Sovy nejsou, čím se zdají být, napovídá románový debut Michaely Keroušové

Michaela Keroušová (* 1987) debutovala před dvanácti lety básnickou sbírkou Nemístnosti, za niž byla nominovaná na Cenu Jiřího Ortena. Kdo tuto knihu neměl v ruce, mohl by při četbě autorčina prozaického debutu Dvě sovy v nízkém letu usuzovat, že se básnické začátky Keroušové odrazily i v jejím přístupu k próze, potažmo k jazyku. Píše jinak, než je zdejší prozaický standard. S jakousi úctou ke slovům, s vědomím jejich mnohovýznamovosti, pracuje s mluvícími jmény, má ráda slovní hříčky. Přitom její básnický debut byl nesen v drsňácké stylizaci plné hovorových výrazů a surové ráznosti – takže pojítek mezi Nemístnostmi a Dvěma sovami v nízkém letu mnoho není.

Román opravdu začíná v jakémsi snovém bezčasí, na něž láká nakladatelská anotace. Muž příjmením Nejedlý, hlídač skládky nedaleko obce Hvězdolety a jeden z ústředních aktérů knihy, najde na skládce malou holčičku. Neví se, kdo ji tam nechal, neví se, kdy se narodila, neví se, jak se jmenuje. Dívka zpočátku vůbec nemluví. Postupně je jí přiřazeno datum narození a oficiálně se jí ujme vdova Viola, matka pěti synů. A Nejedlý ji pojmenuje Alžběta.

Zprvu se dívka protlouká městečkem, kde ji děsí podivínský dědek Cink i odtažitá stařena Rozálie, z níž se později vyklube Violino dvojče. Mezi ženami panuje mnohaletý svár, jehož kořeny prorůstají i do hledání Alžbětina původu, k němuž románové dění směřuje. Nejprve vcelku povlovně: Sledujeme dívku vyrůstat, sžívat se s okolím, se školním kolektivem i s chlapcem jménem Matěj, jenž přidá svůj díl do skládanky o dívčině původu.

Ilustrace Matěje Lipavského k próze Michaely Keroušové Dvě sovy v nízkém letu, repro: Argo

Pokud bych měl první desítky stran Dvou sov v nízkém letu k něčemu připodobnit, jednak mě napadá neprávem opomenutý román Eugena Lišky jr. Stvoření z roku 2017, který měl rovněž dost neotřelého dětského protagonistu a také se tu vyskytovalo několik specifických individuí, jednak některé pasáže mohou upomenout na film Amélie z Montmartru Jeana-Pierra Jeuneta – třeba když sledujeme, jak Alžběta hraje takzvaná škatulata. Vyčíhne si určitou věc, kterou si vezme a na její místo umístí věc jinou, aniž by se chtěla obohatit, aniž by se někomu mstila.

Čte se to hezky, Keroušová umí psát (byť třeba dialogy menších dětí nepůsobí nejpřesvědčivěji, naštěstí jich v knize tolik není) i vybudovat sugestivní atmosféru. Po nějakých sto stranách kniha sice ztratí tempo, naštěstí na krátkou dobu. S dalšími kapitolami totiž nabývá na významu v anotaci zdůrazněná detektivní linka a v závěru už čteme především proto, abychom se dozvěděli, co se ve Hvězdoletech vlastně událo a jací strašáci číhají v – nejen Alžbětině – minulosti. Jak se do příběhu noříme, zjišťujeme, že „sovy nejsou, čím se zdají být“ a většina postav před dívkou i před ostatními něco skrývá.

Rovněž tato část je v lecčem působivá, přesto vyvolává určité pochybnosti. Poněkud se tluče s tím, co jsme četli na začátku románu. Ty dvě polohy – snová a detektivní – zkrátka spíš stojí proti sobě, než že by jedna druhou obohacovaly. A z minulosti postav nám toho až příliš odhalí vševědoucí vypravěč. Alžběta a spol. sice pátrají, aby zaplnily slepé skvrny v minulosti, jenže když se ty skvrny před námi skutečně zaplňují, nezřídka se to děje nezávisle na nich. Což z vypravěčského hlediska působí poněkud laxně či bezradně. Románovému rozplétání tajemství nepomáhá ani občasná doslovnost či předvídatelnost příběhu.

Jsou to rysy, jež poněkud kalí výsledný dojem, úplně jej však zkazit nemohou. Michaela Keroušová je nápaditá vypravěčka a velmi dobrá stylistka. A detektivní linka, kterou ve svém prozaickém debutu vystavěla, je chytlavá. Dvě sovy v nízkém letu možná mají větší potenciál, než jaké nakonec jsou, ovšem v kontextu současné tuzemské prozaické produkce se řadí k tomu, co stojí za čtení.

Obálka prozaického debutu Michaely Keroušové, repro: Argo