Bob Dylan v Praze na podzim roku 2024: Klavírní show starého Mistra

Na turné Rough and Rowdy Ways World Wide Tour je Dylan od listopadu 2021, kdy vystřídalo jeho legendární Never Ending Tour (Nekonečné turné), v jehož rámci soustavně cestoval po světě od roku 1988 a všechny jeho dosavadní koncerty v ČR byly právě jeho součástmi. Předchozí část nynějšího Rough and Rowdy Ways World Wide Tour ukončil letos v dubnu v texaském Austinu a letní období trávil účastí na gigantickém americkém putovním projektu Outlaw Music Festival Tour 2024, jehož byl hlavní hvězdou společně s jedenadevadesátiletým veteránem country Williem Nelsonem, Zde hrál Dylan zcela jiný repertoár, složený vesměs ze svých starých hitů, zatímco na turné k novému albu převažuje aktuální materiál.

Nevídaná veřejná zkouška

Vyprávění o rozdílech mezi turné, jejich pauzách a podobně může znít jako formalita, ovšem v kontextu pátečního (potažmo sobotního a nedělního) koncertu je to důležité. Otázka zněla, jaký vlastně bude program turné po půlroční pauze? A v jakém obsazení se představí kapela, protože se vědělo, že někteří hudebníci už dál s Dylanem hrát nebudou? A jak vlastně kapela, byť složená z dozajista vrcholných profíků, ovšem za zády tradičně nevyzpytatelného génia, bude hrát, nakolik bude sehraná, nakolik bude autentická.

Na to všechno jsme dostali přesvědčivé odpovědi. Kapele opět „velel“ baskytarista a kontrabasista Tony Garnier, stejně jako tomu bylo léta na Never Ending Tour. Dvěma kytaristy po celou dobu aktuální šňůry jsou Doug Lancio a Bob Britt. Ze sestavy bohužel odešel Donnie Herron, kterého známe i z jiných Dylanových sestav, a jenž aranžmá obvykle obohacuje steel kytarou, houslemi nebo akordeonem. Nikdo jej nenahradil, a sound kapely je tedy syrovější, kytarovější, můžeme říci i bluesovější. Největší překvapení přišlo s Jimem Keltnerem, který usedl za bicí – absolutní legenda svého nástroje je z těch hudebníků, kteří „hráli s každým“, samozřejmě včetně Dylana v dávné minulosti.

Dlužno v této souvislosti dodat, že si kapela přece jen nebyla v nové sestavě a v některých nově zařazených písních úplně jistá, Garnier jako kapelník často korigoval tempa i aranžmá za chodu, a často se k muzikantům s pokyny obracel i sám Dylan. Což ovšem koncertu přineslo nesmírnou dávku autenticity, v tomto smyslu byl páteční koncert jaksi „nejlidštějším“ ze všech, co jsme v Česku měli možnost s Dylanem vidět a slyšet. S trochou nadsázky řečeno: vlastně jsme byli přítomni „veřejné zkoušce“. A těch několik okamžiků, kdy se muzikanti trošku ztratili a na pár vteřin jejich hra vypadla z kolejí, se dalo bez problémů přežít.

Sám Bob Dylan seděl celý večer za klavírem, postaveným a nasvíceným uprostřed pódia, a to tak, že klaviatura směřovala do zadního prospektu pódia a Dylanovi bylo vidět do tváře, nikoli tedy ze strany na ruce, jak tomu bývá u standardních koncertů interpretů hrajících na klavír. Ovšem Dylan také žádný standardní klavírista není. Nebo rozhodně není žádný mistr hry na tento nástroj. Nicméně jeho hra byla funkční, několikrát dokonce zahrál cosi připomínající klavírní sólo, jeho party posílily princip koncertního vystupování, který k němu patří. A tím principem je snaha co nejvíc se přiblížit sice profesionálně odehranému, ale od studeného perfekcionismu oproštěnému „šramlu“.

Mimořádné bylo nejen to, že Dylanův klavír zněl aranžérsky značně exponovaně, ale byl dominantním nástrojem soundu kapely. Bůh ví, zda šlo o záměr, anebo to „jen“ způsobil mimořádně výtečný zvuk (O2 Universum po této stránce mezi velkými pražskými koncertními halami naprosto vyniká). Skutečnost je taková, že ze všech českých koncertů bylo tentokrát poprvé pořádně slyšet, že Dylan opravdu hraje na nějaký nástroj. Klávesy i kytary na minulých show byly obvykle velmi utlumeny nebo se rozpily v kouli celkového zvuku.

