Artoulka: Po plovárnách a koupalištích v českém filmu

Snímek bratří Lumièrů La Mer (Moře) z roku 1895 patří mezi tehdejší rozvrkočené žánrové klasiky. Statická kamera sleduje plážové „perpetuum mobile“, v němž návštěvníci mořského pobřeží zas a znovu zvesela vylézají na malý dřevěný můstek, aby vzápětí skočili do vody. Vše se opakuje, dokud obraz po minutě neztemní.

Podívejte se na mapu Artoulek a vydejte se s námi na výlet!

V duchu obdobného skákacího veselí se rovněž nese nejstarší český koupací snímek Jana Kříženeckého Žofínská plovárna (1898), jenž více sází na kvantitu. A tak během necelé minuty filmu lze napočítat přes dvacítku skoků, pádů a „skoko-pádů“ do vody. Snímek, natočený na dnes již neexistující Žofínské plovárně, byl v době svého uvedení promítán i pozpátku, aby se diváci mohli potěšit jednoduchým trikem: Plavci vylétali zpět z vody na skákací prkno.

Přebal DVD s filmy Jana Kříženeckého, které vydal Národní filmový archiv (NFA). Na fotce scéna z krátkého Kříženeckého filmu Žofínská plovárna, foto: NFA

Dnes si na pražském Žofíně sice již nezaplavete, zato můžete využít jinou populární vodní atrakci: vltavská šlapadla. Když na vlastní pohon doslova obšlapete Střelecký ostrov, po cestě pomyslně minete – ve skutečnosti neexistující – přístaviště, v němž ve filmu Saturnin (1994, režie Jiří Věrčák) kotvil památný hausbót jménem Lili nebo Fifi (nebo dle jména aktuální hrdinovy snoubenky). Jelikož se hausbót nacházel v těsném sousedství mostu Legií, bylo součástí filmového života i zemětřesení dvakrát denně. Jak ovšem Saturnin ihned dodával, „obvykle houká parník již před mostem a je čas se připravit“.

Ondřej Havelka alias pan Oulický ve filmu Saturnin, foto: archiv ČT

„Todle s tímdle“: faunové i otužilci

Dalším již reálně neexistujícím pražským filmovým vodním místem je Občanská plovárna u Čechova mostu. V provokativním snímku Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne z roku 1983 zde hlavní hrdina, úředník Karel (alias Faun alias Kendy; hraje ho Leoš Suchařípa), dalekohledem úlisně vyhlíží svou další oběť mezi na plovárně se opalujícími ženami. Později však spláče, když se z dívky oslovené na plovárně v bikinách (hraje ji Tereza Kučerová, dcera režisérky, která pro film také navrhovala kostýmy), vyklube po opuštění bran koupaliště „tatrmanka“, oblečená na Kendyho vkus až příliš alternativně. Jeho reakce při pohledu na ni („Dohromady tohle s tímdle, to jsem ještě neviděl“) je podle mě aplikovatelná na řadu životních situací.

Leoš Suchařípa a Tereza Kučerová (dcera Věry Chytilové) ve snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne, foto: archiv ČT

Pokud se přesuneme proti proudu Vltavy více na jih, najdeme v Praze-Hodkovičkách na břehu řeky místo, kde se odehrává velká část filmu Bohdana Slámy Bába z ledu (2017). Mimo jiné se zde natáčela i scéna, v níž hlavní hrdinka Hana (Zuzana Kronerová) zkouší poprvé neúspěšně plavat v ledové Vltavě, jen aby ji z ní vzápětí Bróňa (Pavel Nový) dramaticky vytahoval ven. Bába z ledu patří k těm titulům, které prostředí vody a její symboliky využívají hlouběji, než pouze coby kulisu děje. Seniorka Hana, unavená svou vlastní neviditelností a neustálou péčí o druhé, prožívá jakési znovuzrození, jehož je studená voda (a komunita otužilců) nedílnou součástí.

Obdobně vyzvedá význam komunity propojené vodou i Jan Hřebejk v Pupendu (2003; natáčelo se ještě o něco jižněji na břehu Vltavy, konkrétně v Praze-Lipencích). Pro hlavního hrdinu Máru (Bolek Polívka) je osada skrýší před depresivní realitou osmdesátých let, mikrosvětem nepředstírání, „normálních“ lidských interakcí i propojení s přírodou. O to vtipněji vyznívají scény, v nichž je tato těžce udržovaná idyla konfrontována s vnější realitou v podobě třeba holých zadků keramických prasat, které v ateliéru v osadě Mára vyrábí.

Ponor a jízda

Jedním z nejsilnějších a nejnovějších příkladů toho, jaké významy mohou voda a prostředí plováren v sobě nést, je krátký film Adama Martince Anatomie českého odpoledne (2020). Vznikl na Katedře režie FAMU, vedené výše zmíněným Bohdanem Slámou. V rozhovorech se Martinec netají vlivem, jaký na něj tento pedagog a autor má. Anatomie českého odpoledne vychází ze skutečné události: z utopení dvou chlapců na jezeře Lhota. Vedle samotného neštěstí se však snímek zaměřuje především na (ne)reakce okolí a jednotlivých vedlejších figur, které se za žádnou cenu nechtějí stát aktéry hlavními. Trapnost, stud a hořkost, kterou při této umanuté ne-akci postav divák zažívá, vyvolává vzpomínky na československou novou vlnu šedesátých let a filmy jako třeba Ecce Homo Homolka (1969) Jaroslava Papouška se scénou hromadného útěku lidí z lesa, jakmile uslyší volání o pomoc.

