Po dvou stech letech je k mání překlad monumentálního románu Mary Shelley
Mary Shelley byla osobností nacházející se v zákrytu slavnějších bližních – svých rodičů i svého manžela, básníka Percyho Bysshe Shelleyho. Nakonec zůstala i ve stínu svého románového debutu Frankenstein. Napsala přitom řadu dalších děl, vůbec ne nezajímavých. Jedno takové letos vyšlo česky – apokalyptický Poslední člověk.
Překladatel a anglista Ladislav Nagy dává čtenáři v obsáhlém doslovu nahlédnout do okolností vzniku Posledního člověka, románu, jenž poprvé vyšel roku 1826. O čtyři roky dříve tragicky umírá básník Shelley. Mary se v necelých pětadvaceti stává „oficiální vdovou“ a v prostředí, jež jí ani trochu nebylo nakloněno, opatruje manželův odkaz. Z roztroušených veršů připravuje edici jeho básní. Ovšem Shelleyho otec, od něhož Mary získávala skrovné prostředky, jí zakázal publikovat texty tohoto slavného romantického rozervance. Přesto je Mary Shelley k vydání připravila. Potřebovala si však vydělávat na živobytí, takže dělala to, co její slavní blízcí – psala. Publikovala povídky i několik románů, ostatně její Frankenstein jí už po svém vydání v roce 1818 přinesl jistý úspěch, zejména poté, co byl příběh uveden jako divadelní inscenace; avšak teprve v druhém anglickém vydání (1823) se na titulním listu objevilo i jméno autorky.
Zatímco Frankensteina Mary psala po boku Shelleyho, Poslední člověk je románem, jímž na svého muže vzpomíná. Stejně jako na lorda Byrona a na další reálné postavy. V tom je román klíčový. Podobně jako když cenami ověnčený snímek Chudáčci od Yorgose Lanthimose zapracoval do děje skutečné životní osudy Mary Shelley, tvoří autorčiny reálie výraznou významovou vrstvu Posledního člověka. Kniha vznikla v době, která stranila zejména mužskému pokolení, takže se nelze divit, že i dcera slavné průkopnice feminismu Mary Wollstonecraft přišla s dílem, jehož hybateli jsou výhradně muži. Ostatně, Shelley byla obklopena nejlepšími ostrovními tvůrci své doby, obdivnému vzhlížení se těžko můžeme divit. Pakliže se v ději objeví žena, je často předznamenáním tragédie.
Percy Bysshe Shelley (1792–1822), anglický básník, dramatik, prozaik a překladatel na obraze Alfreda Clinta z roku 1819. Mary Wollstonecraft byla Shelleyho druhou manželkou, zdroj: Wikipedia.org – National Portrait Gallery
Shelley stála v zákrytu i dlouho po své smrti v roce 1851. Když psala Hana Žantovská úvod k výboru z díla George Gordona Byrona Poutník z Albionu (Československý spisovatel, 1981), Mary Shelley v něm věnuje jedinou větu a charakterizuje ji nikoliv jako spisovatelku, nýbrž coby „dceru filozofa Godwina“.
Příliš krotká budoucnost
O čem román se sugestivním názvem pojednává? Vskutku o ničem menším než o konci lidské civilizace. Lidstvo bylo zasaženo drtivou ranou globální morové epidemie; po pandemii covidu to knize dodává na nové aktuálnosti. Děj je zasazen na konec jedenadvacátého století, což už samo o sobě z knihy činí science fiction, tedy autorčin druhý příspěvek žánru (Frankenstein je některými historiky uváděn jako první sci-fi vůbec; jeho první vydání se mimochodem letos vydražilo v USA za částku odpovídající 21 milionům korun).
Jenže, jakápak je to v Posledním člověku budoucnost? Svět, který autorka popisuje, se totiž téměř v ničem neliší od její současnosti. Společnost je stále rozdělena na aristokracii, měšťany a chudinu, lidé se přemisťují z místa na místo pomocí koní, Anglie čerstvě pozbyla statusu království na „jemný nátlak“ poddaných. Lidstvu život neusnadňují téměř žádné nové vynálezy, s dvěma výjimkami: Hrdina se na delší cestu vydá řiditelným balonem s křídly a v jedné scéně si v tmavém stavení posvítí něčím jako elektrickou svítilnou. Není to na svět za dvě stě let trochu málo? Jistěže ano. Zejména na choroby lidé nemají žádné lepší léky než na počátku 19. století. Když někdo onemocní, péče o něj sestává zejména z podávání vody a z útěšných slov, což v době epidemie není zrovna nejsilnější zbraň.
