Film Bob Dylan: Úplně neznámý nepřichází s ničím, co bychom dávno nevěděli

Málokdo se Bobu Dylanovi dokázal přiblížit tak jako dokumentarista D.A. Pennebaker, který jej natáčel na jaře 1965 během jeho britského turné. Dokument Neohlížej se  představuje mladého umělce v různých polohách – co chvíli poznáváme jiného Dylana. Vůči fanynkám, novinářům nebo jiným hudebníkům je chvíli laskavý, pak krutý, v jedné scéně se chová vychytrale, v další bezelstně, otráveně, soustředěně, agresivně, plaše… Podle Pennebakera si Dylan dobře uvědomoval přítomnost kamery a nikdy nebyl tak docela sám sebou. Neustále hrál různé role.

Odmítání škatulek, do nichž se jej veřejnost snaží vtěsnat, se stane definičním znakem Dylanovy kariéry. Když měl Pennebakerův film v roce 1967 premiéru, Dylan už nebyl vnímán jako přední autor folkových protestsongů. V mezidobí se z něj stala rocková hvězda. Jak ovšem tak unikavou figuru zachytit, jak najít její střed? Režisér Todd Haynes se o to ani nesnažil. V jeho filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007) hraje titulní postavu šest herců. Každý ztvárňuje jiný fragment Dylanovy osobnosti. Osobitý přístup zvolili i bratři Coenové, jejichž hudební tragikomedie V nitru Llewyna Davise (2013) je dylanovský film bez Dylana.

Filmová siréna Kamila Fily

Must see!

Film amerického režiséra Jamese Mangolda (* 1963), v české distribuci uváděný pod názvem Bob Dylan: Úplně neznámý, se odehrává ve stejné době a prostředí jako ten od Coenů: na newyorské folkové scéně v první půli šedesátých let minulého století. Vesměs se přitom drží faktů, která shrnul například rozmáchlý dokument Martina Scorseseho Bob Dylan: No Direction Home (2005). Ve snaze zpřítomnit Dylanovu unikavost je ale Mangold méně úspěšný než všichni jeho zmínění kolegové. Možná proto, že o nekonvenčním písničkáři vypráví tím nejkonvenčnějším, nejméně imaginativním způsobem, jaký si odzkoušel už v životopise Johnnyho Cashe Walk the Line. Ten byl natolik schematický, že posloužil coby hlavní inspirace pro parodii režiséra Jakea Kasdana Neuvěřitelný život rockera Coxe (2007).

Zase jedno The Best of

Scénář k Úplně neznámému napsal Mangold spolu s Jayem Cocksem, který se podílel na několika snímcích výše zmíněného Martina Scorseseho (Věk nevinnosti, Gangy New Yorku, Mlčení). Na ploše dvou hodin a dvaceti minut rekapitulují klíčové momenty Dylanovy proměny. Z ostýchavého, sotva dvacetiletého kluka z Minnesoty, jenž se v odrbaných šatech nechává taxíkem dovézt do Greenwich Village, se o čtyři roky později stává sebevědomá star ve vyžehlené košili a kožené bundě, která odmítá poslouchat cizí požadavky a na doklad převzetí kontroly nad svým životem řídí vlastní motorku.

Literární základ poskytla kniha Dylan se dal na elektriku! od Elijaha Walda (česky vyšla v roce 2021). Sám Dylan ji nedávno pochválil na platformě X. Nejspíš mu vyhovuje, že Wald (kromě toho, že je hudebním publicistou a historikem, je i aktivním hudebníkem) moc nenahlíží do jeho soukromí. Spíš než o intimní psychologický portrét jde o doširoka rozevřenou kroniku revolučních změn v americké hudbě a politice. Dozvídáme se, kdo, s kým a na jakém festivalu zpívá kterou folkovou písničku, zatímco na pozadí probíhá karibská raketová krize, národ truchlí po atentátu na Johna F. Kennedyho a Afroameričané se hlásí o svá práva.

Jednotlivé linie se sbíhají k Dylanovi, jenž Walda zajímá hlavně jako hudebník a symbol měnících se časů. V tomto ohledu představuje epizodický film mimořádně věrnou adaptaci. Jde o best of výběr Dylanových písniček z let 1961 až 1965, propojený tenounkou, až nadbytečnou dějovou linkou. Většina songů zazní v nezkrácené podobě a podobně jako v muzikálech komentují děj a odrážejí vývoj hlavního hrdiny, nepřestávajícího hledat vlastní hlas.

