Sex, moc a patriarchát. Film Babygirl se vrací k dědictví erotických thrillerů

Režisérka, herečka a spisovatelka Halina Reijn (* 1975) v rozhovorech říká, že v Babygirl chtěla pojmout téma nevěry ze ženského pohledu, že ji zajímají pocity žen na vysokých postech v korporacích i téma takzvaného orgasm gapu, tedy rozdílu mezi tím, jak jsou muži a ženy uspokojováni při sexu. Toho všeho se film dotýká, ale nedá se říct, že by do kteréhokoli z těchto témat tnul skutečně bolavým způsobem.

Popravdě řečeno, důležité je u něj spíš to, co v něm není, než to, co se v něm odehraje. Babygirl je totiž především reakcí na hollywoodské erotické thrillery osmdesátých a devadesátých let minulého století, jejichž vyznění a konkrétní peripetie obrací naruby. Teprve když se na tento snímek díváme jako na inverzní variaci filmů režiséra Adriana Lynea či scenáristy Joea Eszterhase prošpikovaných machistickými aspekty, pochopíme jeho poetiku naplno.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Něco z nedávné historie

Lyne, který natočil filmy jako 9 a ½ týdne, Osudová přitažlivost nebo Neslušný návrh, i Esterhas, podle jehož scénářů vznikly Základní instinkt, Někdo se dívá nebo Showgirls, jsou čelnými představiteli silně problematického, ale zároveň fascinujícího cyklu erotických thrillerů. Reflektovaly nástup žen budujících si kariéry v korporacích, destabilizaci tradiční nukleární rodiny jakožto předepsaného a jediného správného základu společnosti, feminismus a silnou vlnu odporu, kterou vyvolal v mužské populaci, i úzkost z nemoci AIDS a další fenomény amerických osmdesátek a devadesátek.

Tyto filmy vesměs natáčeli muži a většina z nich více či méně uplatňovala mužskou a obvykle i tradicionalistickou perspektivu. Nezávislé, úspěšné ženy jsou tu často líčeny coby všehoschopná monstra, bisexualita je příznakem psychopatických sklonů a muži páchající nevěru zjišťují, že jejich partnerky jsou patologická, nebezpečná individua. Zároveň není dobré vnímat tyto filmy výhradně kriticky – jsou to fascinující obrazy společenských tlaků své doby, které v lepších případech vyznívají dokonce velmi ambivalentně až podvratně.

Prohlédněte si fotogalerii k filmu Babygirl, foto: Bohemia Motion Pictures

Mnoho těchto děl se řídí logikou noční můry – jsou to katastrofické scénáře, kde se hrdinové ocitají na čím dál šikmější ploše, obklopeni stále hrozivější nejistotou. Často v nich jde o mužské úzkosti: Co když se z mojí milenky vyklube psychopatka, která začne ohrožovat mou rodinu? Co když milionář nabídne mojí ženě peníze, aby se s ním vyspala? Co když si něco začnu s přehnaně inteligentní ženou, která mě při sexu zamorduje sekáčkem na led?

Viděno ženskou optikou

Babygirl následuje stejnou logiku, ovšem z pohledu ženské hrdinky. Situace Romy v podání Kidman připomíná patálie mužských hrdinů, jaké ve starých erotických thrillerech hrával Michael Douglas – dobře situované jedince s respektovanou pracovní pozicí a stabilizovaným rodinným životem, kteří se nějak, obvykle spontánní bokovkou, dostanou do situace, kdy rázem mohou přijít o všechno, čeho zatím „dosáhli“. Jenže zásadní rozdíl, který film silně akcentuje, je v tom, že Romy je žena.

