Režisérka Julia von Heinz: Příběhy o holocaustu ještě nemůžeme přestat vyprávět

Rodinný poklad se zabývá vážným tématem: vyrovnáváním se s holocaustem. Do hlavních rolí jste nicméně obsadila Lenu Dunham a Stephena Frye, dva herce známé hlavně svým komediálním zaměřením. Byl to záměr?

Ano. Film vychází z románu Australanky žijící v New Yorku Lily Brett Too Many Men, a když jsem poprvé četla její knihy, překvapilo mě, že holocaust popisuje s takovou dávkou humoru. V Německu se ve škole o holocaustu hodně učí, dávali nám o něm číst také knihy pro mladé, ale Němci si nedovolí spojovat holocaust s něčím vtipným. Takže když jsem si počátkem devadesátých let přečetla Lilyiny knihy, připadaly mi svěží a objevila jsem v nich něco, na co bych se neodvážila ani pomyslet. Pro mě a mého spoluscenáristu Johna Questera bylo důležité zachovat jejich humor i ve filmu. Potřebovali jsme herce, kteří ví, co je komedie a jak ji hrát. Lenu i Stephena jsem obdivovala, mnohokrát mě rozesmáli. Dost mi pomohli vnést do Rodinného pokladu správný tón.

Lena Dunham a Stephen Fry si spolu zahráli poprvé. Pocházejí z jiných zemí a jako by reprezentovali i různé herecké kultury. Můžete přiblížit jejich obsazování?

A přitom vypadají jako dcera a otec! Lenu jsem oslovila první. Dlouho jsem o ní snila, ale nebyla jsem v pozici, abych si ji dovolila oslovit. Jen jsem ji sledovala na Instagramu. Ale když měl v roce 2020 na festivalu v Benátkách premiéru můj film A zítra celý svět, požádala jsem novináře z Variety, aby do článku napsal, že mám pro Lenu připravený scénář. A on to dal rovnou do titulku. Druhý den se mi ozvali její agenti, asi o týden později mi napsala sama Lena, že se jí scénář a role Ruth líbí.

Hledání představitele Ruthina otce Edeka trvalo déle. Pak mi můj producent Fabian Gasmia poslal díl pořadu BBC Kdo si myslíš, že jsi?, v němž Stephen Fry hledá své kořeny a v podstatě podniká podobnou cestu jako Ruth. Ukazuje tam i fotky svých tet, jež zahynuly v Osvětimi, které jsme pak použili i ve filmu. Tak jsme mu poslali scénář a dopis, s nímž mi pomohla Lena, a on brzy rovněž souhlasil.

Režisérka Julia von Heinz na premiéře svého filmu Rodinný poklad na letošním Berlinale, foto: Jens Koch

Julia von Heinz (* 1976)

Rodačka z Berlína debutovala v roce 2007 filmem Was am Ende zählt, za nějž vyhrála Německou filmovou cenu za nejlepší film pro děti a mládež. Drama A zítra celý svět (Und morgen die ganze Welt), jež inspirovaly její vlastní zážitky z mládí v levicové komuně, bylo v roce 2020 přijato do soutěže festivalu v Benátkách a získalo nominaci na nejlepší film na Německých filmových cenách. Má doktorát z Filmové univerzity Konrada Wolfa v Babelsbergu a vyučuje režii na Vysoké škole televizní a filmové v Mnichově. V roce 2012 založila se svým manželem a spoluscenáristou Johnem Questerem produkční společnost Kings&Queens Filmproduktion. Od roku 2018 je také součástí produkční společnosti Seven Elephants. Ve svých autorských filmech se zabývá především dědictvím nacistické minulosti Německa.

Oba herci mají židovské příbuzné, kteří v Osvětimi zemřeli. Měli pochybnosti, zda si filmováním mají oživovat rodinné trauma?

Ne. Největší pochybnost jsem měla já. Můžu si jako Němka dovolit vyprávět Lilyin příběh? Potřebovala jsem pomoc mnoha Poláků, všech polských členů štábu, abych strach překonala. Proto ani na polskou rodinu, která po válce zabrala dům Edekovy rodiny v Lodži, neukazuju ve filmu prstem.

