Oportunistický velvyslanec vypráví a Marek Toman píše. Rozvláčně, přesto zábavně

Necelé čtyři stovky stran tvoří dialog českého velvyslance a psycholožky. Po tragédii v estonském Tallinnu, kde působil, se postarší a zkušený diplomat v rozhovoru s doktorkou postupně dostává nejen k tomu, co k této tragédii vedlo, ale mluví i o svých začátcích, zkušenostech a představuje své vidění světa.

Je tedy třeba poznamenat, že se sice má jednat o dialog, ale my máme k dispozici pouze to, co říká velvyslanec. Jeho prostřednictvím se k nám dostávají i doktorčiny repliky a otázky. Protagonista na ně obvykle reaguje jako postavy ze sitcomů, když telefonují: Abychom netápali, co říká ten, koho neslyšíme, vždy než odpoví, nejprve zopakují, co zaznělo na druhé straně. Tak se chová i český velvyslanec: „Prosím? Že jsme se nesešli kvůli vašim ramenům a už vůbec ne prsům? (…) Cože? Že to nemá nic společného s tím, proč jsme se tady sešli? S tím smrťákem?“

Pán, který se vyzná

Citovaná pasáž pochází z úvodních stran románu a člověk si na začátku dost možná pomyslí, že České sklo nebude zrovna příkladem vypravěčské vytříbenosti. To si autor musí pomáhat tak lacinými triky, aby dostál zvolené strategii? Jenomže jak čteme dál, zjišťujeme, že podobné „prohřešky“ můžeme odsunout stranou, neboť vyprávění je natolik rozverné, až si otázku po věrohodnosti přestaneme klást. Diplomat, z nějž se záhy vyklube zdatný oportunista a ještě větší kariérista, se zamotává do svých historek, cyklí se, vrací se až obsedantně k určitým motivům, zastírá, vykrucuje se, hází vinu na ostatní…

Nezpovídá se totiž jen z tallinnské tragédie, nýbrž přibližuje či spíše poodkrývá také svůj rusofilní světonázor, který se příliš nezměnil od předlistopadových časů, kdy už očekával vyslání na svou první misi. A přestože po revoluci měl na svém jméně pořádný škraloup, obratnými úskoky se vymotal z řady těch, jimž záznam v seznamech StB (i v některých dalších seznamech) zabrzdil slibně rozjetou diplomatickou kariéru. I nyní v pobaltské zemi, kde má ruská diplomacie pochopitelně silné zájmy, velvyslanec nabádá svého podřízeného Michala Tyrše k udržování kontaktů a později i ke spolupráci s jeho ruským protějškem Voloďou – ačkoliv se román odehrává v době, kdy už se ruští vojáci v mohutných počtech shromažďují na rusko-ukrajinské hranici.

Právě Michal Tyrš, protagonistův nový podřízený, se svou ženou Kristýnkou a malými dětmi, se stává důležitým aktérem v příběhu, který vypravěče dostal až do křesla mladé psycholožky. Protagonista odhaluje, jak se s touto rodinou sžíval, jak všelijakými machinacemi tlačil Michaela k úsporám – ideálně proto, aby z toho sám něco měl –, ale rozpovídá se i o vlastních rodinných poměrech, které mají k ideálu daleko.

Splétání všech těchto motivů je v nespolehlivém vyprávění protřelého (rádoby) svůdníka velice zábavné, zvlášť když se k tomu přidávají až groteskní momenty (třeba když Kristýnka hází svým dětem míček, jako by aportovala smečce psů) a vtipné průpovídky.

Autorský typ poněkud obžerný

Jak se čtenáři a čtenářky předchozích autorových románů mohli přesvědčit, Marek Toman (* 1967) nemá problém s vymyšlením atraktivního nápadu ani s vypravěčským zápalem, avšak nezřídka to takříkajíc přežene s rozsahem. To je případ i Českého skla – název mimochodem odkazuje k opakované glose vypravěče, že mladí diplomaté jsou „křehcí jako sklo“, a rovněž k úkolu Michala Tyrše, který má v Estonsku zařídit instalaci skleněné lavičky Václava Havla.

Zprvu svižné tempo a čtenářské pobavení z velvyslancova řečového proudu i z odhadování toho, kde leží pravda a co se stalo, se postupně rozmělňují. Vypravěč krouží kolem určitých motivů a historek, zabředává však do nich až příliš, aniž by nám bylo dlouho jasné proč – a tak o ně ztrácíme zájem. Je sice patrné, že se jedná o autorský záměr, ale kdyby bylo vyprávění přece jen koncentrovanější, knize by to prospělo. Dobře nevyzní ani poněkud prvoplánový závěr románu.

Obálka knihy v grafické úpravě Markéty Kudláčové, repro: Akropolis

Přesto jde o titul, jenž si pozornost zaslouží. I přes rozmělněnost je zábavnější než většina zdejší produkce. Těžko říct, do jaké míry odráží stav české diplomacie, s níž má autor osobní zkušenosti – od roku 1997 pracuje na Ministerstvu zahraničí ČR a v Tallinnu mimo jiné pobýval –, ale je možné, že po Českém sklu mnozí sáhnou i proto, aby se seznámili s tím, jak funguje velvyslanectví v Estonsku. Každopádně Marek Toman napsal po několika spíš průměrných knihách zase román, který je radost číst. Byť nejintenzivnější je ta radost ze začátku a postupně spíš odeznívá.

PS.: Zvlášť v době, kdy je čím dál dražší vydávat knihy a kdy se náklady jednotlivých titulů snižují, je třeba ocenit péči, kterou Tomanově knize poskytlo nakladatelství Akropolis, a také to, jak kvalitní práci odvedla grafička Markéta Kudláčová. Nápaditá je jak obálka – na kartonovém papíru je přelepka, kterou známe z dřevěných beden, v nichž se odesílají objemné zásilky do zahraničí, s upozorněním „POZOR KŘEHKÉ!“ a adresou Michala Tyrše –, tak použití průklepáků na signet a patitulní a titulní stránky. Průhledné papíry evokují křehkost skla a musely tisk pěkně prodražit. Je patrné, proč se knihy z nakladatelství Akropolis pravidelně objevují v soutěži Nejkrásnější české knihy.