V kině se neozve váš křik. Vetřelec: Romulus rozpačitě bloudí ruinami klasického sci-fi hororu

Vetřelec: Romulus dějově odkazuje výhradně na prvního Vetřelce z roku 1979. Začátek, situovaný na těžařskou kolonii na cizí planetě, vypadá jako funkční rozšíření vetřelčího univerza. Rovněž původní Scottův film se odehrává ve světě, kde se vliv korporací rozšířil do vnějšího vesmíru a technokratické firmy posílají těžařské rakety na kosmické výpravy, při nichž život posádky nemusí vždy být prioritou. Ostatně už ve Vetřelcích, které režíroval James Cameron v roce 1986, jsme mohli vidět, jak vypadá mimozemská kolonie. Ovšem letošní snímek uruguayského režiséra Feda Alvareze (* 1978) ukazuje těžařskou základnu, kde jsou zaměstnanci doslova vězni, protože na cestu ven potřebují kosmickou techniku, k níž má přístup pouze korporace. Tenhle prolog je bohužel tím nejslibnějším a nejoriginálnějším, co se dá u Vetřelce: Romula vidět. Vizuálně základna dokonce připomíná další Scottovu klasickou sci-fi, Blade Runner – a existují i teorie, že Vetřelec a Blade Runner se odehrávají v témže světě.

Zavazující a svazující dědictví

Režisérem Vetřelce: Romula je jeden z objevů hororové kinematografie poslední dekády. Dosavadní horory Feda Alvareze vesměs vyprávěly o skupině hrdinek a hrdinů, kteří se ocitnou ve smrtící pasti. Remake klasického krváku Sama Raimiho Lesní duch, vyprávějící o skupině mladých lidí na chatě, kde řádí zlomyslný démon, je přehlídkou excesivního násilí, které se tu vlastně jen neustále stupňuje. Pozdější Smrt ve tmě měla chytřejší dramaturgii. Příběh party zlodějíčků, kteří se rozhodli okrást slepého válečného veterána, překvapivě gradoval, neboť spolu s hrdiny jsme se dozvídali, nakolik šílený je muž, do jehož doupěte se rozhodli zlodějíčci vstoupit.

Z filmu Vetřelec: Romulus, foto: Falcon

V případě Vetřelce: Romula museli Alvarez a jeho stabilní spoluscenárista Rodo Sayagues počítat s tím, že všichni budou mít představu o tom, na co tak asi hrdinové a hrdinky filmu na vesmírné stanici narazí. Stejný rébus řešili už tvůrci předchozích pokračování Vetřelce. Původní Scottův snímek je totiž extrémně jednoduchou, ale také do extrému dotaženou variací na základní modelový princip hororu, který by se dal shrnout slovy: Vezměte skupinu postav, uzamkněte je v izolovaném prostoru a vypusťte na ně mostrum – a zbytek je hra na honěnou a na schovávanou.

Ve Vetřelci jsou všechny tyhle základní prvky vyhnané na maximum. Izolace je absolutní, protože se nacházíme uprostřed vesmírné prázdnoty. Labyrintem zde je obří kosmická loď USS Nostromo představující dokonale hermetický mikrokosmos. A monstrem je mimozemský organismus, jenž je ad absurdum dotaženým predátorem s vystřelovacími zuby a kyselinou namísto krve. Na takhle soustředěný film se navazuje těžko. Proto další díly v zásadě pouze rozmělňovaly jeho základní principy – v následné variaci namísto kosmické lodi máme kosmickou kolonii a ve třetím Vetřelci pro změnu vězeňskou základnu. Vetřelce střídá vetřelčí matka nebo hybrid vetřelce a člověka. Zlá korporace může být jen zlejší a arogantnější vůči lidem, které beztak pomalu začíná nahrazovat androidy. Všechno to jsou nevelké modifikace základního principu.

Hlavní problém Vetřelce: Romula spočívá v tom, že jednoznačně odkazuje k prvnímu Vetřelci Ridleyho Scotta, avšak nad rámec toho si bezvýsledně hledá vlastní identitu.

Na Scottova Vetřelce lze ovšem také nahlížet jako na zfilmované úzkosti týkající se plození a mateřství: palubní počítač se jmenuje Matka, vetřelec se narodí protržením kůže svého hostitele, dílo je plné obrazů evokujících lidské útroby či přímo pohlavní ústrojí. A rovněž je možné jej interpretovat coby film o střetnutí vyspělé tvrdé technologie s primární biologickou živočišností, jako na vizi budoucnosti, kde se lidé stávají poslušnými a bezmocnými pracovními jednotkami, jako na podobenství o silné ženě, kterou muži neposlouchali, a proto všichni zemřeli, a tak dále.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Původní Vetřelec je zkrátka daleko vrstevnatější, než se na první pohled zdá. A právě na těchto hlubších vrstvách staví ta lepší pokračování prvního filmu – Cameron ve druhém díle povolává proti Vetřelcům armádu, Fincher si ve trojce hraje s motivem predátorských sexuálních vztahů, Jeunetův čtvrtý díl sleduje otázku identity, klonování a hybridizace. Na každém z těchto titulů je znát výrazný režijní vklad, který ovlivňuje jak vyprávění a atmosféru, tak míru nadsázky i samotný design a vizuální styl. Proto se také názory různých divaček a diváků na různé díly série dramaticky liší.

