Esej: Vítejte ve zvuku moderny. Metal přežívá i tam, kde byste ho nečekali
Metal už dávno necloumá popkulturou ani nepatří mezi scény vyvolávající morální paniku. Přitom o pobouření maloměšťáckého vkusu vždycky trochu stál. Zato zůstává živoucí hudební větví, byť se možná nachází ve větším přítmí. A jako podzemní vlákna prorůstá i do jiných typů půdy. Příklady nabízí i aktuální česká scéna.
V chladné místnosti, příjemném útočišti před vtíravým horkem končícího června, právě zhasly zářivky. Chvíli je tma, pak se na rozměrném plátně začnou míhat překrývající se obrazy továrních linek, pecí, polí plných snad těžebních věží, jejichž špičatý tvar se protíná s výraznými zvukovými vlnami. „Vítejte ve zvuku moderny; v nevyhnutelné gravitační studni. Tvář drásající, hory štěpící, realitu odpařující tíha. Velké riffové údolí.“
V pražském klubu MeetFactory začíná přednáška publicisty Johna Dorana, který vede britský nezávislý webový hudební magazín The Quietus. Svými kolážemi ji doplňuje vizuální umělkyně Sapphire Goss a mezi abstrakcemi spojů různorodých předmětů se sem tam mihnou zmnožené postavy zakladatelských metalových kapel. Doranovo vystoupení dostalo název podle části textu stejnojmenné písničky, která otevírá eponymní debutové album Black Sabbath What Is This That Stands Before Me?, s dovětkem Metal & Modernism. Autor posluchačstvo postupně provádí zákrutami, v nichž metalová hudba a následně subkultura navázala na rejstříky modernistického umění.
Publicista John Doran, který vede britský nezávislý webový hudební magazín The Quietus, zdroj: unsound.pl
Jednota technologie a biologie
John Doran následně vypráví, jak se tento svébytný žánr původně zrodil. Kytarista Black Sabbath Tony Iommi měl pracovní úraz, při němž přišel o konečky prstů pravé ruky. To pak vedlo ke změně jeho techniky hry. Doran také zmínil, jak skupina Judas Priest inspirovala metalisty a metalistky k podobě jejich subkulturní uniformy. Zatímco blues vzhledem ke svým afroamerickým kořenům upomíná ke zkušenosti vykořeněného člověka v industriální civilizaci, metal se prakticky zrodil na fordistické výrobní lince, jednom ze symbolů modernistické snahy řídit svět rozčleněním na jednotlivé části, a jejich efektivním řízením. Žánr proto snadno může ztělesnit vše, co z modernity odpadlo podobně jako část ruky začínajícího hudebníka Iommiho z průmyslového Birminghamu. V metalu rezonuje spojení člověka a nástroje v jednotu biologie a technologie.
Tony Iommi, kytarista skupiny Black Sabbath, na rockovém festivalu v Mnichově 10. července 1970, foto: ČTK / Sueddeutsche Zeitung – Alfred Strobel
Asi nejkratší píseň vůbec – čtyřvteřinovou You Suffer od grindcoreových Napalm Death – vykládá John Doran v linii existencialismu, když strohý text „Trpíš, ale proč?“ chápe jako pozvání k reflexi života, do něhož jsme v duchu myšlenkové i umělecké tradice tohoto směru vrženi, musíme se v něm zorientovat a vybudovat si v něm vlastní místo. „Nevysvětlujete obraz Francise Bacona, nýbrž prožíváte ho a ztotožňujete se s ním. Nevysvětlujete píseň You Suffer, prožíváte ji, prožili jste ji a budete ji prožívat i nadále,“ píše například o skladbě na zmíněném webu Quietus anglický spisovatel Benjamin Myers.
Britská kapela Napalm Death 7. srpna 2015 na metalovém festivalu Brutal Assault v areálu pevnosti v Josefově. Na snímku vpravo je zpěvák Mark „Barney“ Greenway, foto: ČTK – David Taneček
Zejména v devadesátých letech byla scéna tohoto subžánru, vzniklého směsí hardcoreového punku s výrazem extrémního metalu, silná i v Česku, přičemž některé kapely dokázaly hranice malé země i přerůst. Jako odlehčená kuriozita se letos na mainstreamový festival Rock for People dostala fekálně-humorná kapela Gutalax, která má za sebou i čilé koncertování v zahraničí. Nedávno uspané trio Gride si zachovává i svou sociálně-kritickou větev, jak to letos na jaře stvrdilo deskou Vyzobat. Úměrně závažnosti vydrancovaných přírodních zdrojů tu výrazně rezonují témata jako složité vztahy hub a dalších organismů ukrytých pod zemí, které zásadně ovlivňují zdraví půdy, i drancování částí přírodního světa. Kromě typického tlaku koncentrovaného do plus minus minutových songů na některých místech překvapí nečekané aranže jako klavír (Drahoslava Satorová ve skladbě Prokofiev) či žestě v závěrečné tracku Paholaiset.
