Gay románek, rodiče jako duchové i traumata dospívání ve filmu Všichni moji cizinci

„Upíři mi straší ve dveřích,“ říká opilý mladík Harry (Paul Mescal) svému sousedovi ve snaze o to, aby ten ho pustil do svého bytu. Parafrázuje tak známou píseň The Power of Love popové kapely Frankie Goes To Hollywood, jednu z důležitých skladeb pro queer komunitu osmdesátých let. Jeho soused Adam (Andrew Scott) je spisovatel a v  obrovské londýnské bytovce, kde kromě obou mužů nikdo nebydlí, se snaží rozepsat dílo, skrze něž se touží vrátit do dětství.

Artoulky: Hudební léto

Podívejte se na mapu Artoulek a vydejte se s námi na výlet!

Toulat se

Adam chce své vzpomínky, které uchovává v zaprášené krabici, podpořit návštěvou vesnice, kde vyrůstal. Harry a Adam si k sobě postupně nacházejí cestu a na návštěvu vyrážejí společně. Na Adama však nečeká pouze starý opuštěný dům, ale také rodiče – nadšení, milující, velmi mladě a vitálně působící. Na tom by ostatně nebylo nic zvláštního, kdyby Adam Harrymu nepřiznal, že před více než třiceti lety zemřeli při autonehodě.

Nenásilné vtažení do příběhu vyvolá v divákovi příjemnou zmatenost: jde skutečně o spisovatelovu cestu ke zpracování minulosti, nebo naopak objevuje dosud nepřiznaná traumata z dospívání? Co jeho dětství doopravdy obnášelo? A přichází Adam o rozum, nebo duchové opravdu existují?

Jamie Bell a Claire Foy ve filmu Všichni moji cizinci, foto: Searchlight Pictures

Velmi osamělý život

Britský režisér Andrew Haigh (* 1974) rozehrává na pozadí rodinných traumat partnerství nové, milostné, jiskřivé a přirozené. Film Všichni moji cizinci vychází z psychologického románu Strangers loni zesnulého japonského spisovatele Taičiho Jamady, je však spíš Haighovou subjektivní a křehkou zpovědí. Jako gay dospívající v osmdesátých letech si zažil nejen specifické odloučení od rodiny, jemuž queer osoby často čelí, ale také vlnu vzrůstající homofobie v důsledku masivního rozšíření onemocnění AIDS. A to, že snímek je pro režiséra osobní záležitostí, je vidět prakticky na každé scéně. Dům, který obývají Adamovi rodiče, je zároveň příbytkem, v němž režisér strávil významnou část dětství. „Byla to divná volba, těžká volba. Ale chtěl jsem, aby film obsahoval určitou upřímnost a zranitelnost, aby působil zakotveně v nějaké realitě. Jediná možnost byla udělat z něj moji vlastní realitu,“ popsal Haigh pro list Guardian.

Protagonista Adam se tak stává režisérovým alter egem. Momenty, kdy Adamova komunikace s mrtvými rodiči u diváctva začne hraničit s pocity absurdity, režisér ukotví reflexí konkrétních vzpomínek. Ve finále tak můžeme přemítat o duchařském příběhu plném nejděsivějšího prvku, tedy konfrontace s potlačovanou minulostí. Linku Adamovy snahy o probuzení dávno mrtvého vztahu s matkou i otcem totiž můžeme brát jako originální formu zpětného coming-of-age příběhu jednoho osamělého muže ve středních letech. Před smrtelnou nehodou, která se navíc odehrála v předvečer Štědrého dne, se v té době šikanovaný chlapec nestihl vyoutovat. Zásadní forma přijetí, kterou by mladý gay býval mohl v té době díky dialogům s rodiči získat, mu tak chybí. Ačkoliv „komunikace“ s duchy může určitou formu ujištění nabídnout, pro Adama se stejně nikdy nestane tím, co by jeho traumatické roky dokázalo vrátit.

Paul Mescal a Andrew Scott ve filmu Všichni moji cizinci, foto: Searchlight Pictures

Všudypřítomná osamělost je zde tíživým prvkem zasahujícím mnohdy až za hranice divácké únosnosti. „Povídá se, že to je velmi osamělý život,“ reaguje s obavami Adamova matka (hvězda seriálu Koruna Claire Foy), když jí Adam sdělí svoji sexuální orientaci. „Nikdo už to dnes neříká,“ reaguje výbušně spisovatel s vědomím, že i přes výrazně odlišnou společenskou akceptaci queer lidí v dnešní době je samota tím jediným společníkem, který ho bez ustání provází.

Notnou míru drásavosti osamění snímku dodává fyzický projev herce Andrewa Scotta, jenž je sám gay. Jeho charakteristický poloúsměv odráží momenty radosti, zároveň v sobě nese tolik smutku, jako měl hrdina coming-of-age dramatu Aftersun. A to paradoxně v podání hvězdy tohoto filmu, Paula Mescala, který ve Všech mých cizincích Scottovi zdatně sekunduje v roli mladého queer muže Harryho, který je osamělý z jiných důvodů. Rodina sice jeho genderovou identitu bezpodmínečně přijala, avšak on vnímá, že v ní centrem pozornosti a nadějí do budoucna jsou jeho heterosexuální sourozenci.