Doslova do hloubky se ve své plovárenské scéně natáčené na koupališti v obci Cítov ponořila režisérka Diana Cam Van Nguyen v krátkém animovaném (kombinovaném) filmu Milý tati (2021). Rovněž vznikl v rámci studia na FAMU; snímek o složitém vztahu hrdinky k otci objel mezitím už skoro celý festivalový svět. Na počátku stála nejdůležitější (a i produkčně nejnáročnější) scéna, která se odehrála právě na cítovském koupališti. Ve výsledku ta pasáž čítá „jen“ okolo minuty, ale přípravy trvaly několik měsíců a realizace celý natáčecí den. Kamera se nejprve – pomocí očím skrytého akvária – vynořila z vody. Následně, za pomoci paddleboardu, „jela“ v rukou prvního kameramana po hladině. Vzápětí byla plynule předána do rukou dalšího kameramana na souši, který s ní prošel kolem komparzistů (včetně jednoho kaskadéra předstírajícího skok do vody) a obkroužil herečku sedící na dece. Výsledek: dojem zastavení času, ponoření se do hlavy a myšlenek postavy na dece, jíž právě dochází závažnost její životní situace. Zdařilý dokument o natáčení filmu, kde je názorně popsáno natáčení nejen této scény, je ke zhlédnutí online.

Scéna z kombinovaného (animovaného a hraného) filmu Milý tati, která se natáčela na koupališti v Cítově, foto: archiv ČT

S FAMU je svým způsobem propojen i další (dnes již klasický) snímek odehrávající se většinou na vodě a kolem ní, totiž Svatební cesta do Jiljí  z roku 1983, který režíroval Hynek Bočan. Zčásti se natáčelo v jihočeském rekreačním středisku Poněšice, které je zároveň učebním a výcvikovým střediskem Akademie múzických umění (AMU). V okolí tamního bazénu se natáčely scény „vědeckého výběru“ ideálního partnera, kdy se bohémský Radovan (Jiří Kodet) za pomoci podvodů s děrnými štítky snaží vlákat hlavní hrdinku (Libuše Šafránková) do své náruče. Není bez zajímavosti, že přímo v areálu střediska vzniklo v rámci studentských výjezdů i mnoho zajímavých krátkých experimentů a studentských cvičení. Mé dva nejoblíbenější (Židle a Super Ema) pocházejí ze cvičení posluchačů UMPRUM, tedy školy, která areál Poněšic rovněž občas využívá.

Tento způsob léta dnes už nenajdete

Existuje mnohem více zajímavých tuzemských „vodních“ lokalit, kde se filmoví hrdinové slunili, bavili nebo prožívali zásadní životní události. Často jsou však v reálném světě tahle filmová místa jen stěží poznatelná. Tak je tomu například u snad nejznámějšího československého filmu spojeného s létem a plovárnami, tedy s Rozmarným létem (1967) režiséra Jiřího Menzela. Soutok Lužnice a Bechyňského potoka ve Veselí nad Lužnicí, kde se nacházely filmové říční lázně, je reálně „pouze“ soutokem, v němž byste stopy Menzelova kusu hledali stěží. To ukazují i fotografie ze zajímavé a precizně vedené online databáze Filmová místa, z níž jsem čerpala i pro tento text a kterou bych doporučila všem fanouškům filmových lokací.

Pokud však chcete podniknout takový koupací výlet, aby na vás duch na tom místě natáčeného filmu skutečně dýchl a zároveň jste se ocitli v prostředí krásné přírody i architektury, doporučuji vyrazit po stopách bláznivého snímku Eliška má ráda divočinu (režie Otakáro Schmidt, 1999). Jeho děj se z velké části odehrává na dodnes fungujícím (a povedeně revitalizovaném) koupališti Dachova na okraji východočeské obce Hořice. Koupaliště, které je turistickou pýchou města (i díky krásné dřevěné architektuře z dvacátých let minulého století), bylo poprvé otevřeno před osmadevadesáti lety. A právě takovýto výlet časem můžete při jeho návštěvě zažít…

Bolek Polívka a Veronika Žilková na koupališti Dachova, kde se natáčel film Eliška má ráda divočinu, foto: archiv ČT

A pokud byste želeli, že letos k vodě nebo k moři nejedete, dovolím si podsunout drobnou náhražku, totiž inspiraci, že moře může být koneckonců všude kolem nás (i když třeba chodíme po zdejších luzích a hájích). Animátor a režisér Vojtěch Domlátil vám v krátkém experimentálním, zenově uklidňujícím filmu Vlnění (2017) ukáže, jak na to.