Je tu halloween, tak si střihněme horor. Nabízí se Hellraiser

Filmová série Hellraiser si prošla od kultovní jedničky vzlety, ale také – a to mnohem více – pády. Vše přitom začalo novelou The Hellbound Heart od britského spisovatele Cliva Barkera z roku 1986 napsanou pro slavnou sérii antologií Night Visions (česky vyšel pouze pátý svazek jako Temné vize, obsahující povídky Stephena Kinga, Dana Simmonse a George R. R. Martina). Barker tehdy dotáhl k dokonalosti svou vizi splatterpunku, jak ji nastínil během předchozích let v celkem šesti povídkových sbírkách souhrnně známých jako Knihy krve.

Autor svůj přístup k hororu založil na brutální dekonstrukci (a často také radikální rekonstrukci) těla, utrpení a na krvavých scénách, jež mnohdy koexistovaly s naturalisticky pojatými scénami sexuálními. Zápletky byly většinou bizarní – například o rukách, které se vzbouřily proti tyranii těla, anebo o rakovinovém nádoru, který čerpal sílu z upadajícího kinematografu. Zároveň to však byly zápletky prostoupené empatií. Barker totiž měl své hrdiny i monstra od srdce rád, což později prokázal v řadě románů, na jejichž stránkách opustil hájemství hororu ve prospěch temných fantasy příběhů.

Tělo i duši na kusy ti roztrháme…

The Hellbound Heart, dnes známý a i u nás vydávaný jako Hellraiser, byl pro (letos sedmdesátiletého) Cliva Barkera dokonalou tečkou za ryze hororovým obdobím jeho tvorby. Rozlučka to byla o to působivější, že o rok později přišla do kin samotným autorem režírovaná filmová verze, která stála u zrodu jedné z nejpopulárnějších hororových franšíz posledních tří dekád. Bohužel, po skvělé dvojce (Hellraiser II: Svázaný s peklem, 1988) se jakéhosi uznání dočkal už pouze pátý snímek v pořadí, Inferno (2000), jímž režijně debutoval Scott Derrickson (letos běžel v kinech jeho skvělý Černý telefon podle povídky Joe Hilla, ale na kontě má i marvelovku Doktor Strange). Zbytek série byl pouze týráním fanoušků.

Dlouhá léta se proto mluvilo o novém začátku. Jeden čas byl s látkou spojován i francouzský tvůrce Pascal Laugier, tvůrce geniálních Mučedníků (2008), což byl místy skutečně barkerovský milostný dopis adresovaný postavám vystaveným extrémnímu násilí a utrpení. Bohužel, jeho vize jsme se nedočkali. Ovšem nejnovější snímek v režii Američana Davida Brucknera (například The Ritual podle románu Adama Nevilla z roku 2017) vznikl za spolupráce se scenáristou Davidem S. Goyerem, a především se samotným Clive Barkerem. Logicky tak vzbudil očekávání.

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Původní novela vyprávěla příběh drobného zlodějíčka a podvodníka Franka, který se doslechne o takzvané Lemarchandově kostce, hlavolamu, jehož vyluštěním je možné povolat zvláštní bytosti známé jako cenobiti. Domnívá se, že mu poskytnou dosud nepoznané rozkoše. Jenže ty cenobitům splývají s utrpením. Milého Franka proto doslova roztrhají na kusy a jeho zbytky, chuchvalec nervů a trpícího vědomí, si odnesou do své říše – na „místo zvonů a neklidné tmy“. Jedinou nadějí na vykoupení se stane Julie, manželka Frankova bratra, která se z vlastních důvodů rozhodne svého švagra přivést zpět na svět. Začne kvůli tomu vraždit muže, z jejichž masa a krve si Frank má vytvořit nové tělo.

Důležité je, že literární příběh v podstatě neobsahoval kladnou postavu. Všichni aktéři byli buď slaboši či sebestřední egoisté. Cenobité pak pouze dohlíželi na dodržení smlouvy, jejíž skutečné důsledky nikdo z lidských obětí zcela nechápal. Už v Barkerově filmové verzi ovšem došlo k jistým posunům a do série vstoupily kladné postavy. Stále však přetrvávalo stejné poselství: scelení zlomených srdcí je rébus, na jehož vyřešení nestačí rozum ani čas.