Nepotřebuje se opírat o staré kusy

Do jisté míry člověka, který Rough and Rowdy Ways World Wide Tour sleduje, byť jen z dálky prostřednictvím recenzí a setlistů, překvapil i program. Už jeho naprosto fenomenální otevření, kdy kapela s Dylanem ještě do rozsvícené haly bez jakýchkoli fanfár vstoupila na pódium, chopila se nástrojů a spustila ikonický riff (nebo přesněji akordickou výměnu) All Allong The Watchtower s velmi silným a tvrdým feelingem, slibovalo velké věci. A druhá poloha přišla, kdy další novinku v repertoáru turné, klasiku It Ain’t Me, Babe, spustil Dylan v podstatě jako klavírní baladu (připomeňme si oproti tomu countryový kvapík, ve kterém písničku hrál Johnny Cash). Už úvod koncertu tedy naznačil, že tady rozhodně nepůjde o jednorozměrný zážitek.

Vědělo se, že na Dylan na Rough and Rowdy Ways World Wide Tour hraje devět z deseti písniček z alba, které dalo šňůře název. Což je, mimochodem, u umělce jeho proslulosti a věku něco naprosto unikátního. Nikdo jiný z jeho stále aktivních vrstevníků, od Rolling Stones po Erika Claptona, nehraje na koncertech převažující část nového materiálu, má-li jej vůbec. Obvykle se nacvičí dvě tři ochutnávky a zbytek repertoáru tvoří staré, zpravidla šedesátkové hity, na něž většina publika beztak čeká. Dylan jde naprosto proti tomuto proudu a jeho aktuální turné je vlastně primárně koncertním předvedením poslední desky. Jediná píseň, kterou vynechává, je litanická a sáhodlouhá Murder Most Foul.

Až do pražského koncertu se zdálo být zřejmé, proč právě tuhle písničku Dylan na koncertech vynechává. Její studiová verze je sedmnáctiminutová, to znamená, že naživo by nejspíš trvala ještě tak o tři minuty víc. Jenomže: středobodem pražského koncertu byly hned tři podobně dlouhé a vesměs „vyprávěcí“ písně stojící většinou na jediné figuře, sledu akordů nebo riffu, bez zásadních harmonických či rytmických změn a bez výrazných melodií či dynamických zvratů. Klasická Desolation Row, která byla se svými jedenácti minutami nejdelší Dylanovou nahrávkou až do vydání Murder Most Foul, a dále dva rozměrné songy z poslední desky Crossing the Rubicon a Key West (Philosopher Pirate).

Kromě písní z Rough and Rowdy Ways zařadil Dylan do programu například klasické songy It’s All Over Now, Baby Blue či Dignity, které doposud v rámci turné nehrál, anebo When I Paint My Masterpiece. Všechny pochopitelně, jak je Dylanovým zvykem, pořádně předělané a v podstatě poznatelné jen podle útržků textů. Svůj muzikantský vtip osvědčil Dylan u úpravy posledně jmenované písničky, kterou zčásti napasoval na hudbu padesátkového šlágru Istanbul (Not Constantinople) mužského pěveckého kvarteta The Four Lads.

Z „dylanologického“ hlediska se v Praze v tuto chvíli odehrávají skutečně velké věci. Nejenže lze tu a tam muzikanty z Dylanovy kapely potkat v Praze, nejenže se v kuloárech šíří více či méně pravděpodobné zvěsti, jak muzikanti vykupují ve velkém pražské hudební bazary a zkoušejí v jednom ze zdejších klubů, ale i proto, že zde Dylan skutečně startuje novou z mnoha desítek kapitol svého hudebního života. Není třeba to přeceňovat, ale ani to nepodceňujme. Praha byla přítomna výbornému, a hlavně nesmírně autentickému hudebnímu zážitku a navazující sobotní a nedělní koncert patrně nebude o nic horší.

Autor je hudební publicista, šéfredaktor časopisu UNI.

(Poznámka redakce: Na koncertech Boba Dylana je už roky vydáván zákaz fotografování. Letos je tomu dokonce tak, že návštěvníci a návštěvnice koncertů musí své mobilní telefony zabalit do speciálního pouzdra, aby nemohli koncert jakkoliv snímat. Tímto také vysvětlujeme obrazový doprovod, který je k recenzi připojen.)