Obal alba Vyzobat skupiny Gride, zdroj: Bandcamp
Za hudbou našich předků
Právě strohost, těžká expresivnost, syrovost a nejednou i koketérie s mystickou neuchopitelností jsou tím, co na metalu fascinuje a přitahuje k němu. Kapely vzešlé z této scény paradoxně dokáží plnit velkokapacitní arény, ale zároveň pracovat s identitou outsidera i čelit výsměchu, na nějž ostatně vzpomíná i citovaný John Doran v nedávném rozhovoru pro Deník Alarm. Shrnuje v něm i základní záběr své přednášky a potenciál metalu coby revoluční hudby.
Tento potenciál posilují undergroundové skupiny jako Vile Creature, jež se žánrem pracuje jako s nástrojem emancipace a vzdoru vůči systémovým nespravedlnostem, queer lidem nebo přírodě. Už dvakrát v Praze vystoupil (na podzim 2022 v klub Underdogs a letos v únoru v prostoru Bike Jesus) nyní jednočlenný projekt Divide & Dissolve hudebnice Takiayi Reed. Stojí na kontrastu hutných, hlučných a hlasitých riffů a přízračného altového saxofonu. Reed je potomkyní původních obyvatel Ameriky a tvrdá hudba jí slouží k upozornění na kdysi ukradenou půdu a zmasakrované předky – jejich hlasy jako by se ozývaly v tklivých a kvílivých pasážích.
Takiaya Reed, rodačka z amerického Texasu s afroamerickými a čerokíjskými kořeny. Pod jménem Divide & Dissolve se oddává hutné kytarové hudbě, zdroj: echoesanddust.com
Metal se postupně rozšířil i do míst, která zpravidla – vlivem příklonu ke kulturní dominanci západní popkultury – přehlížíme nebo nevidíme. V předminulé dekádě tento zrod lokálních ohnisek mapoval dokument Global Metal, v němž jako lokální průkopník vystupuje například Max Cavalera, zakladatel slavné brazilské skupiny Sepultura, která na albech jako Chaos A. D. nebo Roots začala do svého výrazu zapojovat i prvky hudby místních domorodých kmenů.
Podobu této lokální radikality ve smyslu zakořeněnosti dnes rozšiřuje například indonéské duo Senyawa (v září se objeví v pražském klubu Cross), které vytváří dunivé riffy na nástrojích sestavených svépomocí. Jeho tři roky stará nahrávka Alkisah vypráví příběh o konci světa; jde o nahrávku o to naléhavější, máme-li na paměti, že projevy klimatické krize dopadají (zatím) zejména na země globálního jihu.
Záběr z kanadského hudebního dokumentu z roku 2007 Global Metal, zdroj: IMDB
Z tradičnější formy tvrdé kytarové hudby vychází (rovněž indonéská) kapela Voice of Baceprot, která předloni zahrála na Colours of Ostrava a letos vystoupila i na anglickém Glastonbury. Její členky svým zaměřením na relativně tradiční riffování vyjadřují odpor k genderovým stereotypům a podporují ženská práva. „Uvědomujeme si, že je pro nás výsadou, že nás slyší spousta lidí, což nemají všechny holky z naší vesnice,“ končí citací kytaristky a zpěvačky Marsyi článek o skupině v listu The New York Times.
Metalové projevy pronikly i do keňského projektu Duma, jehož stejnojmenná deska z roku 2020 nadchla neotřelým mixem žánrů a sblížením metalových blast beatů s kmitajícími elektronickými bicími techna, vše obaleno agresivním vokálem hudebníka Lorda Spikehearta (v květnu vystoupil v pražském klubu Underdogs’). Duma ukázala, jak může znít chaos i nelidská krutost zase v jiném provedení.