Jinými slovy: Pokud Hellraisera bereme pouze jako přehlídku gore efektů a krvavých nechutností, zcela míjíme podstatu příběhu. Bohužel, právě to se stávalo. Jediné, co po Barkerově odchodu k jiným projektům udržovalo sérii při životě, byli fascinující cenobité v čele s kultovním Pinheadem (jehož dlouhá léta hrál Doug Bradley, Barkerův kamarád a divadelní spolupracovník). Původní cenobité mají přitom bizarní původ – Barker je stvořil na základě vyprávění spisovatelských kolegů Neila Gaimana a Kima Newmana o hippies večírku, jehož byli účastníky. V první verzi se mělo jednat o jakési posly z budoucnosti, ovšem brzy se v jejich pojetí začaly míchat autorovy fascinace BDSM subkulturou i katolickými ženskými řády (ne nadarmo se postava Pinheada v knize označuje jako Kněz nebo Pekelný kněz). Výsledkem byli teologové Řádu Šrámu; objevitelé a strůjci fáze rozkoše, která se mění v místo, kde „silní ještě více sílí a slabí hynou“. Právě oni byli na filmech nakonec tím nejzajímavějším – a také často nejvíce degradovaným. Tentokrát je tomu naštěstí jinak.

Selina Lo ve filmu Hellraiser, foto: Spyglass Media Group

Cenobité nové generace

Ve vzájemném rozhovoru mezi spisovatelem Barkerem a režisérem Brucknerem pro web Bloody Disgusting se právě cenobité stávají klíčovým prvkem letošního snímku. Jejich někdejší filmová podoba – formovaná osmdesátkovou kulturou a založená na černé kůži a piercinzích – byla shledána zastaralou. Nový design vychází mnohem více z barev lidského těla a jeho obnažených tkání. A také mnohem více upozorňuje na tělesnou sexualitu. Mimochodem, cenobité jsou zde ztvárněni herečkami včetně Pinheada, což je svého druhu návrat k literární předloze, kde byl popisován coby androgynní a se ženským hlasem. Zároveň Brucknerův tým zapracoval na pojetí cenobitů jako svého druhu soudců a kněží, nicméně právě to je jedna z poněkud nedotažených věcí ve filmovém konceptu.

Původní Barkerova idea totiž byla, že Lemarchandova kostka je soukromý kontrakt mezi luštitelem a cenobity. Kontrakt založený na pokušení, touze a vykoupený poznáním, že byl největší – a poslední – chybou, kterou lidé jako Frank udělali. V nejnovějším snímku se však Lemarchandova kostka otevírá v několika konfiguracích a ty luštitele, kteří jich dosáhnou, cenobité nemilosrdně zničí – aby teprve tomu poslednímu nabídli možnost volby, jaké odměny chce dosáhnout. Design kostky je vyloženě krásný, ovšem představa, že její (po)otevření s sebou automaticky nese smrt, dost narušuje právě onen původní rozměr svádění, záměru a vůle všech zúčastněných. Jako by se zde do snímku promítly některé ze zavržených konceptů předchozích fází projektu, kdy se více uvažovalo o zacílení na dospívající publikum v duchu franšíz typu Nezvratný osud.

Naštěstí je to pouze jedno ze dvou až tří slabých míst Brucknerova Hellraisera – tím druhým je nesmyslná snaha napasovat do děje v závěru „překvapivý“ zvrat, který ovšem absolutně nedává smysl vzhledem k tomu, že mezi ním a úvodní scénou filmu údajně proběhne šest let. Možným třetím problematickým bodem je pak způsob, jímž cenobité naráží na omezení své moci v reálném světě a který je spíše projevem scenáristické zvůle než komplexní představy o jejich silách. Odhlédnuto od toho je však nynější Hellraiser přehlídkou povedených rozhodnutí a skvěle zvládnutého řemesla. Velmi pomáhá i to, že hlavní hrdinkou je dívka, která zápasí se závislostí, což je opět typicky barkerovský motiv. Není to sice sympatická postava, ale lze s ní soucítit a zajímavou ji dělají právě její chyby a případná snaha je napravit.

Právě díky ní se započne další cyklus otevírání Lemarchandovy kostky a jakkoliv osobně nesouhlasím s onou až počítačovou představou jediného vyvoleného, který postoupí do finálního levelu vyjednávání s cenobity, je třeba uznat, že se tak otevírá prostor pro různorodost cenobitích zásahů do našeho světa. Tvůrci šikovně vkládají odkazy na původní filmy či další Barkerovy příběhy a vyloženě si libují v propracované zvukové a hudební stopě. Samotné násilí je zde možná trochu nevýrazné, je však vykoupeno mystickou atmosférou každého výstupu nového Pinheada v podání Jamie Clayton.

Jinými slovy: Pokud se má franšíza nyní ubírat novým směrem – a že bylo po více než třiceti letech načase! – je tato cesta slibná a své klasické předchůdce neznevažuje. Je prostě jen trochu jiná. Nový Hellraiser je tak jedním ze tří nejlepších dílů celé série a škoda, že je k vidění pouze na streamovacích službách, protože je to ideální náplň půlnočních kinařských projekcí. Režisér David Bruckner, který stál před nelehkým úkolem, obstál se ctí. Bude přitom rozhodně zajímavé sledovat, jak si s podobnou výzvou poradí chystaný seriál, který produkuje pro změnu HBO.

Plakát k filmu Hellraiser, repro: Spyglass Media Group