Vše začíná skladbou Song to Woody, kterou Dylan v nemocnici zpívá svému idolu, autorovi mnoha slavných antifašistických písní Woodymu Guthriemu. Pak talentovaný folkař potkává Sylvii, dívku z obalu jeho druhé studiové desky The Freewheelin‘ Bob Dylan (jde o fikční alter ego Suze Rotolo, která tvůrcům nedala svolení k použití svého jména), a sám skrz hudby začíná reflektovat pohyby ve společnosti (The Times They Are a-Changin‘). Film uzavírá Dylanův přechod na elektriku. Ten je ohlášen rockovým songem Maggie’s Farm, jehož špatně ozvučené provedení v roce 1965 otřáslo folkovým festivalem v Newportu.

Opatrné navěšování epizod

Mangoldovi a Cocksovi slouží ke cti, že se Dylana nesnaží „vyřešit“. Nepřicházejí s jednoduchými pseudo-psychologickými vysvětleními, proč napsal určitý text nebo proč si víc rozuměl s otcovskými figurami typu Guthrieho či Johnnyho Cashe než se ženami. Dylanovo nitro zpřístupňují především písně, které si každý může interpretovat po svém. Jeho dětství, dospívání, vztah k rodičům i většina motivací jsou obestřené tajemstvím. Zůstává pro nás podobnou enigmou jako pro Sylvii, Joan Baez a další partnerky, které jsou v jednu chvíli uhranuté jeho zpěvem a v té následující mu vyčítají, že se chová jako necitlivý kretén.

Vyprávění plné časových skoků a výpustek není pevně ohraničeno. Film končí stejně jako začal, tedy v momentu, kdy se Dylan nachází na cestě, a tudíž zůstává věrný svému názvu. Tvůrci ale okolo prázdného středu nedokázali nic podnětného vystavět. Oproti filmům jako Elvis nebo Blondýnka, které i svou formou poukazují na nemožnost najít za bezpočtem mýtů a mediálních reprezentací skutečného člověka, je Úplně neznámý starosvětsky přímočarým a sterilním kusem. Mangold s Cocksem za sebe opatrně navěšují epizody z dějin folkové hudby a divák si postupně odškrtává žánrové tropy životopisných dramat o geniálních umělcích.

Slavní hudebníci se představují zásadně celým svým jménem („jsem Bob Neuwirth“, „jsem Al Kooper“), ať i laik pochopí, že jde o někoho významného. Význam vedlejších postav (například Johnnyho Cashe) pro Dylanovu kariéru je zveličován, aby byl důvod je zapojit do příběhu. Legendární písničky se rodí s nadpřirozenou lehkostí, a když poprvé zazní na veřejnosti, všichni přítomní se tváří, jako by byli svědky druhého příchodu Ježíše. Ženy, jakkoli slavné a talentované, jsou zde hlavně od toho, aby svými slzami, jízlivými poznámkami a zakaboněnými obličeji upozorňovaly na bezohlednost muže v hlavní roli. Ten sice lže, podvádí a zraňuje, ale nakonec je mu vše odpuštěno, protože má talent od boha a prodal 125 milionů desek.

Dělat si věci po svém

Vážnost, s jakou Sylvia přistupuje ke vztahu, dramaticky kontrastuje s Dylanovou neochotou jakkoli se vázat. Je pro něj múzou i obětí jeho snahy o sebeurčení. Jinou povahu má napětí mezi Dylanem a Joan Baez, která je na začátku slavnější a až do konce oblíbenější než on. Ani jeden z motivů ale není rozvíjen napříč filmem, který se předně snaží neopomenout žádný z hudebních milníků Dylanova vzestupu ke slávě. Emočně nepřesvědčivé vztahové segmenty působí čím dál víc jako povinná vycpávka, aby se pořád jen nezpívalo.

Nosnější je konflikt mezi Dylanem a Peterem Seegerem, folkovým zpěvákem a politickým aktivistou. Ten Dylana nejdřív vítá jako spasitele folku. Jenže mu postupně dochází, že mladá hvězda nevnímá hraní na akustickou kytaru jako svůj osud. Pro Dylana, který kromě Guthrieho obdivuje i Little Richarda, jde jen o vývojové stádium. Zároveň si uvědomuje, že rock je hudbou současnosti a přinese mu větší publikum. K dovršení této „zrady“ folkové tradice dochází právě v Newportu, kde se folkařské ideály střetnou s dravou energií rock’n’rollu.

