Od epidemie cholery až do roku 2069: V nové knize Jana Štiftera se dějí věci. Ale proč?

Předloni jsem v recenzi na román Paví hody Jana Štiftera (* 1984), psané pro časopis Host, použil spojení „historický eskapismus“. Chtěl jsem jím naznačit, že tento román neproblematizuje naše vidění minulosti ani současnosti, že si jen čteme slušně napsaný příběh v dobře známých historických kulisách. Podobné myšlenky mě provázely i při četbě Štifterova letošního titulu, sbírky propojených povídek Krajina roztavených zvonů. A to přesto, že první text knihy se odehrává v roce 2019. V jeho centru stojí muž, jenž se brání konvencím – žije na chatě, pracuje pouze příležitostně a není „vykastrovanej systémem“. Povídka nenabízí strhující příběh, ale text dokládá Štifterův cit pro břitké dialogy a získává tím na šťavnatosti. 

Pozor, bude spoiler!

Jenže po otevírací povídce následuje nejrozsáhlejší kus knihy. Titulní próza o rozsahu takřka sedmdesáti tiskových stran se odehrává roku 1832 a v jejím centru se nachází doktor, který musí v Trhových Svinech krotit epidemii cholery. Respektive předstírat, že ji krotí, neboť žádné účinné lékařské postupy na boj s touto nemocí nemá k dispozici. Povídka je řemeslně slušně napsaná, byť místy poněkud barvotisková, snad i kýčovitá. A jde o příběh zasazený do minulosti, který se k našemu teď a tady téměř nevztahuje. Ne že by to bylo nutně špatně. To za předpokladu, že Štifter nemá ambici být na pomyslné ose vysoká literatura – mainstream – brak součástí první ze zmíněných kategorií; avšak soudě z dosavadní tvorby českobudějovického rodáka, nezdají se mu být právě ty nejvyšší ambice úplně cizí… Jenže na to Krajina roztavených zvonů příliš hladí po srsti, nenabádá k jinému úhlu pohledu. Ruku v ruce s tím jde třeba to, že kdykoli v této knize nad něčím váháme, kdykoli se ve vyprávění objeví slepá skvrna, o pár stran později se spolehlivě zaplní a my můžeme potěšeně číst dál s pocitem, že vše důležité se v pravý čas dozvíme. Obdobně se tu pracuje s dobovým či historizujícím lexikem: Sem tam se nějaký výraz objeví, aby jeho prostřednictvím autor na nás mrkl, že se pohybujeme v minulosti, zároveň jej používá natolik zřídka, aby nás to „nerušilo“. 

Po přečtení prvních dvou textů jsem si zkrátka říkal, jaká škoda, že se Štifter více nedrží přítomnosti. A tento pocit ještě zesílil po přečtení následujících čísel svazku. Především text Respekt z hlíny, odehrávající se v roce 1930, je zarážející (a kdo by se o tom chtěl přesvědčit sám, ať raději přeskočí zbytek odstavce, neboť zde narazí na výrazný spoiler). Čtveřice mužů se v hospodě dohaduje, kdo bude příštím starostou poté, co ten dosavadní složil funkci. Dohodnou se, že požádají své partnerky, aby vystrčily zadek zpoza plenty, a kdo uhodne, který zadek patří jeho partnerce, stane se starostou. Zvítězí ten, jehož ženě zůstal „mezi půlkami“ zelný proužek – rodina totiž držela očistný rituál, během nějž jedla pouze zelí. Takový námět by člověk snad snesl v sobotu v noci v obskurním televizním pořadu… Možná chtěl autor postavit Respekt z hlíny do kontrastu k následující povídce, v níž dojde k dost brutálnímu sexuálnímu násilí, aby ukázal, že dějiny přinášely chvíle takové i onaké. 

A to jako proč?

Bylo zde řečeno, že Krajina roztavených zvonů je souborem propojených povídek. A tím se dostávám k nejzřetelnějšímu Štifterovu vykročení z psaní o minulosti. Povídky totiž nespojují jen motivy či fakt, že mezi postavami z různých textů existují příbuzenské vztahy. Jakýsi rámec knize dodávají dialogy, které některé povídky zakončují či uvozují. V závěrečném textu se přitom dozvíme, že jde o hovor dvou entit patrně z řad umělé inteligence. A jejich konverzace se odehrává v roce 2069.

Repro: Vyšehrad – Albatros Media

Těžko říct, co tím autor sledoval. Nabourat historický rámec knihy? Naservírovat na závěr sci-fi hříčku s aktualizujícím šťouchancem – ve světě roku 2067 totiž existuje například Univerzita Alžběty Pomořanské, Anny Svídnické, Anny Falcké a Blanky z Valois, asi protiklad Univerzity Karlovy či její nové, „korektní“ jméno? Chtěl snad Jan Štifter podtrhnout motiv rodičovství, respektive nezodpovědného rodičovství, který prochází knihou – ženská entita závěrečného textu totiž touží po dítěti, na které má prý ve světě této povídky každý právo? 

Možná je v tom od každého něco, ale pořádně nefunguje nic. Tak jako příliš nefunguje svazek Krajina roztavených zvonů coby celek. Provázanost jednotlivých textů je násilná, povídky jsou kvalitativně nevyrovnané a některým by bylo lépe na dně autorova šuplíku než v knížce.