Natalie Portman a Julianne Moore jsou v Lásce napříč věkem ztracené ve svých rolích

Američan Todd Haynes (* 1961), jedna z předních figur hnutí New Queer Cinema, je mistrem paradoxů. Rád zkoumá prostor mezi reálným světem a světem iluzí, skutečným životem a jeho reprezentací. Někdy při tom vzdává poctu extravagantním melodramatům Douglase Sirka (Daleko do nebe), jindy noirovým filmům klasického Hollywoodu (Mildred Pierce). Podnětnou studií lidské existence jako souboru rolí, v nichž jsme uvězněni, bylo i životopisné drama Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, v němž titulního zpěváka ztvárnilo pět různých herců a jedna herečka. Samy sebou nemohly být ani hrdinky lesbické romance Carol, odehrávající se v homofobní Americe padesátých let.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Po nečekaném úkroku k tísnivému ekologickému thrilleru Dark Waters, který před pěti lety natočil na podnět herce Marka Ruffala, se vloni Haynes vrátil do známých vod, k mezilidským vztahům a konstruování identity. Estetika Lásky napříč věkem přitom neodkazuje k filmovým klasikům – snad vyjma Ingmara Bergmana a jeho Persony –, nýbrž k pokleslejším mediálním formátům jako jsou články v bulvárních časopisech nebo laciné televizní adaptace reálných skandálů. Záměrná umělost a kýčovitost fikčního světa a křečovité pózy postav pro Haynese zde přitom opět nejsou cílem, nýbrž prostředkem k tomu, aby se dobral opravdových emocí. Vzniká tak zdání, že sledujeme dva překrývající se filmy – přímočaré melodrama a jeho dekonstrukci.

Řekni, kde ta pravda je

Víceznačnější původní název snímku zní May December, což je anglický idiom pro partnerský vztah dvou lidí, mezi nimiž zeje věková propast. Podobný případ zaplavil titulní strany amerického bulváru v roce 1996, kdy si vdaná učitelka matematiky Mary Kay Letourneau začala intimní poměr se svým studentem Vilim Fualaauem. Jemu bylo dvanáct, jí o dvaadvacet let víc. V březnu roku 1997 byla sice zatčena, ale po návratu na svobodu se za Viliho provdala a vychovala s ním dvě děti. Film se odehrává zhruba dvacet let po seznámení obou partnerů a někdejší aféru připomíná novinovými fotkami a titulky.

Uvedenými materiály se probírá ambiciózní herečka Elizabeth Berry (Natalie Portman), která bude o zakázaném vztahu točit film. Měla by v něm hrát Gracie (Julianne Moore), jak se u Haynese jmenuje fiktivní alter ego hřešící učitelky. Elizabeth za tím účelem přijíždí do Graciina rodinného domu a stává se jejím stínem při každodenních činnostech. Nejdřív jen pozoruje, poté i napodobuje každé její gesto. Snaží se při tom proniknout k podstatě nevyrovnaného vztahu. Jenomže Grace na soužití s nápadně mladším manželem Joem (Charles Melton) nevidí nic špatného. Naučila se hrát, že je vše v pořádku.

Gracie a Joe spolu vychovali tři děti – jedno už studuje na vysoké škole a další dvě se tam chystají. Vize prázdného rodinného hnízda přivádí Joea k introspektivním úvahám. Nepřipravila ho jeho manželka o mládí? Vážně lze vše ospravedlnit láskou? Gracie má děti i z předchozího manželství, včetně problémového Georgieho (Cory Michael Smith). Elizabeth přepíná do role detektivky a snaží se z příbuzenstva a přátel vymámit co nejvíc informací o rodinné historii a dojít k definitivní „pravdě“. Ta je ale komplikovanější. A platí to na obě strany. Přestože do vyprávění vstupujeme skrze Elizabeth, která studuje Gracii, později se úhel pohledu mění a vychází najevo, že ambivalentní charaktery mají obě ženy.

Vezmu si tě

Elizabeth při svém výzkumu nebere ohled na zónu soukromí. Status herecké hvězdy a vidina cen, které za svůj výkon získá, jsou pro ni omluvou pro bezohledné chování. Její úsměvy jsou stejně falešné jako fráze o tom, že chce Gracii a Joeovi dopřát pocit, že jim někdo rozumí. Spíš než snahu o pochopení něčího prožívání sledujeme krádež identity. Elizabeth si přisvojuje Graciiny výrazy, dikci, způsob líčení a nakonec i partnera. Dvě ženy postupně splývají v jednu. Zásluhou subtilního herectví Natalie Portman a Julianne Moore jde o fascinující a znepokojivou metamorfózu, která v sobě má – jako celý film – krásu i krutost.