V Polsku jste natáčeli mimo jiné přímo v Osvětimi. Jaká tam jsou pro filmování pravidla?

Musíte napsat spoustu dopisů, e-mailů, absolvovat mnoho telefonátů a schůzek. To místo je velmi chráněné, což je dobře. Dovolili nám provést drobné úpravy na parkovišti u památníku, přivézt několik historických aut z devadesátých let, myslím, že jsme dokonce změnili jednu ceduli, ale to bylo všechno, co jsme směli. Také jsme museli přestat natáčet, kdykoliv přišla nějaká skupina návštěvníků, při návštěvě toho místa nemá být nikdo rušen. Směli jsme si nafotit skutečnou budovu kasáren kvůli filmovým trikům – pak jsme poodešli na fotbalové hřiště vzdálené asi pět set metrů od památníku a pomocí zeleného plátna tam vytvořili polovinu té budovy, o niž se pak ve filmu Edek opírá. Všichni jsme cítili, že je důležité být blízko skutečného místa, netočit tyhle scény v Mnichově nebo ve studiích v Babelsbergu. Lidi z muzea si také přáli nějaké úpravy v našem scénáři.

Jaké?

V Lilyině knize průvodkyně v Osvětimi neustále opakuje, že její polští rodiče tam byli také vězněni. Což odpovídá skutečnosti, v Osvětimi byla také řada polských vězňů a obětí. Ale z pohledu Ruth to v knize vypadá, jako by jí průvodkyně nutila vlastní trauma. Lidi z muzea nás požádali, abychom to vyndali, protože jejich průvodci jsou vyškoleni, aby naslouchali návštěvníkům a nepřinášeli do debaty své vlastní příběhy. Vyhověli jsme jim a myslím, že to filmu pomohlo.

Kolik dní jste v Osvětimi a okolí strávili? 

Šlo o první scény, které jsme natočili, protože Stephen Fry tam ještě nebyl, ale jeho filmová postava, Edek, to místo potřebuje znát. Takže bylo důležité točit tam brzy, aby to místo mohl Stephen přenést do zbytku filmu ve svém srdci. A přijeli jsme tam asi o pět dní dřív, abychom mohli uspořádat prohlídky s průvodcem pro tým, Stephena, Lenu a všechny, kteří o to stáli.

Blízko Osvětimi natáčel také Jonathan Glazer film Zóna zájmu o všedním životě rodiny velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse, který loni velmi rezonoval a získal i dva Oscary. Viděla jste ho?

Ano, samozřejmě. Byli tam rok před námi, pracovalo u nás i dost lidí z jejich štábu. Také Jonathan postavil filmovou lokaci hned vedle skutečného Hössova domu, protože ani on to nemohl natočit jinde. Zóna zájmu je skvělý film. Myslím, že příběhy o holocaustu ještě nemůžeme přestat vyprávět. Lidé si často stěžují, zejména v Německu, že už jsou z nich unavení, a ptají se: Potřebujeme další film? Ano, potřebujeme. A Jonathan Glazer skvěle ukazuje proč.

Související článek

Jaká je vzdálenost mezi člověkem a zlem? Zóna zájmu: zásadní film o holocaustu i naší současnosti

• Vojtěch Kočárník

Myslíte, že příběhy z Osvětimi někdy už nebude nutné točit?

Když jsem to místo navštívila poprvé, cítila jsem velikost krutosti, která se tam odehrála. Myslím, že to bude chtít ještě řadu generací, abychom tomu vůbec nějak porozuměli. Mám pocit, že vše ještě není řečeno. Příběh holocaustu je příliš velký na to, aby byl dokončen.

Je pravda, že holocaust stále zasahuje do současné politiky. Rodinný poklad měl premiéru na festivalu Berlinale, který před svým zahájením řešil skandál ohledně pozvánek pro členy krajně pravicové strany AfD. Co jste si o tom myslela?

V době natáčení jsme samozřejmě nevěděli, jak moc se antisemitismus znovu projeví. Nejen z krajní pravice, která je teď tak silná. Náš film ukazuje, kam to může vést. K vyvraždění šesti milionů lidí a k místu, jako je Osvětim.