Krvavé hřbitovní fantazie
Mimo toto uchopování tvrdé hudby z nových perspektiv probíhá na scéně i určité nostalgické ohlížení, potažmo realizování jedné z dalších funkcí, které metal může mít – útěk do více či méně absurdních či fantazijních představ a světů. Do jisté míry to může představovat i death metal, jehož některé podoby pracují s absurdní tělesností. Tenhle specifický styl pojmenovává recenze předloňského alba kapely Undeath, jedné z představitelek současného oldschoolového death metalu, na webu Pitchfork: „Mají prostě štěstí na špatné časy. Jejich hloupé, krvavé hřbitovní fantazie slouží jako vítaný ventil pro uvolnění tlaku v těchto krušných dnech.“ Objevování tělesných tabu ostatně patří i k vyhlášenému tuzemskému festivalu Obscene Extreme (byť některé žánrové mutace mohou být v tomto ohledu problematické).
Do revivalu dřevních podob death metalu spadá i česká skupina Sněť, jejíž debutové album Mokvání v okovech došlo mezinárodního ohlasu. Jestliže na desce vycházející ze čtyřicet let starých vzorců něco překvapí, pak dojem, jak extrémní metal může být v zásadě taneční hudbou ve svých šlapavých rytmech. Tenhle masivní, bublavý zvuk hýbe orgány, jež jiné žánry nechávají v klidu.
Sněť, pětičlenná kapela z Prahy, která vznikla v roce 2018, zdroj: obscuro.cz
Srovnáme-li však skupiny jako Sněť s dnes nejpopulárnějšími jmény na metalové scéně, narazíme na silný anachronismus. „Nejoblíbenějším prvkem metalu už není riff, ale breakdown,“ konstatuje v Eli Enis na webu Stereogum proměnu nejpopulárnějších metalových kapel dneška. Zatímco některé z nich se pohybují právě na hranicích žánru a umně do něj vplétají popové prvky, jiné podle Enise mají metalové motivy spíš jen coby návnadu, kterou dokazují, že nejsou „další popovou skupinou“, nadto když vděčí za nárůst popularity třeba TikToku. Není proto divu, když Undeath nebo Sněť, případně přebuzené kytary stoner metalu vracející se až ke kořenům žánru, jež v Česku reprezentují třeba takoví Acid Row, do vrací žánru riffovou ortodoxii.
Česká metalová scéna
Můžou nám některé zdejší kapely pomoci vyrovnat se se současným světem? Česká scéna v takové nespokojenosti vlastně zakořenila, její začátky spadají do časů normalizační kulturní stagnace a hledání cest, jak se z ní vymanit. Do jisté míry to může reprezentovat příběh zpěváka Dana Horyny, který nejenže žánr budoval ve skupinách Vitacit a Merlin, ale byl také součástí rodící se toxikomanské subkultury experimentující s tehdy relativně čerstvě znovunalezeným receptem na pervitin.
Dan Horyna (vpravo) a Zdeněk Zavázal, podle nichž režisér Tomáš Řehořek natočil film Piko, skutečný příběh drogy, která změnila svět; Praha, 19. října 2010, foto: ČTK – Michal Krumphanzl
Vzhledem k podobné vizáži (a s rozdíly zřejmě pod rozlišovací schopností represivního aparátu tehdejší moci) se rodící se česká metalová subkultura zařadila mezi undergroundové máničky. Tento étos disentu zůstává, jenže někdy dostává komickou i znepokojivou podobu. V reakci na uprchlickou krizi jedna ze zavedených kapel, která vznikla z osmdesátkového napojení na celosvětovou thrash metalovou vlnu (reprezentovanou například kapelami jako Slayer nebo Metallica), nahrála vyloženě xenofobní song.
Metalová zloba zpravidla cílí na vlastní společnost a její pokrytectví, problémy, přetvářku a jiné nešvary. Během pandemie covidu zase jiná, rovněž etablovaná kapela, pro změnu vzniklá až po roce 2000, složila protestní píseň tesknící po pohádkových zemích, kde se může zpívat. Ačkoliv v těchto případech jde o střelbu na nesprávné terče, je z nich patrná potřeba metalu stát v opozici vůči – někdy i domnělému – většinovému názoru.
Blackmetalová fascinace zlem
Odpor může dostávat podobu rovněž dekadence a nihilismu. Pracovala s nimi průkopnická kapela Master’s Hammer, která výrazně ovlivnila druhou vlnu black metalu s centrem v Norsku (čilou subkulturní výměnu mezi tehdejšími značně odlišnými světy zprostředkovával například nadšenec Jakub Jodl). Z textů zpěváka Master’s Hammer Františka Štorma, jinak známého výtvarníka, grafika a typografa, čpí svébytná poetika a zároveň (v obnovené fázi kapely, proběhnuvší od roku 2009 do začátku aktuální dekády) jízlivý nadhled i zapojování syntezátorových motivů jako na poslední desce skupiny Fascinator z roku 2018.
Kapela Master’s Hammer na snímku z počátku devadesátých let; v roce 1992 publikovala album Jilemnický okultista, jímž svým způsobem udělala díru do blackmetalového světa, zdroj: Zdroj: todestrieb.co.uk
Blackmetalový les, který vyrostl z výhonků kapel aktivních od osmdesátých let jako byli právě Master’s Hammer, Törr nebo Root, roste ovšem dál – mimo pohled běžného posluchačstva. Je to les zarostlý, obtížně přístupný, s nebezpečnými zákoutími. Svým způsobem zůstává výspou určitého druhu transgrese, který další nezávislé scény nenabízejí a jenž se liší od hyperpopového mišmaše nostalgie, současného zvuku i variujících se klubových beatů ztělesněných například některými drag queens. (Samozřejmě se nabízí srovnání v přístupů k přehánění genderové identity i z hlediska osmdesátkového populárního metalu reprezentovaného třeba Twisted Sister.)
Prožitek překračující běžný řád věcí nabízí třeba skupina Bahratal. „V kruhové pohřební kapli nedaleko Mostu hořel uprostřed oheň a my hráli blízko něj. Lidi kolem měli pomalovaný ksichty, my vazbili, bylo to hrozně nahlas, já koukal na nebe – a najednou mě to zlo pohltilo a zatočila se mi hlava,“ popsal vlastní zážitek baskytarista Bahratalu vystoupení na hřbitově v pět let staré reportáži Miloše Hrocha z prostředí zdejší extrémní hudby. Skupina těmito akty vychází z tradiční žánrové estetiky fascinace zlem, misantropie, nihilismu i odporu vůči společenským normám.
Obal alba Kladivo intolerance skupiny Bahratal, zdroj: Bandcamp
Ovšem Bahratal umí vyhlédnout i mimo běžná blackmetalová témata, když své opovržení cílí vůči konzumu, konformitě i kultu práce jako na své první nahrávce z roku 2019 Lágry všem. „Zástupy otroků vypuštěných do města/ roztáčí kola ekonomiky,“ zní v písni Normalizace. Na loňském albu Kladivo intolerance se tyto ozvěny punku projevují i hudebně, když třeba v závěru skladby Baba Vanga vpadne do typického rytmu kytarové sólo a písnička z tohoto rytmického zlomu už nevystoupí. Texty Kladiva intolerance jsou méně přímočaré, přesto lze i závěrečné skučení „Co nebylo ještě před pár lety myslitelné/ otevírá dnes bránu novému věku“ vnímat třeba jako nepřímou reakci na otevření všech Overtonových oken během posledních let.
Je to pozoruhodná dialektika žánru, který umí být novátorský – i díky své přirozené fascinaci hranicemi a extrémy – i přehnaně ochranitelský a konzervativní.
Právě na Bahratalu se dá ukázat, že metal nemusí být personálně zavinutý výhradně do své ulity. Někteří jeho členové působí i ve skupinách známějších z tuzemské nezávislé hudby. Stopy vedou k temné elektronice projektu V0NT, zběsilému punku Vole i ke spíše pomalému, s psychedelií, folkem i s noise rockem koketujícímu Táboru, jehož sound obohacuje i šumivý a uklidňující zvuk harmonia. Nezávislá a metalová scéna pak obecně mohou sdílet odpor k hlavnímu proudu, snahu dělat si věci po svém, hledat alternativní cesty vyjádření. Jestliže skupinu Tábor inspiruje krajina, jde o jednu ze spojnic právě s black metalem, v němž rovněž hraje příroda stěžejní roli, potažmo dualita omezené společnosti a panenského prostoru neobtěžkaného lidskou zkažeností.
Krajina jako inspirace
Pozvání na trochu jiný vandr a pojetí krajiny jako místa paměti nabízí loňská nahrávka Pod horami cesta tmou jednočlenného projektu Eerie Heir. Autor pod pseudonymem Raiden Beckford desku věnoval „čarodějnicím a kouzelníkům severovýchodních Čech okolí Liberce, Krkonoš a Podkrkonoší“. Eerie Heir používá termín okultura, kterou deska vykresluje coby způsob odporu vůči lidskému přivlastňování si přírody i utlačovatelským systémům namířeným třeba proti ženám („Na stráni u lesa/ drží se za ruce/ už nikdy nebudou/ sloužit jak onuce“). Pod horami cesta tmou vede přes zastřené vokály, prolínavé, vrzavé riffy i tlumené bicí. Známý kraj může náhle promlouvat neznámými hlasy a atmosférická hudba stojící na pomezí doomu a blacku od Eerie Heir to výrazně ukazuje.
Obal alba Pod horami cestou tmy jednočlenného projektu Eerie Heir; tvoří jej hudebník, který se skrývá pod pseudonymem Raiden Beckford (na snímku vpravo), zdroj: Bandcamp
Ostatně to, že české zakotvení je pro black metal přitažlivé, ukazuje americký, také jednočlenný projekt Kostnatění. Jeho představitel své vazby na Česko a češtinu nekomentuje a pracuje pouze s náznaky. Letošní deska Úpal – podobně jako Pod horami cesta tmou – nabízí svébytný pohled na běžnou situaci, která ovšem je nějakým způsobem vymknutá, pokroucená. Stále běžnější letní den vyplněný nesnesitelným horkem tu doprovází podobně nesnesitelný hlas i masivně navrstvené stěny kytar. „Evokuje jak spalující paprsky pouštního slunce, tak tání vlastního zdravého rozumu, Úpal kráčí po tenké hranici mezi shořením a vyhořením,“ píše autor vystupující pod zkratkou D. L. v anotaci k desce, která tímto uvedením může promlouvat k českému suchu i přepracovanosti ve srovnání s průměrem EU.
Vlevo Američan tvořící „český“ jednočlenný projekt Kostnatění, vpravo obal alba Úpal, zdroj: Bandcamp
Některé výrazové prostředky metalu svou původní ohrádku přerostly. Na debutu slovenského rapera Gleba v písničce Radio Hit zní cosi blízkého technice screamu. Nezávislá kytarovka Wild Tides vizuálně odkazovala na typický „větvový“ design black metalu i sabbathovskou desku Master of Reality. Zřejmě největší český hiphopový label Milion+ jeden čas pracoval s ostře vykrojeným logem, které by mohlo fungovat i pro leckterou thrashovou kapelu. Rap jako by si tak vypůjčoval auru určitého společenského renegátství: co jiného sděluje tetování na obličeji, než naprosté soustředění se na vlastní cíl a odmítnutí společenských konvencí? Stejně tak často oba žánry čelí odsudkům, že muzikanti pouze „drmolí“, respektive „zvrací“ do mikrofonu. Ostatně český raper Redzed si na prolnutí estetik obou žánrů postavil úspěšnou kariéru.
Novátorský i konzervativní
John Doran svou přednášku v MeetFactory zakončil skupinou Sunn O))) a jejími dronovými, na minimum zpomalenými, posluchačstvo válcujícími riffy jako znakem totální zvukové avantgardy, která žánr i hudbu obecně dál posouvá. Za nejaktuálnější příklad Doran uvedl projekt Liturgy, který rozpracovává žánr i prostřednictvím manifestu a jeho zapojení do svébytné filozofické struktury. Je to pozoruhodná dialektika žánru, který umí být novátorský – i díky své přirozené fascinaci hranicemi a extrémy – i přehnaně ochranitelský a konzervativní.
Odvaz. Návštěvníci festivalu Brutal Assault; pevnost Josefov, Jaroměř, Náchodsko, 10. srpna 2023, foto: ČTK – David Taneček
Metal tady dnes žije nejen ve svém těle – ať na velkých, vyhlášených festivalech jako srpnový Brutal Assault v Josefově nebo zmíněný Obscene Extreme v Trutnově, tak na spíše konzervativních „hevíkových“ akcích. A nejen to: existují podniky menšího typu jako je volyňský ETEF, pražský deathmetalový Tones of Decay i drobné události organizované jednotlivci jako je Hájenka v Kovanicích. Nakolik dokážou udržovat žánrový oheň aniž by ho zároveň násilím držely v minulosti, to je na posouzení každého zvlášť. Koneckonců ani metalová ohrádka není ochráněna před všežravostí naší digitální kultury.