Neuchopitelnost protagonistek se promítá i do mizanscény. Kameraman Christopher Blauvelt herečky často zabírá z profilu, na okraji rámu nebo rozostřené. Doslova se vytrácejí ze záběru. Jindy je vidíme frontálně a zřetelně, opakovaně se však vyjeví, že jde pouze o odraz v zrcadle. Nepřímými reprezentacemi skutečných lidí jsou také mediální obrazy, jimiž je vyprávění lemováno: televizní reklama na kosmetiku s Elizabeth, odkazy k populárnímu seriálu, který ji proslavil, fotografie Gracie a Joea v bulváru nebo televizní adaptace jejich příběhu. Zas a znovu vidíme, jak do nich ostatní promítají vlastní představy a předsudky a jak se v důsledku rozplývá hranice mezi veřejným a soukromým.

Gracie a Elizabeth dominují první, kousavější polovině vyprávění, která si jízlivě utahuje z metodického herectví a spoluúčasti médií na vytváření černobílých světů, v nichž je člověk buď obětí, anebo predátorem. Pak se ovšem pozornost nenápadně stočí k Joeovi a příběh získá na vážnosti a tíživosti. Pomalu stupňovanou emocionální sílu snímku dodává právě Charles Melton, jehož Joe zřejmě jako jediný upřímně a bezelstně touží najít hlubší pravdu. Sice je také nucen hrát několik rolí (otce, manžela nebo chodícího alibi pro dávný sexuální delikt), ale – na rozdíl od Gracie a Elizabeth – se s rolemi neztotožňuje tolik, aby popřel své bytostné já. Nejvyrovnanější a nejvíc sám sebou je s motýly, které chová v malých klecích.

Životy s maskou

Detailními záběry motýlů, konkrétně monarchů stěhovavých, film začíná. Jejich vzdušný tanec doprovází nepatřičně majestátní soundtrack Marcela Zarvose, který jako kdyby patřil do jiné doby, k jinému filmu. A opravdu – jedná se o reinterpretací hudby Michela Legranda k britskému filmu Posel z roku 1971. Životní cyklus motýlů, od vajíčka přes housenku, kuklu až po vylíhnutí dospělého jedince, je leitmotivem vinoucím se celým vyprávěním. Stejně jako ostatním symbolům v Lásce napříč věkem mu můžeme přisuzovat různé významy. Monarchové jsou chováni v miniaturní verzi skutečného světa, kde pro ně byly vytvořeny vhodné podmínky. Také Gracie a Joe se uzavřeli do bubliny přetvářky a předstírání, aby jejich ega nepřišla k újmě. Joe kvůli tomu nikdy nemohl dovršit svou proměnu, dospět a vylétnout na svobodu.

Naproti tomu Elizabeth i Gracie se mění v někoho jiného s takovou vervou, až se předstírání a napodobování stalo základem jejich identity. Skutečným důvodem toho, proč Elizabeth nenachází klíč k postavě, kterou má hrát, možná není neproniknutelnost, nýbrž fakt, že Graciino chování žádné niternější psychologické vysvětlení nemá. Pokud někdy cítila vinu, lítost nebo strach, vše už pohřbila tak hluboko, že se její osobnost smrskla na několik strnulých masek. Jestliže obě ženy něco úspěšně ztělesňují, pak pokrytectví a manipulaci.

Haynesovo zlomyslné akcentování nesouladu mezi tím, jak se postavy chovají a tím, jak chtějí být vnímány, vytváří podprahové pnutí, kdy stačí jedna víceznačná replika nebo nečekaný pohyb kamery, aby se drama překlopilo v komedii satirizující dnešní kulturní a společenské normy. Překračování žánrových i morálních konvencí a virtuózní změny tónu dělají z Lásky napříč věkem důmyslnou hru s diváckým očekáváním, která nás nutí několikrát přehodnotit názor na postavy, a nakonec si třeba položit otázku, zda sami nežijeme v sebeklamu, protože chceme stůj co stůj zůstat hrdiny příběhů, které si o sobě vyprávíme.

Jeden z plakátů k filmu, zdroj: Max

Láska napříč věkem / May December (USA, 2023, stopáž 113 minut)

Režie: Todd Haynes, scénář: Samy Burch, kamera: Christopher Blauvelt, hudba: Marcelo Zarvos, střih: Affonso Gonçalves. Hrají: Natalie Portman, Julianne Moore, Charles Melton, Andrea Frankle, Kelvin Han Yee, Cory Michael Smith, Piper Curda, D. W. Moffett, Drew Scheid, Hans Obma a další.