Velmistr splatterpunku vyráží na finální výpravu za chlípnými a intenzivními vjemy

Mimořádně produktivní britský spisovatel, filmový scenárista a režisér, dramatik a také výtvarník Clive Barker (* 1952) se proslavil především brutálními hororovými povídkami, jimiž v polovině osmdesátých let zásadně přispěl k definici splatterpunkového subžánru. Šest svazků Knih krve z let 1984/1985 vymezilo jeho zásadní témata – bolestivé i rozkošnické proměny těla, často spojené s nádechem čehosi nesvatého, a intenzivní prožívání hraničních zážitků. Lze v nich narazit například: Na bizarní tradici soupeření dvou měst kdesi v balkánských horách, jejichž obyvatelé vytvářejí ze svých těl gigantické obry. Na závodníka, který v průběhu svého životního běhu zjistí, že jeho soupeři jsou samotné síly pekelné. Na vědecký experiment, jenž vyvolá sexuální touhu, kterou nelze nikdy ukojit, ať už objekty souloží s lidmi, nebo se zdí.

Zároveň byla řada těchto v nejlepším slova smyslu extrémních povídek prodchnuta ironií, sarkasmem a černým humorem. Démon se zoufale snažil vzbudit negativní emoce v muži, který k dokonalosti dotáhl umění zenu a přístupu „mouchy snězte si mě“. Monstrem se stal nikoliv uprchlý zločinec, nýbrž jeho rakovinný nádor, jenž se napájel fantazií generovanou upadajícím kinem. Na cestu pomsty se vydal duch oběti mafiánů vtělený v pohřební rubáš…

Ryze hororové období Barkerovy tvorby vyvrcholilo románem Věčné zatracení (1985), a především v novele Hellraiser (1986), kterou sám Barker ještě v osmdesátých letech převedl i do filmové podoby. Rozběhl tím jednu z nejvitálnějších, byť také kvalitativně nejnevyrovnanějších hororových franšíz posledních čtyř dekád, přičemž nebezpeční cenobité – teologové řádu Šrámu – pronikli do popkultury i do dalších médií. Na pokračování přímo od Barkera si však museli fanoušci počkat až do roku 2015. Otázka, zda Šarlatová evangelia dostojí téměř třicet let budovanému očekávání, však nemá jednoduchou odpověď.

Clive Baker (vpravo) a představitel hlavní role, americký herec Scott Bakula, v roce 1995 při natáčení filmu Pán kouzel. Baker napsal scénář podle své knihy a snímek také režíroval, foto: Seraphim Films

Krvavý vtip desetiletí

Barker V šarlatových evangeliích poměrně radikálně změnil žánr i zabarvení svého příběhu. Původní Hellraiser byl komorní a naprosto nekompromisní evokací hrůzy propojenou s tragickým milostným příběhem (nebo spíše příběhem sexuální posedlosti), kde naturalistická líčení vražd a mučení přesahující možnosti lidské mysli doprovázely až pohádkové pasáže. (Věty jako „A tak srpen předal žezlo září a nezazněly téměř žádné námitky“ by totiž klidně mohly zaznít i v Barkerově první fantasy pro děti – Zloději času z roku 1992.) Šarlatová evangelia jsou naproti tomu temnou, rozmáchle epickou fantasy navazující spíše na knihy jako Imajica nebo Utkaný svět. A prostřednictvím postavy okultního detektiva Harryho D´Amoura i na propojené romány Velké a tajné show a Everville.

S autorovým hororovým obdobím pojí Šarlatová evangelia především postava Pekelného kněze – legendárního cenobity, který získal díky filmům přezdívku Pinhead (tu Barker osobně nesnáší a v knize to reflektuje tím, že je používána spíše jako urážka). Pekelný kněz tentokrát nehodlá dál pokoušet hloupé luštitele takzvané Lemarchandovy kostky, jejíž otevření přivolává cenobity do našeho světa. Nyní má svou vlastní agendu – aktivně pronásleduje všechny lidské mágy a přivlastňuje si jejich vědomosti, aby jejich prostřednictvím ovládl Peklo. Své bratry a sestry z řádu Šrámu neodstraní pomocí svých oblíbených háků a skalpelů, ale „s využitím smrtonosných znalostí, jež načerpal z výzkumů a jediné knihy ve své tajné knihovně, která se nezabývala magií – svazku Senzaburu Orikata aneb Jak složit tisíc jeřábů, nejstaršího známého pojednání o umění origami“.

Umění papírových skládaček zde má stejně drastické následky jako hrátky s Lemarchandovou kostkou, což je jen jedním z projevů Barkerova vrcholně ironického přístupu k románu. Protože právě ironie a potměšilý humor je další spojnicí se slavnými Knihami krve – respektive s jednou jejich linií. Ostatně, celá zápletka románu by se dala shrnout jako morbidní anekdota, jak to i naznačí jedna z postav. Mohla by začínat třeba: „To takhle jednou kdesi v Arizoně nabere řidič fundamentálního kazatele metrouše, lesbu, slepého chlápka celého od krve a víc než dvoumetrovou buznu s mrtvou černoškou přes rameno na útěku z Pekla…“

Nejprve horor, pak epická fantasy

Jako hořký vtip funguje už prolog. V něm poslední přeživší lidští mágové oživí svého před několika lety zavražděného vůdce, aby jim pomohl ve střetu s Pekelným knězem, který je jinak všechny odpraví. Ovšem revenant jejich naděje rozmetá. Nejprve jim vynadá, že jej podruhé vystavili osudu, který by neměl nikdo zažít ani jednou, a následně jim doporučí jediné: sepište si veškeré své znalosti, abyste je mohli svému mučiteli okamžitě předat, a snad tak získat aspoň rychlou smrt. Což vede ke zmatku a scénám jak z bláznivé komedie, když se nejmocnější uživatelé magie snaží rychle po kapsách najít kus papíru a tužku, zatímco realita kolem nich začíná řídnout a zvony oznamovat cenobitův příchod…

Clive Barker ve Science Fiction Museu v americkém Seattlu, rok 2007, foto: Wikipedia.org – Steven Friederich

Podobně zvráceným vtipem je i zakázka, která přivede na scénu zmíněného okultního detektiva Harryho D´Amoura. Ten vyráží do New Orleansu, aby v jistém domě splnil poslední přání na infarkt zemřelého spořádaného právníka, který si bez vědomí rodiny pořídil tajné hnízdečko, v němž kombinoval své tělesné choutky se zálibou v okultních vědách. Barker zde naplno nechává rozeznít všechny obskurní asociace slova „konfigurace“, které jeho tvorba vyvolává s masitým pleskáním i kovovým cvakáním v myslích jeho věrných čtenářů a čtenářek – jedna z knih, na něž D´Amour narazí, nese rozkošný název Krunýřové derivace.

Jakkoliv se v líčených událostech skrývá vtip a situační (krutý a výsostně černý) humor, pořád ovšem platí, že první třetina knihy funguje jako horor. Především D´Amourovo první setkání s cenobity na rušné newyorské ulici, kde kdosi připoutal k hydrantu obětní kozu, je působivé. Postupně však dojde k již zmíněnému překlopení žánru do epické fantasy, zejména když se D´Amour a hrstka jeho přátel vydají přímo do Pekla. Barker tak na jednu stranu stále exceluje ve svých vizích, kdy maso, tkáně a tělesné tekutiny zběsile „konfiguruje“, na stranu druhou oslabuje mystickou sílu původního Hellraisera. Musí totiž svému Peklu vtisknout alespoň částečně rysy fungující (jakkoliv vyšinutě) společnosti. To vede k tomu, že výjevy z Pekla jsou sice vizuálně obskurní – a při jejich četbě si nelze nevzpomenout na tvorbu Jana Švankmajera (především na jeho relikviáře z prasečích kostí a rypáčků) – ale postrádají onu průzračnou děsivost starých vpádů cenobitů do našeho světa.

Četba pro otroky z korporátů?

Stále je to fascinující čtení, z něhož je patrný i Barkerův hédonismus. Ale už neprožíváme děs a hrozivý pocit nejistoty z mapování míst „někde v nepojmenované zemi mezi suterénem a říší snů“, kde se surreálné noční můry prolínají s puchem odpadků z neudržovaných činžáků a tlejících odpadků ghett moderních měst. Spíše se pochmurně bavíme postřehy, které dokonale zapadají do vyprázdněného života kdesi v korporátech. Protože máloco vystihuje pondělní cestu znavených obětí prekariátu do práce lépe než Barkerovo shrnutí Pekla: „Nebylo tu co litovat ani, pochopitelně, co milovat; vládla tu pouze vytrvalá bolest a hrůza ze zítřejšího pekla rodící se v posteli ze skla a hřebíků, kde dlouze a špinavě umírá peklo včerejška.“

Z temného romantika Clivea Barkera, který kdysi napsal Hellraisera, jehož pointou nebylo rozřezání lidského těla a odhalení chvějících se nervových zakončení, nýbrž poznání, že „scelení zlomených srdcí je rébus, na jehož vyřešení nestačí rozum ani čas“, se stal cynik, který v Šarlatových evangeliích vnímá život jako „ohavný a chmurný kolaps“.