Na pohled působivé, jenže…

Jak se v téhle společnosti vyjímá Vetřelec: Romulus? Jeho hlavní problém spočívá v tom, že jednoznačně odkazuje k prvnímu dílu, avšak nad rámec toho si bezvýsledně hledá vlastní původní identitu. Scény, kde je působivý, jsou většinou ty, v nichž se inspiruje Vetřelcem a jeho estetikou. Alvarezův tým používá převážně rukodělné speciální efekty (až na obličej Iana Holma, nezdařile oživený pomocí digitálních technologií) a poskytuje dost času kochat se designem, kupříkladu vzhledem samotného vetřelce ve všech jeho vývojových fázích, které tady už nemá smysl ukrývat tak, jako tomu bylo v prvním díle; tady se z nich naopak stává plnohodnotná vizuální atrakce.

Cailee Spaeny ve filmu Vetřelec: Romulus, foto: Falcon

Tvůrcům se rovněž povedlo navázat na specifickou atmosféru lodi Nostromo, jejíž obytné paluby vypadaly jako sterilní laboratorní prostředí, kde dominovala bílá barva, ale jakmile se posádka začala nořit do „vnitřností“ lodě, ta čím dál víc připomínala továrnu s prvky těžařských strojů. Tentokrát kosmická stanice, rozdělená na oblasti Romulus a Remus, má být v době, kdy se film odehrává, již léta opuštěná – a její prostor skutečně připomíná intergalaktickou verzi rozpadajícího se strašidelného zámku. Alvarez navíc potvrzuje, že je tvůrcem, jenž dokáže vystavět působivou hororovou scénu a vyvolat jak tenzi z očekávání, tak šok z brutálních scén (nicméně oproti takovému Lesnímu duchovi jimi výrazně šetří).

Čistě audiovizuální požitek však kazí bezradné vyprávění. Hrdinky a hrdinové nemají výrazné osobnosti a slouží primárně coby těla, do nichž mohou vetřelci klást vajíčka, trhat je na kusy, leptat je kyselinou a provádět s nimi další ošklivé věci. Jsou to také těla, jež mohou pobíhat po palubách lodi a hledat způsoby, jak se z ní dostat do bezpečí. Ničeho moc jiného se od nich nedočkáme.

Když světem hýbou androidi

Bohužel to platí i pro hlavní protagonistku Rain v podání Cailee Spaeny. Film se ji snaží prodat coby náhradu za Ellen Ripley z předchozích filmů. Rain občas přebírá iniciativu a stává se z akční hrdinka. Jenže děj je postavený tak, že většina lidských postav zde zůstává ve vleku událostí – peripetie je přesouvají z jedné nebezpečné situace do druhé a vesměs jsou vyžadovány jen dobré reflexy. A úmyslně píšu lidských postav, neboť nejdůležitějšími hybateli děje ve Vetřelci: Romulovi nejsou lidé, a dokonce ani monstra, nýbrž – androidi. Pokud Alvarezův film má nějaké aktuální téma, je jím umělá inteligence. Tohle sousloví se v poslední době skloňuje v souvislosti s generativními modely, které ve skutečnosti nemají mnoho společného ani s tím, čemu říkáme inteligence u lidí, ani s motivem „příliš lidských“ umělých bytostí v science fiction. Proto také filmy jako nedávná sci-fi Alias s Jennifer Lopez, které jako by chtěly sdělit, že umělé inteligence mají být našimi novými kamarádkami, nepůsobí přesvědčivě.

Režisér Fede Alvarez při natáčení filmu, foto: Falcon

Ani v tomhle ohledu není Vetřelec: Romulus světoborný. V prvním Vetřelci jsou android Ash a palubní počítač Matka vůbec nejzápornějšími postavami, a díky tomu i v dalších dílech Ripley hledí na naprogramované osoby podezřívavě. V Romulovi se Ash vrací, v zásadě se však nejdůležitější postavou ukazuje být android Andy. Vyprávění ho protáhne sérií zvláštních proměn. Začíná coby společník Rain, která jej považuje za svého bratra. Naprogramoval ho totiž její otec, aby pro ni Andy tuto roli plnil. Na palubě Romula mu ovšem do hlavy vloží čip, díky němuž se mu výrazně zlepší celkové schopnosti – jenže namísto ochrany Rain začne android jednat ve prospěch korporace.

Film, nebo videohra?

Napříč celým Romulem se řeší, nakolik je Andy „lidský“ a do jaké míry se k němu mají postavy chovat jako k osobnosti. Příběh má asi vyznít tak, že je to stejně plnohodnotná osobnost jako lidské postavy. Ale není jasné proč. Andy působí jako robotický Rain Man – postava, která má nejprve budit soucit svou neohrabaností, záhy se naopak promění v jakousi chodící databázi informací, která říká ostatním, co a kdy mají dělat. Případně velmi efektivně řeší problémy sama, čímž lidské postavy obírá o možnost, aby se postavily výzvám samy za sebe, a tím vzbudily naše sympatie. Andy sám sympatický, ani v jakémkoli smyslu „lidský“ není.

Jeho role ve vyprávění navíc ještě umocňuje dojem, že Vetřelec: Romulus by lépe fungoval jako videohra. Děj by se dal snadno rozdělit na jednotlivé levely. Skládá se totiž v zásadě ze scén, v nichž se postavy dostanou do nějaké lokace, kde je čeká určitá výzva, s níž se musí vypořádat, často pomocí interakce s prostředím. Když se jim podaří tuhle část mapy projít, čeká je další úroveň, a tak dále.

Když už jsme u videoher: bezkonkurenčně nejlepším přírůstkem do vetřelčí frančízy v posledních deseti letech je počítačová hra Alien: Isolation. Přestože jde o herní titul, ve výsledku je kompaktnější a koherentnější než Vetřelec: Romulus. Ten se sice vrátil k bodu nula, tedy k prvnímu filmu celé ságy, ale spíš kolem něj bezcílně bloudí, než že by se od něj odrazil novým směrem.

Český plakát k filmu, zdroj: Falcon