Zabijačka místo terapie. V Mordu se žije a umírá kvůli tradicím

Ještě před Anatomií českého odpoledne natočil Adam Martinec (* 1990)  krátkometrážní tragikomedii Cukr a sůl (2018). Parta starých přátel v ní během společného víkendu s lehkým sebezapřením spořádá oslazenou jehněčí pečeni. Činí tak ze solidarity s nemocným kamarádem a možná trochu ze strachu opustit roli, kterou jsou jeden před druhým zvyklí hrát. Také postavám Martincova celovečerního debutu Mord zpřehledňuje životy lpění na určitých rolích. Ty jsou málokdy dané tak jasně jako při tradicích typu Vánoc, Velikonoc nebo zabijačky.

Kvůli poslední uvedené aktivitě, titulnímu mordu, se na chalupě kdesi na severu Moravy (natáčení ovšem probíhalo v Polsku) scházejí čtyři generace jedné rodiny a několik kamarádů. Dělba rolí i prostoru je zpočátku přehledná. Děti bezprizorně pobíhají po zahradě a občas soucitně navštíví čuníka ve chlévě. Ženy v kuchyni myjí nádobí a připravují buchty do jitrnic. Muži se venku zahřívají domácí pálenkou a finalizují přípravy na porážku. Vše by měl dirigovat Karel (režisérův otec Karel Martinec). Nebo to alespoň ostatní očekávají.

Zůstat v roli ovšem bude těžší než jindy. Jedna z Karlových dvou dcer (Pavlína Balner) už nechce předstírat, že je v jejím chladnoucím manželství vše v pořádku. Ta druhá (Karin Bilíková) se na otce zlobí – kvůli jeho vznětlivosti, nedostatku citu a zřejmě i mnoha dalším věcem, které si po matčině smrti pořád nevyříkali. Postavy si obecně příliš nesdělují, co jim vadí. Ve své kůži není ani osmaosmdesátiletý děda. Chov prasat ho vyčerpává. Letošní zabijačka bude možná jeho poslední. Hrozba brzkého konce tak nevisí jen nad pašíkem Ferdou.

Náplň dne je vymezena jednotlivými fázemi krvavého aktu. Střelit vepře jateční pistolí do hlavy, nechat ho vykrvit, spařit, zpracovat. Při tom něco sníst a hodně vypít. Tento rámec přispívá k sevřenosti filmu. Postavy před sebou stále mají nějaké praktické úkoly, ale zároveň jim zbývá dost času, aby si daly cigáro, probraly vztahy, pomluvily podivínského souseda… Mord je tím pádem přehledně strukturovaný a zároveň si uchovává uvolněnost a živelnost. Zejména tím připomíná ranou tvorbu Formana, Passera nebo Papouška.

Martincovi novovlnoví předchůdci ze šedesátých let si však přece jen dávali víc záležet na vypointovanosti gagů, na navození atmosféry trapna či na provázanosti jednotlivých motivů do větších tematických trsů. Mord jde zemitější cestou, bližší tvorbě režisérova pedagoga Bohdana Slámy. Vyprávění je přesvědčivě ukotvené v reáliích Slezska, odkud Martinec pochází. Mnohé scény „jen“ ukazují, jak tamější lidé mluví, myslí nebo porcují prase. Režie se při tom obejde bez stereotypů vlastních jiným českým venkovským filmům.

Pro rázovité postavy má Adam Martinec pochopení a ukazuje je v různých rozpoloženích i situacích, o samotě i ve společnosti. Přes relativně krátkou stopáž snímku se mu daří rozložit pozornost tak, aby tu nikdo nebyl jen do počtu. Když jsou chlapi pospolu, udržují se v dobrém rozmaru drsným humorem a poznámkami o hysterických ženských. V odlišné poloze je poznáváme během intimnějších dialogů. „Základem je komunikace“, poučuje jeden muž (Albert Čuba) druhého (Aleš Bilík) při štípání dřeva. Přesně v tom ale většina aktérů selhává.

Mají jasno, jak by měli druzí krájet cibuli nebo plnit střeva jitrnicovým prejtem, ovšem ve vztazích jsou vinou své zabejčenosti a neochotě naslouchat ztraceni. Zejména pro ovdovělého Karla je proto tradice skoro existenciální nutností vytrhávající jej ze samoty a pochybností, zda neselhal jako manžel a otec. Jsou chvíle, kdy přesně ví, co má dělat, zároveň tím na sebe vytváří enormní tlak. V sázce je jeho identita, takže si nemůže dovolit žádnou chybu; třeba uklouznout na blátě, když ponese lavor s čerstvou prasečí krví…

Z kolektivu, jehož halasnost roste s množstvím alkoholu v krvi, občas kameraman David Hofmann „vyjme“ jednu figuru a umožní tak napojení na její prožívání. Okolní svět mizí v rozostřeném pozadí, do popředí se dostávají strach, zklamání a bolest ve tvářích jedinců. Není třeba, aby něco říkali. Podobně výmluvný je náladotvorný soundtrack Jonatána Pastirčáka, do něhož sem tam pronikne folklór a v jednu chvíli dokonce husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, ozvuk dávných časů a mizejících tradic.

V takových chvílích je patrná režisérova ambice nevyprávět pouze o předávání dysfunkčních vztahových vzorců z generace na generaci, nýbrž o české nátuře jako takové. Jenže v druhém plánu Mordu se toho v doslovném i přeneseném významu tolik neděje. Martinec si zakládá na autenticitě a neopracovanosti předkládaných scén z vesnického života, k čemuž patří i absence zřetelného kritického postoje nebo nadhazování motivů, které však nejsou dále rozvedeny.

Související článek

FAMUFEST zdravě připomněl, že na téhle škole se točí filmy

• Martin Šrajer

Coby obecnější zpráva o české malosti působí Mord podvyživeně. Nejlíp funguje coby tragikomický observační živočichopis a charakterová studie. Martincovou předností je už od Cukru a soli vnímavé vedení herců i neherců a cit pro autentické dialogy. Uvěřitelné jsou v důsledku i emoce, které hrdinové zpracovávají, zejména postupně prohlubovaný smutek, neboť určitým změnám v životě zabránit nelze. A uvěřitelná rovněž je katarze v závěru, kdy se několik postav konečně odváží dát průchod tomu, co v sobě po celou dobu dusily, a vystoupí z role.

Plakát k filmu, zdroj: Cinemart