Přechod z akustiky na elektriku, doprovázený jásotem i bučením, je předzvěstí dalekosáhlejších kulturních změn. Když Seeger v úvodu stojí před soudem, protože se jistému kongresmanovi nelíbila jedna jeho písnička, využívá k tomu hudbu. Když je Dylan v závěru souzen pravověrnými folkaři, zareaguje stejně – vyjde na pódium a zahraje pár songů. Jenomže oproti Seegerovi se nebouří proti systému, který jej chce cenzurovat. Hájí hlavně právo být sám sebou, dělat si věci po svém. Na rozdíl od předchozí generace se neptá, co může udělat pro svou zemi, ale jak zůstat nezávislý. Film uzavírá protagonistova bezstarostná jízda na motorce, kterou lze chápat coby předzvěst Dylanovy motocyklové havárie z roku 1966, a tedy varování, že i podobný individualismus má své limity.

Na nic se moc neptej

Komplikovaný vztah Dylana a Seegera vzbuzuje silnější emoce i zásluhou herce Edwarda Nortona. Peter Seeger je v jeho pojetí dobrosrdečný, vždy nápomocný strejda, který má rád práci se dřevem a svou manželku, ale zároveň je tak trochu dogmatik a pokrytec. V politice by rád viděl velké změny, ale v hudbě se jim brání. Nevidí, že se společenské normy mění. Jde o jedinou komplexní, a přitom zábavnou postavu, jejíž jednání má srozumitelná východiska. Norton se současně jako jeden z mála herců dostal dál než k povrchní nápodobě.

Herec Timothée Chalamet měl díky pandemii pět let na to, aby se naučil hrát na kytaru a harmoniku a osvojil si Dylanův hrubý, nosový zpěv, který spisovatelce Joyce Carol Oates při prvním poslechu asocioval smirkový papír. I přes svůj omezenější hlasový rozsah to zvládl skoro dokonale. Podobně Monica Barbaro snaživě napodobuje čistý soprán Joan Baez. Jejich duety, kdy ze sebe oba vydávají maximum, patří k vrcholům filmu. Když ale herci nezpívají, jejich postavy působí jako vizuálně věrné, leč ploché kopie skutečných lidí, které s robotickou precizností napodobují něčí gesta. Třeba při neustálém zapalování cigaret.

Film nejlépe poslouží tomu, kdo chce nostalgicky vzpomínat na staré časy, poslouchat jednu folkovou písničku za druhou a nekomplikovat si to složitějšími emocemi a otázkami.

Věrohodnější je svět, který Dylana a jeho přátele i konkurenty obklopuje. Film je sice méně výpravný než Walk the Line, ale řemeslně stejně poctivý při oživování městských ulic, bytů a nahrávacích studií. Není těžké uvěřit, že v daném prostředí, plném detailů v obraze i zvukové stopě, skutečně žijí a tvoří lidé. Jakkoli je to idealizovaná verze šedesátých let. Kostýmy a dekorace jsou sice uvěřitelně ošuntělé a kamera svými desaturovanými barvami podtrhuje Dylanovu citovou odměřenost, ale jinak se film – a neplatí to jen pro jeho obrazovou stránku – vyhýbá čemukoliv, na co by nebylo příjemné se koukat.

Mangoldovo nesoudržné pásmo ilustrací života jedné z největších hudebních ikon 20. století proto nejlépe poslouží tomu, kdo chce nostalgicky vzpomínat na staré časy, poslouchat jednu folkovou písničku za druhou a nekomplikovat si to složitějšími emocemi a otázkami.

Plakát k filmu, foto: Falcon

Bob Dylan: Úplně neznámý / A Complete Unknown (USA, 2024, stopáž 141 minut)

Režie: James Mangold, předloha: Elijah Wald (kniha), scénář: James Mangold, Jay Cocks, kamera: Phedon Papamichael, hudba: Nick Baxter, střih: Andrew Buckland, Scott Morris, masky: Greg Cooper-Spencer, kostýmy: Arianne Phillips. Hrají: Timothée Chalamet, Elle Fanning, Edward Norton, Monica Barbaro, Boyd Holbrook, Scoot McNairy, Charlie Tahan, Dan Fogler, Joe Tippett, Will Harrison a další.
Česká premiéra 23. ledna 2025.