinski jako hrabě Orlok v Herzogově snímku Nosferatu – Fantom noci, foto: IMDB

Upíří melancholie

Klaus Kinski (1926–1991) jako by ani neměl pomyšlení na animální krvesajnou tenzi či jakoukoliv představu o trouchnivějící kostře bývalého cara; jeho vizí je skoro až romantický antihrdina – zkřehlý a podivně jemný stín bledého člověka, básnivě lamentujícího nad vlastní existencí, žijícího v opuštěné zřícenině hradu někde v Karpatech. Právě Herzogův svérázný remake Murnauova opusu, dodnes fascinující svou syrovou poetikou a formou umělecké performance, má z dosavadních tří verzí Draculova přepisu nejblíže k umění a filozofii romantismu se vším, co k němu v 19. století patřilo. Od dobové reklamní estetiky měšťanského biedermeieru přes hřbitovní kýč až po nepřekonanou fascinaci horami coby neodolatelně mystickým prostředím plným zbloudilých duší. 

Pakliže lze Herzogův neortodoxní počin interpretovat jako svébytnou postmoderní ódu na smrt, Eggersův současný gotický experiment je v jistém ohledu důsledným dovršením Murnauových tehdejších uměleckých tendencí, ovšem s možnostmi současného filmového hororu. Rozvíjí využití expresionistických výrazových prostředků, jakými jsou násilná hypnóza, hysterie, telepatické spojení nebo důmyslná, mizanscénou hýbající stínohra, ale i samotný styl natáčení v dlouhých nepřerušovaných záběrech s důrazem na intenzivní herecké kreace; to vše navíc na pomezí ateliérové architektury (šedesát postavených setů!) a reálných lokací (mimo jiné Olšanské hřbitovy, gotický Pernštejn, Rožmitál pod Třemšínem, Prachovské skály nebo exteriér proslulého Korvínova hradu v Rumunsku). Jednou z nejsugestivnějších sekvencí snímku tak zůstává vstup Thomase Huttera na území karpatských hor a lesů, kdy se vše propadá do přízračné tmy a řídí se skokovou logikou snu, nebo spíše noční můry, jejímž strůjcem je samozřejmě hrabě.          

Počkej si na svého Orloka

Jiří Cieslar ve zmiňovaném eseji píše, že expresionismus se coby umělecký styl snaží jít po „expresi duše, po otevření ponorné řeky v člověku a po ztvárnění nejrůznějších projevů vnitřní reality, světa podvědomí, pudů či hlubokých, labilních podstat a ryzích pravd“. Skrze obrazy vnitřního nesouladu, které jsou podle Cieslara mnohdy radikalizované až do sebezničení, zůstává expresionismus v těsné blízkosti původního slova exprese. „Latinské exprimere znamená něco vymačkávat zvnitřku navenek, co je spojeno s úsilím, případně křečí a bolestí. Přídavné jméno expressus značí cosi výrazného, vymezeného, zřetelného, což jen dokládá, jak expresionistická hranatost patří k podstatě exprese, jíž se chce sdělit disharmonická duše, která se krkolomně hledá v zrcadlově disharmonickém světě.“    

Snímek z filmu Upír Nosferatu, foto: Film Europe

Přestože Murnauova ani Eggersova variace na Stokerova Draculu neobsahuje do sebe bortící se tvary nepřirozeně vychýlené architektury, operuje s dostatečně zborcenými charaktery a vychýleností jejich emocí. Labilita okolního světa „jen“ reflektuje skutečnou labilitu jejich nitra. A je lhostejné, zda zrovna běží o nezabydlenost duše obsesivního Orloka obklopeného mrazem a vyprázdněností jeho komnat, anebo křehké, přesto úctyhodně nebojácné Ellen žijící v anachronické společnosti zbavené spontaneity, citu a barev. 

Onen zrcadlově disharmonický svět navíc mohou vyjadřovat oba expresionistické horory včetně Herzogovy v mnoha ohledech více impresionistické variace s fokusem na zlověstnou krásu a neúprosnost přírodních sil. Murnauův ve své době proklínaný film, jenž měl být na základě soudního rozhodnutí zničen do poslední promítací kopie (vdova po Bramu Stokerovi snadno rozpoznala zdrojový materiál), byl dokonale děsivou reakcí na temno první světové války a epidemii španělské chřipky (více než padesát milionu obětí). Herzogova výpověď se zase zrodila během studené války v rozděleném Německu a její pamětihodná úvodní sekvence byla natočena v mexickém Guanajuatu se záběry na mumifikované oběti cholery z roku 1833. 

Nabízí se další a nové příhodné paralely se současným světem, z něhož po více než sto letech od premiéry Murnaova originálu vzešla Eggersova gotická pohádka o nadřazeném démonickém manipulátorovi, který si ochočí smrt, a jako vir ji směle šíří dál. Mnohem zábavnější a mysl napínající ovšem bude ještě chvíli počkat – než se usadí popel a všechny možné interpretace a společnost v klidu a pohodě zopakuje další historické chyby. Pro svého Orloka si místo najdeme vždy.

Plakát k filmu, zdroj: CinemArt

Nosferatu (USA, 2024, stopáž 132 minut)

Scénář a režie: Robert Eggers, kamera: Jarin Blaschke, hudba: Robin Carolan, scénografie: Craig Lathrop, Beatrice Brentnerová, kostýmy: Linda Muir, masky: Andrea Brown, Ivana Němcová, Gabriela Poláková,  střih: Louise Ford. Hrají: Bill Skarsgård, Lily-Rose Depp, Nicholas Hoult, Willem Dafoe, Aaron Taylor-Johnson, Emma Corrin, Ralph Ineson, Simon McBurney, Paul A Maynard, Adéla Hesová a další.
Česká premiéra: 2. ledna 2025