Spolu až za hrob. Ve filmu Zatracená krvavá láska není místo pro hrdinky

Tématu obsese oděné do žánrového hávu se britská režisérka Rose Glass (* 1990) věnovala už ve své prvotině Saint Maud. Zatímco její celovečerní hororový debut prodchnutý náboženskou ikonografií se zaměřoval na negativní důsledky života v osamění a izolaci, její první spolupráce s americkou artovou společností A24 je přesný opak. Ve filmu Zatracená krvavá láska, jehož původní název Love Lies Bleeding odkazuje na květinu asociující křesťanskou ideu „ženského podvolení“, není totální odevzdání se lásce příslibem vnitřního růstu a ctnosti, nýbrž kufru zapáchajícího zdechlinou. Režisérka na snímku scenáristicky spolupracovala s Weronikou Tofilskou (známou díky nedávné netflixovské sérii Sobík), svou bývalou spolužačkou z britské National Film and Television School.

Když se nezpotíš, jako bys nebyl/a

„Nevíš, co je láska,“ dozví se od své sestry protagonistka filmu Lou (Kristen Stewart), zklíčená outsiderka pracující v novomexické posilovně na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Lou přitom pro ochranu svých nejbližších dělá první poslední – i kdyby šlo o morálně rozporuplná rozhodnutí. Svou novou přítelkyni Jackie (Kathy O’Brian) podporuje v jejím snu zvítězit v lasvegaské bodybuilderské (či chcete-li kulturistické) soutěži. Sestru Beth (Jena Malone) se zase pokouší dostat ze spárů jejího násilného švagra JJ (Dave Franco), který pracuje pro otce sester a zároveň pochybného provozovatele místní střelnice (Ed Harris). Rodinná „selanka“ se brzy vymkne z rukou, když to kulturistka začne přehánět s východoevropskými steroidy.

Kristen Stewart coby outsiderka Lou ve filmu Zatracená krvavá láska, foto: Aerofilms

Režisérka Rose Glass satirizuje klišé spojená nejen s konvenčním pojetím lásky, ale i s kulturou afirmace, zlepšování se, tvrdé práce a úspěchu silně spojených s protestantskou morálkou. Zdi posilovny, v níž Lou tráví bezútěšné směny, jsou polepené motivačními mantrami jako „Bolest je slabostí, která opouští tělo,“ nebo „Tělo dosahuje toho, v co věří mysl“. Jedna z úvodních scén poskytuje dynamickou sekvenci detailů a polodetailů muskulárních těl a tváří zalitých potem v touze po dokonalosti za doprovodu electrojamové skladby Transformation americké zpěvačky a hudebnice Nony Hendryx.

Kamerová práce Bena Fordesmana ve spojení se soundtrackem symptomatickým pro osmdesátá léta dává na odiv fyzičnost stejně okázale jako je tomu u tanečních pasáží v kontroverzním erotickém snímku Showgirls Paula Verhoevena. Ovšem Zatracená krvavá láska míří v zobrazování tělesnosti až na hranu frašky. Pulzující scény ze zapařené posilovny se kompozičně podobají sekvencím ze střelnic či skladišť zbraní a nabízejí pochmurnější pohled na fenomén síly a budování, typický pro americkou kulturu. „Kdokoliv se může schovat za kus kovu. Upřednostňuji svou vlastní sílu,“ říká Jackie v jedné scéně.

Teaser k filmu, zdroj: YouTube

Inverze amerického snu není v kontextu tamější kinematografie osmdesátých a devadesátých let ničím novým. Dalo by se říct, že evropští tvůrci, ať už jde právě o Rose Glass nebo Wima Wenderse, z jehož filmu Paříž, Texas (1984) režisérka čerpala při přípravě snímku, byli a stále jsou schopni nabídnout kritický pohled na danou kulturu a zároveň zachovat háv přitažlivosti „Ameriky“, která je spojená s tradicí evropské idealizace Západu. Takové jsou i filmy zobrazující útěk z područí systému i za cenu transgresivního chování, ať už jde například o Thelmu a Louise, Zběsilost v srdci nebo lesbický krimi thriller Past sester Wachowských.

Campovou, tedy úmyslně extrémní podobou této tendence představují díla baltimorského režiséra Johna Waterse. Hlavními představiteli u něho jsou krvežízniví amorální padouchové. Ostatně k Watersově tvorbě se Glass ochotně hlásila v některých rozhovorech poskytnutých k Zatracené krvavé lásce. Extrémně kýčovité až absurdní polohy se v ní sice objevují pouze okrajově, přesto působí náležitě komicky. Místy sklouzávají až k temným cronenbergovským polohám doprovozeným znepokojivou syntezátorovou hudbou Clinta Mansella proslaveného dlouhodobou spoluprací s americkým režisérem Darrenem Aronofskym.

