Dvě piva a solidaritu. Ken Loach ve Starém dubu završuje své utopické snění
Sedmaosmdesátiletý britský režisér Ken Loach již více půlstoletí točí dramata obyčejných lidí, kteří se ocitli v sevření tržních a státních mechanismů. Pokud dodrží svá slova a k režii se už nevrátí, Starý dub by měl jeho filmografii završit. V neokázalém duchu Loachovy dosavadní tvorby nejde o velkolepé shrnutí všech důležitých motivů, nýbrž o další intimní pohled na příkoří, jimž čelí dělnická třída.
Starý dub uzavírá trilogii filmů Kena Loache situovaných na severovýchod Anglie. Drama Já, Daniel Blake, oceněné v Cannes Zlatou palmou, se kriticky vypořádávalo s byrokracií britského zdravotního systému. Film Pardon, nezastihli jsme vás ukázal drsnou realitu kurýrů snažících se přežít v zakázkové ekonomice. Nejnovější snímek upozorňuje na další témata, o nichž v posledních letech diskutuje levice – eroze veřejného prostoru, podkopávání komunitního ducha, posílení krajní pravice, populismu a rasismu. V centru Loachovy pozornosti tentokrát není jen fragmentovaná britská společnost, nýbrž celý svět.
Globální rozměr dodávají komornímu příběhu syrští uprchlíci. Krutovláda Bašára al-Asada byla zastíněna válkou na Ukrajině a v posledních měsících i v Gaze. Loachův snímek se sice odehrává v nedávné minulosti, ale lze jej sledovat jako připomínku skutečnosti, že ze Sýrie kvůli probíhající občanské válce nadále utíkají lidé. Nedávnou minulostí je míněn rok 2016. Referendum o brexitu sice ve filmu nikdo explicitně nezmíní, ovšem nevraživost vůči cizincům, která přispěla k vystoupení Velké Británie z EU, je v něm přítomna od první scény.
To bývaly časy…
Do bývalého hornického městečka Easington v hrabství Durham přijel autobus syrských migrantů, kteří se mají nastěhovat do vybydlených řadových domků. Místní obyvatelé, už tak sužovaní chudobou a nejistými vyhlídkami, to nesou nelibě. Páru upouštějí v poslední fungující hospodě. Pyšní se stejným jménem jako celý film – Starý dub. Majitelem podniku je T.J., houževnatý, ale bídnou ekonomickou situací už poněkud vyčerpaný chlapík ve středních letech. Před dvěma lety jej pocit beznaděje dohnal k pokusu o sebevraždu.
Jeho nespokojenost je pochopitelná. V minulosti byl Starý dub prosperujícím společenským centrem. Slavnou historii místa připomínají fotografie v nepoužívaném, pomalu chátrajícím zadním salonku. Jsou na nich zachycené aktivity odborů, které byly chloubou místního organizovaného dělnictva. Až do vlády Margaret Thatcher, jejíž bezohledný zásah proti stávce horníků znamenal v polovině osmdesátých let konec komunitní solidarity. Ze sousedů se stali nepřátelé, ze Starého dubu zchátralá putyka, kterou drží nad vodou skupinka štamgastů.
Komunitní duch ovšem ožívá s příjezdem Syřanů. T.J. se seznamuje s mladou ženou jménem Yara. Povahově jde o kontrastní typy. Yara je vřelá, zvědavá, plná života. T.J. oproti tomu na změnu víceméně rezignoval. Namísto toho, aby upíral naděje k budoucnosti, jen melancholicky vzpomíná na časy, kdy k sobě lidé měli blíž. Jako na jeho fotkách. Právě fotografování je vášeň, kterou sdílejí oba protagonisté a která se stává základem jejich přátelství. T.J. následně poznává Yařinu rodinou a zjišťuje, že jde o milé, pracovité lidi.