Prohlédněte si fotogalerii k filmu Babygirl, foto: Bohemia Motion Pictures

Babygirl je protkaná nenápadnými i ráznými komentáři, jimiž ostatní postavy, a to jak mužské, tak ženské, hodnotí hlavní hrdinku, její vzhled, pracovní pozici, rodinný život či povahu. Kidman tu předvádí v první řadě bravurní přehlídku grimas ukazujících, jak nejistá a diskomfortní její pozice „úspěšné ženy“ ve skutečnosti je. I její aférka s mladým stážistou Samuelem je především výzvou pro její sebevědomí a pocit kontroly nad vlastním životem. Je to propastný rozdíl oproti tomu, jak své mužské hrdiny v úzkých ztvárňoval Douglas – zatímco on byl zásadně rtuťovitý a latentně agresivní, Romy je ve své noční můře lapena ještě silněji právě proto, že je žena.

Další silnou stránkou Babygirl, která nejlépe vystoupí na povrch v porovnání se zmíněnými „mužskými“ erotickými thrillery, je přístup k erotickým scénám. V tom se podobá jednomu z nejlepších snímků osmdesátkového a devadesátkového cyklu, a sice filmu 9 a ½ týdne. Ten má velmi špatnou pověst především díky nepřijatelnému zacházení s herečkou Kim Basinger během natáčení, jenže dílo samotné paradoxně patří k těm, která jsou vyprávěna ze ženské perspektivy a jejichž vyznění není tradicionalistické. Ústřední pár filmu týdne tvoří zaměstnankyně galerie a spekulant z Wall Street, kteří spolu hrají sexuální hry, v nichž se neustále vynořují otázky moci nad druhým, kontroly nad situací a konsentu.

Prohlédněte si fotogalerii k filmu Babygirl, foto: Bohemia Motion Pictures

Babygirl je v tomhle ohledu opatrnější a méně explicitní, ale během setkání Romy a stážisty Samuela se také pořád řeší otázky nadvlády a poslušnosti. V obou filmových párech je to především muž, kdo usiluje o dominanci. Zatímco v 9 a ½ týdne mužská postava vystupuje jako ta lépe situovaná, zkušenější a víc ovládající situaci, Babygirl tuhle dynamiku úplně rozbíjí. Romy je tady tou starší, zkušenější a lépe situovanou, zatímco jedinou předností Samuela je jeho okouzlující drzost. Když se Romy v rámci jejich sexuálních her staví do submisivní pozice, je v tom zjevný paradox, který film (naštěstí) nechává naplno vyznít, ale nikdy se ho nesnaží „uvádět na pravou míru“.

Kdo tuhle hru asi ocení

Stejně provokativní je i způsob, jíž film nakládá s motivem manželské nevěry. Snímek nikdy nesklouzne k představě, že monogamní heterosexuální manželský svazek je ideál. Naopak, spíš se k němu staví jako k dalšímu zdroji hrdinčiny nejistoty a vnitřní úzkosti. Samotný závěr příběhu je otevřený, nejednoznačný a formulovaný spíš jako otázka než jako dogma.

Jemná hra, kterou Babygirl hraje s erotickým thrillerem, je svým způsobem vzrušující a rafinovaná, ale ocení ji nejlépe ti, kteří znají filmy, k nimž se novinka odkazuje. Jinak se snímek Halina Reijn může zdát přeci jen zvláštně odtažitý, opatrný, nedůsledný a chladný. Svým způsobem to znovu dokládá, jak komplikované je v současné době v USA točit mainstreamová erotická dramata. Celý původní cyklus se totiž zhroutil na konci devadesátých let s nástupem internetového porna a vnímání otázek, které tehdejší filmy řešily, se výrazně posunulo.

Většina pokusů o oživení tohoto žánru dnes dopadá rozpačitě (seriálový remake Osudové přitažlivosti) nebo vyloženě nejapně (nejnovější film Adriana Lyna Deep Water). Babygirl je především filmem, jenž reflektuje zmíněné posuny ve vnímání genderových vztahů oproti devadesátým letům a který se snaží přinést jejich progresivnější verzi.

Plakát k filmu, zdroj: © A24