Znovuobjevování vlastní queer identity skrze budování vztahu s mladým Harrym znamená pro čtyřicátníka Adama přímou konfrontaci s traumaty z minulosti. Ačkoliv je kvůli koncentraci na spisovatele Adama jeho story upozaděna, rovněž on si uvědomuje, jaké světlo naděje pro něj vztah s Adamem představuje.

Andrew Scott ve filmu Všichni moji cizinci, foto: Searchlight Pictures

Postaráš se o mě?

Když oba muži jako pár poprvé vyrazí do gay klubu v centru Londýna (dalšího místa, kde režisér Haigh strávil část mládí), dostane Adam od mladšího partnera čáru ketaminu; domnívá se ovšem, že mu Harry nabídl kokain. „Postaráš se o mě?“ ptá se napůl řečnicky Adam těsně před tím, než jej traumatizovaná mysl z minulosti pošle do disociativního stavu zvaného k-hole.

Haigh po celou dobu filmu inklinuje k přístupu navenek hraničícímu se stereotypizací homosexuálního života. Ačkoliv by se to tak mohlo na první pohled zdát, dělá jeho prezentace dvou částečně odlišných queer mužů přesný opak. Drogy byly a jsou velmi silnou součástí nejen klubové, ale i společenské queer scény, zároveň režijní postup jejich užívání nijak neglorifikuje, a to ani za účelem posílení genderové identity.

Se stejnou mírou osobitosti a citlivosti přistupuje Haigh i k erotickým scénám mezi Scottem a Mescalem. Detailní záběry kamery Jamieho Ramsaye respektují hranice bezpečného prostoru herců, a režisér se tak vyvaruje zbytečné tělesné exploataci queer charakterů, která je v západní kinematografii stále poměrně běžnou záležitostí.

I díky jedinečné režijní pečlivosti je film mezníkem v pokračující debatě, zda by LGBTQ+ charaktery měly být představovány heterosexuálními herci.  Ostatně se k tomu vyjádřil i sám Paul Mescal. „Záleží na tom, kdo je zodpovědný za vyprávění příběhu. V kinematografii se objevilo tolik urážlivých vyobrazení queer života, a to jen proto, že tvůrci a herci byli neopatrní,“ uvedl herec pro server NME.

Paul Mescal ve filmu Všichni moji cizinci, foto: Searchlight Pictures

Rozložíš paměť

Ač zahalena do hávu mysteriózna, je výsledná podoba Všech mých cizinců vlastně banálním, přesto jedinečným vyprávěním o důležitosti coming outu, sebelásky a také externalizaci přijetí genderové identity. Tak jako Marek Torčík ve svém debutovém autofikčním románu Rozložíš paměť, i Andrew Haigh zde svému hrdinovi Adamovi pomáhá rozkládat paměť, hledat hranice realističnosti a přesnosti vzpomínek, sledovat jejich postupné proměňování či dokonce utváření těch, které se nikdy nestaly.

Tam, kde končí hranice divácké ochoty přistoupit k uvěřitelnosti Adamova příběhu o komunikaci s mrtvými rodiči, končí ovšem i možnosti interpretace filmu. To pak můžeme rozjímat nad povrchní duchařskou hříčkou o sdílení důležitých životních etap s rodiči, které kvůli jejich předčasnému odchodu nikdy sdílet nemohl.

Jamie Bell ve filmu Všichni moji cizinci, foto: Searchlight Pictures

Druhou cestou je naopak vnímat dialogy s Adamovou matkou a otcem jako spisovatelovu ultimátní sebereflexi, která pro něj znamená nejen téma pro román, ale také finální konfrontaci s faktem, že některé rány čas nezahojí.

Všichni moji cizinci jsou zároveň důkazem možné důležitosti hudby ve vizuální kultuře. Tak jako režisérka Charlotte Wells s použitím devadesátkových rockových a popových hitů ve zmiňovaném Aftersun silně podpořila atmosféru jednotlivých scén, obdobně Andrew Haigh pracuje s osmdesátkovým synth-popem. Závěrečná dekompozice za zvuků The Power of Love odzbrojujícím způsobem zpřítomňuje křehkost a zranitelnost, kterou si v důsledky své (ne)konstruované samoty oba hrdinové nesou.

Vyústění romance Adama a Harryho se ve finále dá vnímat nejednoznačně. Režie v průbojné a emotivní gradaci nabízí dvě verze konce: buďto zatoužíme po romantickém ukončení jednoho atypického gay románku, anebo přijmeme fakt, že Adamova cesta za sebepřijetím a vyrovnáním se se samotou zůstává na začátku. A dokud se společnost neoprostí od patriarchální stereotypizace queer osob, neposune se ze startovací čáry nikdo z nás.

Autor je publicista.

Jeden z plakátů k filmu Všichni moji cizinci, foto: Searchlight Pictures

Všichni moji cizinci / All of Us Strangers (USA / Velká Británie, 2023, stopáž 105 minut)

Režie a scénář: Andrew Haigh, kamera: Jamie Ramsay, hudba: Emilie Levienaise-Farrouch, střih: Jonathan Alberts. Hrají: Andrew Scott, Paul Mescal, Claire Foy, Jamie Bell, Cameron Ashplant, Guy Robbins a další.