Ostatní usedlíci se zuby nehty drží svých předsudků. Uprchlíky vnímají jako hrozbu pro společenství a „tradiční“ hodnoty. Loach a jeho dvorní scenárista Paul Laverty je kvůli tomu nezatracují. Rasismus v Easingtonu rámují coby důsledek dlouhé série nedomyšlených politických kroků. Doly zanikly, ceny domů poklesly, školy se zavřely, pracovních míst prudce ubylo. Syřané jinými slovy nejsou příčinou nespokojenosti, ale jejím terčem. Neboli, jak to lakonicky shrne T.J., „když se život posere, všichni hledáme obětního beránka“.
Loach s Lavertym trefně upozorňují, že zatímco migranti sklízejí nenávist hlavně kvůli zranitelné pozici, v níž se nacházejí, skutečná příčina krize leží jinde. Kromě britské vlády jsou na vině nadnárodní korporátní developeři, kteří za výprodejové ceny skupují lokální nemovitosti, a pak je nechávají chátrat, aby získali daňové úlevy. Tito cizinci se však – na rozdíl od syrských přistěhovalců – nacházejí mimo dosah obyčejných lidí, jsou nedotknutelní.
T.J. si uvědomuje zbytečnost probíhajícího sporu, v němž proti sobě stojí dvě vyloučené skupiny, a proto začne s Yarou pořádat společenské večery určené jak pro Angličany, tak pro Syřany. Dějištěm „usmiřovacích“ setkání se má stát zmíněný salonek prostoupený vzpomínkami, na něž se nesahá. Pro štamgasty jde však o projev hluboké neúcty. Reagují v lepším případě ostentativním nezájmem, v horším pokusy o sabotáž. T.J. a Yara přitom jen chtějí obnovit pospolitost ze slavných časů stávek, kdy ženy horníků denně vařily až pět stovek obědů pro hladové rodiny. „Když jíte spolu, držíte při sobě,“ je přesvědčena Yara.
Přání otcem myšlenky?
Loachův možná poslední film se navenek příliš neliší od toho prvního, Smůly na patách z roku 1967. Vizuální styl je stále stejně nenápadný, podřízený výkonům herců a neherců. Hudba George Fentona zní mimo obraz velmi vzácně. Natáčení tradičně probíhalo v reálných lokacích a postavy opět zastupují určité typy. Přesto se při sledování Starého dubu vkrádá na mysl pochybnost, zda nejsou předkládané situace a řešení až příliš šablonovité.
Určitý stupeň černobílosti, přispívající k údernosti sdělení, byl vždy součástí Loachova a Lavertyho rukopisu. Ve Starém dubu však prakticky rezignovali na ambivalenci, překvapení a kladení složitějších otázek. Postavy bez substance se zázračně mění dle potřeb scénáře a přímočaré vyprávění za sebe jen skládá hotové pravdy, o nichž netřeba víc diskutovat. Jde o poněkud paradoxní rys díla, které právě takto krátkozraký přístup k realitě odsuzuje.
Zatímco celosvětově narůstá inflace, chudoba a strach z jinakosti, Loach se odmítá vzdát vize lepších zítřků. Aby ovšem obhájil své přesvědčení, že humanismus a integrace nakonec zvítězí nad nesnášenlivostí, uchyluje se ke stále vykonstruovanějším zkratkám. Fikční svět i vztahy v něm jsou jen načrtnuté v nejhrubších obrysech, nuance ustupují neživým symbolům.
Možná takto zpočátku působí každá utopie. A je proto důležitější, zda věříme v její smysl, než zda se nám z naší stávající dějinné perspektivy jeví jako proveditelná. Jistá naivita totiž nic nemění na faktu, že Loachova výzva k tomu, abychom tolik neřešili své rozdíly a víc se snažili nacházet podobnosti a porozumění třeba i skrze univerzální zkušenosti truchlení nad ztrátou blízkého člověka, je důležitá a měla by ve veřejném prostoru zaznívat častěji.
Plakát k filmu, foto: Film Europe
Starý dub / The Old Oak (Velká Británie, Francie, 2023, stopáž 100 minut)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris. Hrají: Dave Turner, Ebla Mari, Debbie Honeywood, Trevor Fox, Rob Kirtley, Laura Lee Daly, Reuben Bainbridge, Col Tait, Andrea Johnson a další.
Česká premiéra: 9. května 2024