Jackie (Kathy O’Brian) touží vyhrát kulturistickou soutěž…, foto: Aerofilms

Bez blahosklonného pomrkávání

Ústřední dvojice Zatracené krvavé lásky má sice daleko k naprostým záporákům Watersových undergroundových filmů, přesto si podobně jako oni bere na paškál vše, co je charakteristické pro stereotypní obraz americké kultury. Ve vydestilované podobě ji představuje právě konec osmdesátých let, dekády asociované s anti-homosexuální morální panikou a s akcentací tradiční rodiny příznačnými pro reaganovskou a thatcherovskou éru.

Ovšem osmdesátková dobovost nerámuje queer vztah mezi Lou a Jackie coby další comingoutovou zápletku nebo příběh o utlačovaných jedincích. Spíše si pohrává s konzervativním étosem doby a amerického Jihu jako takového – a to za pomoci vztahu mezi dvěma queer ženami, které přitom mají daleko k jakékoliv ušlechtilosti. Představují ty nejprozaičtější, morálně ambivalentní a bloudící charaktery vzdalující všemožným kategorizacím. Motivuje je jen a pouze vzájemná, místy toxická oddanost a touha vypadnout z nefunkčního systému, v němž rodina je podhoubím násilí, fetišizace těla vede k sebedestrukci a policie je zkorumpovaná.

Z filmu Zatracená krvavá láska, foto: Aerofilms

Zatracená krvavá láska víceméně čerpá z tradice new queer cinema, která se snaží odhlížet od klasických narativů spojených s filmovou reprezentací queerness jako centrální zápletky. O podobný přístup se pokoušela nedávná lesbická dobová komedie Panenky na útěku Ethana Coena odehrávající se v devadesátých letech na východním pobřeží USA (v ČR měla premiéru počátkem letošního jara). Pracuje s podobnými odkazy na ztřeštěnou Watersovu estetiku. Shodou okolností film Rose Glass byl častován přízviskem „thriller bratří Coenů na steroidech“.

Přesto ve srovnání s režijním debutem Ethana Coena dělá mnohem lepší práci s deesencializací queer příběhů a vyhýbá se blahosklonnému pomrkávání na heteronormativní rámování. Dalo by se namítnout, že elementy kriminálního žánru a neonoiru jsou přece ve své podstatě postavené na těchto principech. Přesto násilí ve filmu je vyobrazeno v kontextu systémové problematiky a explicitně sexuální pasáže (jichž v rámci zobrazování lesbických vztahů není v dějinách filmu až tak moc) se zdárně vyhýbají jakékoliv fetišizaci a objektivizujícímu zobrazování feminní a queer tělesnosti.

Co v tomhle světě zbývá?

Kromě toho Zatracená krvavá láska zajímavě podvrací klasické tropy maskulinních a feminních identit v rámci zobrazování lesbických vztahů. Jackie je fyzicky zdatnější než Lou, je napěchovaná steroidy, jež zvyšují agresivní sklony, přesto si zachovává určitou míru konvenční feminity. Zatímco mnohem drobnější, nejistější a chlapečtější Lou v sobě tlumí obří zásoby frustrace, kterou na povrchu nahrazuje cynismem a rezignací. Ale když nastane tíživá situace, má ji pod kontrolou ona.

(Kristen Stewart) v roli Lou ve filmu Zatracená krvavá láska, foto: Aerofilms

V jejich vztahu tedy neexistuje přímé rozdělení na pasivnější a aktivnější a jejich uzpůsobení se organicky mění napříč dějem. Kristen Stewart v roli Lou hereckým projevem víceméně navazuje na staženější a uzavřenější typy charakterů, které dosud měla příležitost hrát (Personal Shopper, Spencer, Zločiny budoucnosti). Zároveň však překvapuje  komickým talentem po boku Kathy O’Brian, jejíž Jackie dokáže obratně přecházet mezi jemným nenuceným přednesem a zuřivou brutalitou.

Obě hrdinky, nebo lépe řečeno antihrdinky, existují v nepřívětivém světě, kde nelze důvěřovat nikomu, biologická rodina je přežitý koncept a problémy se řeší násilím. Co zbývá? Láska, která je možná zatracená a krvavá, ale je. Což samo o sobě může působit jako další bonmot visící na zdech posilovny. A to je možná na filmu Rose Glass tím nejpříjemnějším paradoxem.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms