Film Odstíny Iráku: Vzpomínám, jak chutnala zmrzlina. A jak hučely vrtulníky
Animovaný dokument Odstíny Iráku je autobiografický příběh spisovatele a novináře Feurata Alaniho. Vyrůstal ve Francii, ale do země svých předků, Iráku, od dětství jezdil a posléze tam pracoval jako válečný zpravodaj. Jeho vzpomínky plné smyslových vjemů líčí zemi, která od osmdesátých let prošla těžkými zkouškami. Snímek nyní uvádí festival Jeden svět.
Snímek Odstíny Iráku mísí fakta s imaginací, což je vlastní žánru animovaného dokumentu neboli anidoku. Ačkoliv historii této hybridní formy můžeme vystopovat až do roku 1918, kdy Winsor McCay představil Potopení Lusitanie, o skutečném rozkvětu anidoku lze mluvit až od roku 2008, kdy vznikl Valčík s Bašírem. Scenárista a režisér Ari Folman se v tomto autobiografickém vyprávění pokouší překonat své trauma z masakrů v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Vrchol snímku představují jediné neanimované, archivní záběry, odhalující hrůzy, jež hrdina raději podvědomě vytěsnil. Kontrast animace a dokumentu zde vychází přímo z příběhu.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Dnes je animovaný dokument poměrně rozšířenou formou vyprávění. U nás je jeho nejznámější představitelkou česko-vietnamská režisérka a animátorka Diana Cam Van Nguyen, která vytvořila filmy jako Malá, Milý tati či Spolu sami. Trend souvisí jak s hybridizací forem v současné audiovizi, tak s potřebou dodat historii, byť nedávné, lidský rozměr. Nejčastěji se anidok využívá pro autobiografické vzpomínky, jimž dokumentární rovina dodává autentičnost a animace snovou či abstraktní rovinu.
„Animace dokáže vyjádřit vnitřní svět, doslova realitu umocnit,“ tvrdí filmová historička a kurátorka Annegret Richter v rozhovoru pro internetový časopis dok.revue. Anidok je příhodným nástrojem pro ztvárnění vážných témat, jako jsou zážitky z války, násilí a zneužívání, handicapy či sociální nespravedlnost.
Zažil jsem i hezké věci
Odstíny Iráku se podobají zejména snímku Další den života (2018, Another Day of Life) režijního dua Raúl de la Fuente a Damian Nenow, jenž kombinuje 3D animaci v komiksovém stylu s dokumentárními záběry. Film vychází z knihy slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Jeszcze dzień życia, kterou publikoval roku 1976 (slovensky vyšla před pěti lety v nakladatelství Absynt pod názvem Ďalší deň života). Reportér tenkrát popsal situace, které zažil jako válečný reportér v Angole během občanské války a boje za nezávislost v roce 1975. Zážitek to byl pro Kapuścińského přelomový: Tamější chaotické dění jej přimělo vyjadřovat se nejen jazykem reportáží, nýbrž také úvah a poetických vizí. Angola z polského novináře učinila spisovatele. A právě poetické vize umožňuje ve filmu animace.
Intimní i poetický rozměr vzpomínek akcentuje rovněž Feurat Alani (* 1980) v Odstínech Iráku. Spolupracoval na něm s francouzským komiksovým výtvarníkem a animátorem Léonardem Cohenem. Vloni představili jak film, tak stejnojmenný grafický román (česky zatím nevyšel). Cohenova kresba realitu spíše naznačuje než popisuje. Klade důraz na obrysy, výrazné barevné plochy. Jeho postavy, ani ty klíčové, mnohdy nemají oči nebo ústa, poznáme je spíš podle typických znaků – například otec vypravěče, Amir Alani, nosí výrazné brýle. Absence detailů má opodstatnění: člověk si z minulosti často vybavuje jen mlhavé vzpomínky plné chutí a vůní. A právě na smyslových vjemech je založeno vyprávění tohoto grafického románu i filmu.
Scéna, v níž se Feuratův otec Amir vrací do kavárny, kam chodíval v mládí. Nad hrnkem kávy…, repro: ČT art Feurat Alani se narodil v Paříži iráckým rodičům, kteří prchli ze země v osmdesátých letech před diktaturou Saddáma Husajna. Do Iráku se poprvé dostal jako devítiletý, setkal se tam s příbuznými. Následovalo několik dalších návštěv. Po studiu žurnalistiky se rozhodl pracovat v zemi svých předků: mezi 2003 a 2011 v ní působil jako válečný zpravodaj.
„Irák se obvykle popisuje synonymy jako válka, smrt, násilí. Měl jsem štěstí, že jsem do Iráku jezdil od roku 1989, takže jsem zažil zcela jinou realitu. Mým cílem bylo polidštit konflikt i krajinu, proto jsem zvolil ryze subjektivní přístup,“ podotýká tvůrce. U jeho filmu získáváme dojem, že sledujeme ne jednu, ale hned několik zemí. Autor do vyprávění vnáší nostalgické vzpomínky na chuť meruňkové zmrzliny a množství cukrátek na trhu, ale i na válečné scény, kdy je člověk vystaven svírajícímu hukotu vrtulníků a pachu střelného prachu. Vypravěč končí u obrazu Iráku coby rozdělené země, po níž se rozlézá černá stonožka a roznáší nákazu fanatismu a touhy po džihádu.
Co dokáže směs faktů a imaginace
Spolutvůrce Léonard Cohen v Iráku nikdy nebyl. Zaujal ho však Alaniho příběh. Společně se snažili smísit subjektivní vzpomínky na stát vystavený dramatickým změnám s takřka didaktickým pohledem, jenž by mohl posloužit coby odlehčený průlet dějinami Iráku od konce osmdesátých let do roku 2011, kdy ze země odešli američtí vojáci.
Do animovaného snímku tvůrci vtělili jen pár archivních záběrů, nejčastěji vyjadřujících dobovou televizní propagandu či zpravodajství. Alani & Cohen funkčně využívají možnosti animační zkratky a nadsázky. Typická je například scéna, v níž se vypravěčův otec Amir po mnoha letech vrací do Bagdádu, konkrétně do jedné z kaváren, kam v mládí chodíval. Detail hrnku s kávou se promění v bazén, do něhož v mládí s přáteli skákal. Stejně tak jsou působivé scény, kdy režim Iráku po uvalení mezinárodního embarga masivně akcentoval islámskou víru. Animace dokáže složitý proces vyjádřit zkratkou a náznakem: třeba stačí ženám nakreslit na hlavu hidžáb. Bez animovaných zkratek a zjednodušení (ne však zkreslení!) by na ploše pětadevadesáti minut byly proměny iráckého státu a tamní společnosti obtížně vstřebatelné. Zejména pro českého (či obecněji evropského nebo západního) diváka, který pochází z odlišné kultury.
Jeden svět
Filmový festival o lidských právech Jeden svět probíhá od 12. března do 27. dubna v 57 městech Česka. Odstíny Iráku se budou promítat 17. 3. od 18 hodin v kině Ponrepo a 20. 3. od 18 hodin v kině Světozor za přítomnosti režiséra a spoluscenáristy Léonarda Cohena.
Kýžený odstup od událostí umožňuje mimo jiné fakt, že Feurat Alani se v Iráku nenarodil a dokázal si od tamní kultury udržet odstup, ale současně jí porozumět. Vyprávění se navíc komplikuje tím, že se odehrává v několika časových, a nadto promísených rovinách. Rámcem se stává scéna karu, smuteční hostiny nad vypravěčovým mrtvým otcem. Ve vypravěči obřad spouští vzpomínky na otce a zemi jeho původu. Zároveň je scéna symbolem názorové a náboženské rozdělenosti tamní společnosti: otcovi dávní přátelé se na smuteční slavnosti pohádají.
Odstíny Iráku jsou nejsugestivnější tím, jak směsicí faktů a imaginace dokážou vtáhnout do dění a klást nepříjemné otázky. Klíčovým slovem dnešní doby se stává zmatení. Spolurežisér výše zmíněného anidoku Další den života, Raúl de la Fuente, prohlásil už v roce 2018: „Žijeme ve světě absolutní dezorientace. Zmatení dnes znamená Donald Trump, Vladimír Putin. Uprchlíci…“ Jak v roce 2025 aktuální!
