Nudní lidé, zábavné příšery. Vynikající komiks Kitaró nás straší japonským folklorem

Český výbor povídek s hrdinou Kitaróem se rozhodně vyplatí číst odzadu (čímž nenarážím na fakt, že japonské komiksy se čtou opačným směrem než ty západní). Na konci knihy totiž narazíme na doslov Anny Křivánkové, který Mizukiho zasazuje do širších souvislostí. Ne, že by svazek Kitaró byl bez tohohle vysvětlení nesrozumitelný – naopak, je to strhující, podivuhodné a naprosto přehledné čtení samo o sobě. Jen prostě zároveň patří k dílům, u nichž platí, že čím víc o nich víte, tím hlouběji jim rozumíte.

Kromě Mizukiho profilu se vyplatí vědět i to, co to jsou takzvaná jókajská monstra. Jde o příšery z japonského folkloru, které proslavil na konci devatenáctého století buddhistický myslitel Enrjó Inoue. Sbíral báchorky o příšerách a shromáždil je do obřího sborníku. Dnes jsou jókajové pevnou součástí japonské popkultury – pravidelně se objevují v mangách, anime nebo ve videohrách a měli velký vliv i na japonský hororový komiks Džunžiho Ita či Kazua Umeza. Z velké části je to právě zásluha Šigerua Mizukiho (1922–2015) a jeho Kitaróa. Z této figury se totiž v Japonsku šedesátých let stala senzace, která odstartovala jókajománii, jež do nějaké míry vydržela dodnes. Z Mizukiho je klasik, který má ve svém rodném městě Sakaiminato vlastní muzeum, k němuž vede cesta lemovaná soškami jókajů.

Hlavní hrdina Kitaró je jókaj s vizáží chlapce, s vlasy sčesanými přes jedno oko – v jednom jeho očním důlku totiž bydlí jeho otec, který má podobu oční bulvy s malým tělem. Oba jsou dobrými příklady jókajských monster už svým bizarním vzhledem. Mezi jókaji najdeme třeba obludu kasa obake ve tvaru papírového deštníku s jazykem a jedním okem, anebo stvoření Amabie, které má lidské vlasy a obličej, ale k tomu ptačí zobák a rybí šupiny. Spousta Kitaróových příběhů stojí právě na zajímavých příšerách, které podivuhodně vypadají a mají ještě podivuhodnější schopnosti. Svět Kitaróa je hravě tekutý a amorfní – příšery i lidé v nich neustále zvláštně proměňují či opouštějí svá těla, neživé věci ožívají a naopak.

Proti barvitému světu jókajských příšer Mizuki staví moderní Japonsko, jehož obyvatelstvo žije vesměs šedivými, monotónními životy, do nichž čas od času jókajové vtrhnou coby rušivý prvek. Kitaró pak většinou funguje jako prostředník mezi oběma světy, který se snaží dobrat co nejspravedlivějšího řešení problémů. V jedné povídce kupříkladu pomáhá majitelům domu dostat pryč jókaje, kteří se v něm usadili a otevřeli si společnost na „řešení podivných problémů“.

Mizukimu tenhle základ pomohl různě komentovat tehdejší (a nejen) japonskou společnost a popkulturu. Najdeme tu třeba povídku, v níž se Kitaró účastní vědecké expedice za nalezením mořské veleobludy, která byla spatřena v Nové Guineji. Výpravu vede vědec, jenž svému nadřízenému rozmlouvá, aby Kitaró byl součástí týmu s tím, že „váhu má jedině věda“, nikoliv víra v nadpřirozené příšery – které ovšem ve světě komiksu reálně existují. I ve zbytku příběhu vědec vystupuje jako záludná postava, která dělá vše pro to, aby Kitaróa zdiskreditoval či rovnou zničil. Ve finále se ve veleobludu promění samotný Kitaró a jeho cesta zpět do Tokia zřetelně odkazuje na slavný film Godzilla a na oblibu japonských obřích monster kaidžú – čímž znovu připomíná, že Japonsko je země, která sama sobě dlouhodobě rozumí prostřednictvím příšer. 

Jiná povídka vypráví o japonském ostrově, který obsadila západní strašidla – čarodějnice, Dracula, Frankensteinovo monstrum a další. Jeho otec Kitaróa hned na začátku varuje, že by se tentokrát neměl do téhle záležitosti míchat, protože „západní strašidla jsou krutá“. A svým způsobem má pravdu, čímž ukazuje na další zvláštnost japonských příšer – zatímco ty západní, zvlášť moderní, jsou většinou vymyšlené tak, aby pro lidi představovaly nebezpečí, jókajové někdy přímo nebezpeční sice jsou, ale často si žijí svými vlastními životy, které občas – ne však nutně – zkříží cestu lidem potenciálně ohrožujícími způsoby.

Stejně jako v případě Osamu Tezuky, tak rovněž u Mizukiho lze říci, že je to sice velebný klasik, avšak jeho komiksy jsou i po letech neobyčejně čtivé, zábavné a chytré. Kitaró je dokonce mnohem lepší než autorův poněkud těžkopádný životopisný komiks Hitler, který česky vyšel vloni. A stejně jako u tuzemských vydání Tezuky, dá se v tomto případě říct, že je to důležitý nakladatelský počin, jemuž má smysl věnovat pozornost, i pokud jinak jde typická manga mimo vás.

Obálka svazku Kitaró z nakladatelství Argo, repro: Argo