Film Kos není věrnou polskou kopií Tarantina. Zpochybňuje vnitřní jednotu národů

Tadeusz Kościuszko byl polský důstojník žijící ve druhé polovině osmnáctého století. Mimo jiné sloužil v americké armádě těsně po válce za nezávislost. Když se vrátil do Polska, stal se důležitou figurou v dramatických mezinárodních událostech. Tehdejší Polsko-litevskou unii totiž ohrožovalo Prusko a zejména Rusko, které chtěly zemi destabilizovat a podělit se o její území. V rámci těchto tlaků se odehrálo i takzvané Kościuszkovo povstání, což byla vojenská operace s podporou sedláků namířená proti carské armádě; Kościuszko v ní působil jako klíčový organizátor.

Trailer k filmu, zdroj: Film Europe

Tolik historická fakta, která lze při sledování filmu Kos z větší části vypustit. Film režiséra Pawła Maślony (* 1983) totiž s dějinami nakládá svévolně. Děj se odehrává někdy po Kościuszkově návratu do Polska, kdy se důstojník ukrývá před ruskými vojáky, a zároveň má s sebou černošského přítele, který s ním přijel z Ameriky. Kościuszko přitom za oceánem skutečně měl afroamerického spolubojovníka, který se jmenoval Domingo, stejně jako postava z Kosa, ovšem ve skutečnosti ho s sebou do Polska nevzal.

Tento detail dobře ukazuje, jak Maślona s Kościuszkem zachází. Nezajímá ho jako historická postava, nýbrž spíše jako národní symbol. Snímek se neustále vrací k myšlence národa a jeho smyslu – a při tom se v něm hodně vraždí, mučí a vedou se dlouhé výhružné řeči u stolu. Podobně jako v některých Tarantinových filmech.

Jacek Braciak v roli generála Kościuszka a Agnieszka Grochowska coby šlechtična Giżyńská ve filmu Kos, foto: Film Europe

Nejhlouběji se Kos podobá titulu Osm hrozných, v němž Tarantino prostřednictvím konverzační westernové detektivky rozebírá mýtus americké občanské války a ukazuje, nakolik zášť vyvolaná boji „Jihu proti Severu“ nadále žije ve vnitřnostech současných Spojených států. Kos rovněž využívá zbytnělé žánrové vzorce – tentokrát k tomu, aby se zabýval polským nacionalismem. Příběh národního hrdiny vypráví vlastně o tom, že žádný jednotný polský národ tenkrát neexistoval. Společnost žijící na území tohoto státu byla založena na tom, že hrstka šlechty vykořisťovala chudou většinu, že Polky měly daleko horší životní pozici než Poláci a že i mezi šlechtou neustále docházelo ke konfliktům.

Kos je navíc plný postav stojících na pomezí různých společenských vrstev. O tom, že největším spojencem „národního buditele“ Kościuszka je cizinec, který neumí polsky a je to Afroameričan, už byla řeč. Kromě toho tady vystupuje žena pracující jako vozka, velitel ruské vojenské jednotky, který je poloviční Polák, nebo nemanželský syn šlechtice žijící mezi venkovany. Mikrosvět filmu znovu a znovu připomíná, že národ není homogenní jednotka a že ani jednotlivce nelze snadno rozstrkat do jednoznačných škatulek. Děj vlastně dává zapravdu postavě ruského důstojníka, která v jedné scéně říká, že Poláci se spolu vzájemně hádají tak dlouho, až nakonec přivítají s otevřenou náručí matičku Rus, aby za ně jejich spory vyřešila.

Kapitán ruské kavalerie Dunin (Robert Więckiewicz) hodlá potlačit hrozící Kościuszkovo povstání, foto: Film Europe

Na Kosa se do nějaké míry dá dívat jako na společenský komentář, i když mu chybí ostrá satirická hrana, s níž vloni přišel zdařilý seriál 1670, v němž je polská šlechta zobrazovaná v podobně ironickém stylu jako upíři v sérii Co děláme v temnotách. Maślona však natočil spíše klasický dobrodružný historický film, který se sice nebere smrtelně vážně, zároveň nechce působit jako fraška. A do tohoto rámce patří i další jeho tarantinovské ozvěny.

Nejvíc tarantinovská je scéna, kdy se několik postav sejde u jednoho stolu a vedou konverzaci, aniž by některé z nich věděly, že mají před sebou své úhlavní nepřátele. Tarantino na takových situacích vystavěl prakticky celý film Osm hrozných či první půlku nedoceněného snímku Grindhouse: Auto zabiják; obdobně vystavěné scény najdeme třeba i v jeho Hanebných panchartech nebo v Nespoutaném Djangovi. Tarantino se v nich ukazuje jako mistr gradace, který dokáže pomocí pečlivě vystavěných dialogů, chytré práce s kamerou a střihem, a v neposlední řadě díky hereckým výkonům vystavět dlouhé, požitkářsky natahované scény, v nichž neustále houstne napětí.

Šlechtična Giżyńská (Agnieszka Grochowska) a generál Kościuszko (Jacek Braciak) ve snímku Kos, foto: Film Europe

Naznačená pasáž z Kosa takhle precizní není. Z tarantinovsky vystavěné dramatické situace vykřeše jen klasickou dobrodružnou scénu. Tarantina zde připomínají spíš zápletky, než jejich ztvárnění. Kos prostě není tarantinovskou hrou s matérií filmových vyprávění, nýbrž poctivým dobrodružným historickým snímkem „s přesahem“. Což není málo. Zvlášť v současné polské společnosti mohou právě takové nekonformní náhledy na národní dějiny, jaké skrze populární žánry přinášejí Kos nebo 1670, pomoci narušit dogmata, skrze něž se Poláci jako národ a společnost definují.

Plakát k filmu, zdroj: Film Europe