Matka Mary Shelley. Mary Wollstonecraft (1759–1797), anglická spisovatelka a sociální reformátorka. Zemřela na horečku omladnic jedenáct dní po narození své druhé dcery, jíž byla právě Mary. Zde je na obraze Johna Opie z roku 1797, zdroj: Wikipedia.org
Proč byla zakladatelka sci-fi žánru tak neimaginativní? Zřejmě to má co do činění s plánem „zaklít“ do děje řadu okolností z její současnosti. Jestliže tehdy válčilo Řecko s Tureckem, válčí spolu i v jejím světě budoucnosti. Jestliže měli hrdinové podnikat určité činy, od působení v politice po cesty po Evropě, nemohla vytvořit svět, kde by to nebylo podobné.
Dodejme, že úvod do děje se odvíjí v autorčině současnosti. Celý příběh nalezne dvojice cestovatelů, nepochybně manželé Shelleyovi, v jeskyni v Itálii na popsaných svitkách, jejichž pisatelkou byla zřejmě věštkyně Sibyla. Autorka úvodního textu – je psán v ženském rodě – předkládá zbytek románu čtenáři po pečlivém převodu do současného jazyka. Je zřejmé, že podobné pocity zažívala Mary, když připravovala pro čtenáře rukopisy zemřelého manžela.
Lidé se ideálním návodům vzpírají
Děj je zpočátku poměrně řídký. Próza je zcela v romantické tradici zahlcena líčením vztahů vystupujících postav a popisem jejich melodramatických emocí. Vypravěčem je jistý Lionel Verney, jehož otec byl význačným intelektuálem a přítelem šlechty, avšak jmění prohýřil, a syn Lionel vyrůstal jako dříví v lese a živil se pytláctvím. Spřátelí se však s mladým vévodou windsorským, citlivým a vzdělaným mladíkem Adrianem, který v příběhu zosobňuje P. B. Shelleyho. Lorda Byrona, jehož v reálném světě pojilo blízké přátelství se Shelleyovými, v románu představuje nebojácný světoběžník lord Raymond, který je – stejně jako reálný Byron – mužem krásným a rázným, politikem a obdivovatelem Řecka, na jehož osvobození od Turků nese jistý podíl.
Otec Mary Shelley: William Godwin (1756–1836), anglický preromantický novinář, spisovatel, nakladatel a politický filozof. Zde na obraze Jamese Northcotea z roku 1802, zdroj: Wikipedia.org
Raymond se stane protektorem Anglie a má se svou zemí velké plány. Hodlá ji přetvořit do skutečné utopie. Všechny potřeby obyvatelstva by uspokojovaly stroje, umění by vzkvétalo. V roli protektora chtěl nastavit mechanismus společnosti „podle bezchybných pravidel tak, aby se už nikdy neporouchal“. Jenže se ukázalo, že lidé se ideálním návodům vzpírají. Jedním z ústředních témat díla je křehkost dokonalosti, která příliš snadno sklouzne k tragédii. Totéž se stalo i s manželstvím Raymonda a Lionelovy sestry Perdity. Menší nevěru nedokázala Perdita unést a napsala manželovi jeden z nejpůsobivějších rozlukových dopisů v literatuře.
Raymond zahyne při dobývání Cařihradu a tato smrt předznamená počátek širší tragédie. V dobytém městě vládl mor a začíná se šířit do světa. Teprve v polovině knihy se začínáme překlápět do katastrofického žánru. Z windsorského zámečku se postupně stane útočiště pro všechny, kteří hledají záchranu před postupujícím morem. Líčení jeho účinků je mrazivé. Mor je demokratický, napadá bohaté i chudé, vesnice se vylidňují, v pustých staveních zůstávají jen ztrouchnivělé mrtvoly.
Skupina přátel drží při sobě a pokouší se, seč může, pomáhat potřebným. Jednoho dne se však přátelé rozhodnou, že jim bude lépe na jihu Evropy, a vypraví se na pochod. Původně početná výprava pod údery moru řídne a řídne… Ve Francii natrefí na náboženskou sektu vedenou fanatikem, jenž zneužívá strachu z apokalypsy k ovládání členů. Když cestovatelé/poutníci dosáhnou alpských vrcholků pokrytých ledovci, zemře poslední člověk nemocný morem. Nemoc tedy ze světa zmizela, ale k čemu je to dobré, když zbyla jen hrstka zoufalých lidí? Nakonec zemřou i Lionelovi nejbližší, a to způsobem, který odpovídá smrti P. B. Shelleyho na lodi Ariel. Název knihy se naplňuje chmurně doslovným způsobem.
Elle Fanning v titulní roli filmu Mary Shelley, který v roce 2017 natočila saúdskoarabská režisérka Haifaa al Mansour, foto: Artificial Eye
Slavnost bezvýznamnosti
Současný čtenář se musí obrnit jistou trpělivostí, než si na autorčin květnatý, místy poetický, místy naivně melodramatický styl přivykne. Zkušený překladatel Ladislav Nagy se rozhodl jazyk výrazně nemodernizovat. Nabízí jazykovou rovinu, která není násilně archaická, nýbrž prostřednictvím nepříliš užívaných slov a stavby vět neustále připomíná, že nečteme prózu současnou. Nalézt tuto polohu nemohlo být pro Nagyho snadné. Netrpělivý čtenář možná právě kvůli jazyku Posledního člověka odloží, jiný tento styl může docenit, ba v něm najít zalíbení.
Mary Shelley dává (možná příliš okatě) najevo svou sečtělost a nejednu větu vybrousila do malého drahokamu. Zvláštním pisatelčiným postupem je protkat rukopis četnými citáty z děl světové literatury, přičemž tyto útržky jsou odsazeny v samostatných odstavcích uvnitř textového proudu a desítky poznámek pod čarou se snaží zdroje všech citátů identifikovat. Možná více než jiný autor či jiná autorka tak Shelley ukazuje, že žádný román není ostrov, všechny se zvedají z jednotného podloží světové literatury. Je zároveň možné, že se jakožto autorka potřebovala i trochu zaštítit díly slavných mužů.
Nedá se úplně souhlasit se závěrem doslovu překladatele, že „román není ani studií epidemie, spíše dramatickou výpovědí o osamělosti“. Pocity osamění z díla ke konci dýchají stále více, přesto si nemyslím, že jsou hlavním motivem knihy. Tím je podle mého soudu postesk nad celým lidstvem, barokní memento mori v kontrastu s domýšlivostí člověka, jistěže čerpaným i z osobních trpkých zkušeností.
Anglický vrcholně romantický básník (a dobrodruh) George Gordon Noel Byron neboli lord Byron (1788–1824), zdroj: Historic UK
Jedním z typických znaků science fiction je opuštění antropomorfního pohledu na svět. Právě tento postup zde nacházíme: „Tváří v tvář tomu všemu se nazýváme pány tvorstva, vládci živlů, pány života a smrti a na omluvu této namyšlenosti tvrdíme, že ačkoli je jedinec zničen, člověk přetrvá navěky. (…) Ale když se však celý národ stane obětí ničivých sil vnějších činitelů, pak se člověk skutečně smrskne do bezvýznamnosti, cítí se nejistý svým životem, je odříznut od svého dědictví na zemi.“
Na straně 450 hrdina uvažuje melancholicky, jak bude vypadat planeta bez člověka, ba dokonce se v solipsistickém záchvěvu táže, zda bude příroda sama o sobě dále existovat, když ji opustí lidský vnímatel.
Nedá se říci, že román není studií epidemie. Naopak vykazuje mnohé prvky pozdější postapokalyptické science fiction, svým způsobem je tedy zakládajícím dílem tohoto žánru. Od popisů vymírajících měst přes změny v mezilidských vztazích, popisy sektářských enkláv vedených despotickými vůdci až po vykreslení pocitů člověka, který zůstane v prázdných městech docela sám a píše vzkaz pro případného – byť značně nepravděpodobného – dalšího přeživšího.
„Byla to veliká věc, být člověkem,“ říká poslední člověk v Čapkově dramatu R.U.R. „Bylo to něco nesmírného.“ Totožný pocit vyjadřují poslední kapitoly románu Mary Shelley: „Výčet ozdob, jichž lidstvo dosáhlo a my jsme o ně přišli, ukazuje, jak velký člověk byl.“ Poslední člověk je elegií nad celým lidstvem, poukázáním na křehkost a nesamozřejmost toho, čeho si na světě ceníme nejvíce.
Inspirováno i Mary Shelley. Emma Stone v hlavní roli ve filmu Chudáčci (režie Yorgos Lanthimos, 2023), foto: Searchlight Pictures /Falcon Zvláštní je, že tak osobité dílo nadlouho zcela zmizelo z oběhu. Mezi roky 1826 a 1951 nevyšla kniha v zemi svého vzniku ani jednou! I později ji literární kánon téměř nevnímal, jen studie o historii science fiction jí věnovaly letmou zmínku, zejména kvůli slávě Frankensteina. Za klasiku postapokalyptické fikce je v Británii tedy považována až pozdější novela Richarda Jefferiese After London (Po konci Londýna, 1885), popisující rurální život v ostrovní říši zdecimované nejmenovanou epidemií. Když vyšla Jefferiesova kniha znovu v oxfordské edici Světové klasiky v roce 1980, napsal k ní informovaný doslov proslulý spisovatel John Fowles, jenže ani on Posledního člověka nezmínil. Dílo zkrátka nebylo po ruce v žádném rozumně dostupném vydání. Můžeme očekávat, že nyní, kdy jsou doceňovány dosud podceňované umělkyně všeho druhu, bude věnováno více pozornosti nejen Mary Shelley samotné (jak dokládá film Chudáčci), ale i její méně známé tvorbě.
Obálka prvního českého překladu Posledního člověka, repro: Academia
Mary Wollstonecraft Shelley: Poslední člověk
Přeložil a doslov napsal Ladislav Nagy. Academia, Praha 2024, 528 stran, doporučená cena 650 korun.
