Kdyby se soutěžilo o nejprázdnější knihu, tak by Pacanka Kláry Elšíkové patřila mezi favoritky

Pacanka, jak se text o necelých dvou stovkách stran jmenuje, zachycuje ženu, která překračuje třicítku a se životem je na štíru. Pobývá v Nizozemsku, pak v Praze, ve Francii, na Ukrajině, v Řecku; je promiskuitní, hodně pije… Přidáme-li k těmhle informacím fakt, že je text vyprávěn v du-formě, je řečeno asi vše podstatné. Nic moc dalšího od knihy Kláry Elšíkové (* 1989) neočekávejte. Tedy abych byl spravedlivý, něco málo se tu čas od času stane.

Například v Nizozemsku má protagonistka přítele, s nímž trpí kvůli nedostatku sexu. V Praze pracuje v novinách. V retrospektivách se například dozvíme, že byla v podstatě znásilněná, ale přešla to: „Pro mě za mě, udělala ses.“ V jiném flashbacku jsme informováni, že když jí „máma do školy mazala chleba s Nutellou, papírový ubrousek se na okraj chleba vždycky přilepil a tys ho pak musela celou přestávku sundávat“.

A pak je tu rádoby feministická nota. Projevuje se ve větách typu „Rajcuje tě to, divoký fotr, zatímco divoká matka by byl spíš oxymóron“, případně v situacích, kdy protagonistce okolí ukazovalo, jak se má chovat jako správná princezna. Podobné polopatické věty a situace z vyprávění sice trčí, ale to je pouze jeden problém tohoto mimořádně plytkého textu – a zdaleka ne největší.

Po přečtení několika desítek stran člověk nabude (jak se později potvrdí – oprávněný) dojem, že text postrádá nejen příběh, ale i vtip, myšlenku, alespoň bazální stylistickou úroveň a vlastně všechno, co dělá ze shluku slov a vět román, případně novelu či alespoň povídku. V Pacance se prostě jen dějí věci, v jejichž středu stojí otravná protagonistka, která i přes zmíněné retrospektivy zůstává od začátku do konce stejně plochá jako všechny ostatní postavy, jež od protagonistky odlišuje především to, že se většinou zdrží na prostoru několika stran a pak zmizí.

Některé z nich snad mají v hrdinčině životě zanechat jakousi stopu – alespoň se nás o tom snaží přesvědčit vypravěčka, ale je podobně přesvědčivá jako vědecká publikační činnost Karla Havlíčka. Zbývají tak nekonečné popisy protagonistčiných pařeb, její plané interakce, přesuny z místa na místo, její nezřízené pití, souložení. Jistě, něco takového snad může být (či bývalo) v literatuře cool. Ale v textu Elšíkové je to podobně cool jako užívání slova cool. Snad tedy mělo být alespoň provokativní to, že se o protagonistce dozvíme, že má hemoroid, ale také, kde se vykadila.

Jistá naděje na změnu v úmorném vypravěčském tempu vysvitne krátce před polovinou textu, kdy je protagonistka vystavena fatální situaci, po níž nějakou dobu nemá chuť pít a souložit – aby zanedlouho zase pít a souložit začala. V druhé polovině knihy jsem se nejednou přistihl při myšlence, zda to celé není podivný pokus vytrollit nešťastníky, kteří po její knize sáhnou. Za dobu, kdy pokud možno soustavně sleduji českou prózu, si nevybavuji, že bych četl tak dokonale zbytečnou a prázdnou knihu, jakou je Pacanka Kláry Elšíkové.

Obálku a grafickou úpravu knihy vytvořilo studio kapitola. Repro: Host