O stínu holocaustu padajícím na generace potomků jste už natočila film Hanina cesta, v němž je hlavní hrdinkou mladá Němka. Chápete Rodinný poklad jako pohled na stejné téma z druhé strany? 

Určitě. Zkoumám tam podobné věci. Měla jsme pocit, že jsem o nich ještě neřekla všechno, co jsem chtěla. V Hanině cestě jsem ovšem vyprávěla příběh třetí generace přeživších, teď jsem cítila, že potřebuji říct příběh druhé generace. Ten má mnohem blíž k bolesti. Zůstali jsme tedy věrni románu a děj ponechali v roce 1991.

Bolest přeživších rodičů, kterou se Ruth snaží pochopit, ukazuje scéna, v níž si hlavní hrdinka na stehno tetuje číslo. Jak tato scéna vznikla?

V Lilyině knize má Ruth hodně vnitřních monologů a úvah, což se do filmu nedá přenést, ledaže byste použili voiceover. Abychom ukázali, co cítí, potřebovali jsme tedy scény, kdy je sama. Jednou jsem četla v novinách článek, že spousta lidí třetí generace si tetuje na ruku čísla svých prarodičů, aby je uctila jako přeživší, jako hrdiny. To nás přivedlo k této scéně, Ruth to akorát dělá tajně. Pro mě jde právě o její způsob, jak se ztotožnit s bolestí svých rodičů. Byla jsem ráda, že se Leně tahle myšlenka líbila. Povzbudila mě, abychom tu scénu ve filmu zachovali.

Ruth také trpí poruchou příjmu potravy. To má také souvislost s její rodinou?

Vlastně ano. Lily Brett celý život bojovala se svou váhou a ve svých knihách to často popisuje a také vysvětluje. Ve filmu to nezazní, ale ono vysvětlení je velmi smutné. Její matka jí vždy říkala, že v táborech byli ostatní k tlustým lidem krutí. Podezřívali je, že berou jídlo od jiných, nebo že uzavírají dohody s Němci, aby dostali více jídla. To přivedlo Lily i její sestru k poruše příjmu potravy. Lily jedla tajně, nikdy před ostatními, potýkala se s tím skoro celý život. Lena Dunham to ztvárňuje skvěle.

Český plakát k filmu, zdroj: Aerofilms

Lenina nejslavnější postava v seriálu Girls také trpěla sebedestruktivními sklony. I proto jste na Lenu Dunham do role newyorské rozvedené hudební novinářky Ruth pomyslela?

Asi ano, ale i proto, že splňuje mou představu cool Newyorčanky, která zná pop kulturu. Navíc otevřeně mluví o svých problémech s duševním zdravím, stejně jako Lily Brett. Věděla jsem, že pro scénář a jeho předlohu bude mít pochopení.

Titul předlohy je jiný než titul filmu. Jak moc se obě díla liší?

Kniha má sedm set stran a mnohem víc zápletek, než jsme ve filmu mohli pojmout. Vystupuje v ní i Rudolf Höss, který se každou noc zjevuje jako duch v Ruthině hotelovém pokoji a vede s ní dlouhé dialogy. Zkoušeli jsme ho zařadit do filmu v prvních verzích scénáře, ale nefungovalo to. V knize se vyskytuje i spousta dalších postav. My jsme museli redukovat, abychom se zaměřili na vztah otce a dcery. Trvalo nám to asi deset let.

Spisovatelka Lily Brett, podle jejíhož románu Too Many Men byl natočen film Rodinný poklad. Fotografie pochází z premiéry filmu na letošním Berlinale, které se spisovatelka zúčastnila, foto: Jens Koch

Lily Brett je dnes skoro osmdesát, Rodinné tajemství s vámi na Berlinale uvedla. Jak moc byla zapojená do jeho vzniku?

Četla každou verzi scénáře, všechno jsme s ní probírali a byli jsme vždy na stejné vlně. Tři dny strávila na natáčení, viděla pracovní verzi filmu. Na premiéru pak přijela i se svou dcerou a vnučkou.

Autorka je filmová publicistka.