Spisovatelka Pauline Delabroy-Allard podruhé: Čím zaplnit prázdnotu po mrtvém dítěti?

Začínající překladatelka z francouzštiny a španělštiny Vendula Pazderová (dnes příjmením Něchajenko) nabídla nakladatelce Lindě Štencové titul Taková je Sarah k vydání poté, co nepochodila u několika větších nakladatelství. Možná je odradilo, že se jednalo o debut, a jistou roli mohl sehrát i fakt, že běží o milostný román řadící se k LGBTQ+ literatuře. Na druhou stranu ve Francii kniha získala několik cen.

Taková je Sarah líčí vášnivý milostný vztah středoškolské učitelky a matky samoživitelky s profesionální houslistkou Sarah, který je přitom pro obě ženy první lesbickou zkušeností a zároveň citově i emocionálně nejvypjatější kapitolou jejich dosavadních životů. Tento tragicky laděný milostný příběh vyniká osobitým stylem, důmyslnou kompozicí i nezvyklou obrazností; kromě toho se vyznačuje intertextovostí a zřejmě i jistou mírou autobiografičnosti.

Předloňský román Pauline Delabroy-Allard (* 1988) Kdo ví je třetím titulem nakladatelství Incipit (druhým se stal povídkový soubor Vanessy Onwuemezi Temné končiny). Jde o prózu ne tak strhující a podmanivou jako prvotina. Pohybuje se poblíž, nikoli zcela uvnitř nepříliš jasně vymezených hranic dnes hojně frekventovaného pojmu autofikce. Což konkrétně znamená tolik, že hlavní hrdinka a současně vypravěčka příběhu sdílí s autorkou řadu atributů, avšak vyprávění vykazuje četné projevy tvůrčí imaginace a fikce.

Jedna z ilustrací Juliány Chomové v knize Kdo ví, repro: ČT art

Proč mám tolik jmen?

Třicátnice Pauline žije v Paříži (v tomto městě se narodila a žije i autorka) se svou partnerkou. Zatímco čeká dítě, snaží se najít odpověď na otázku, proč dostala do vínku další tři křestní jména (z toho jedno mužské): Jeanne, Jérôme a Ysé. „To přece není jen tak, že člověka životem provázejí tři neznámí,“ vysvětluje důvod pátrání, které postupně přerůstá takřka v posedlost. A právě tady, u kořenů zápletky, tkví příčina toho, proč román Kdo ví může vzbuzovat pochybnosti. Dalo by se totiž předpokládat, že hrdinka se na původ svých jmen zeptá svých dosud žijících rodičů, s nimiž se pravidelně vídá. Rodina Pauline je však specifická tím, že se v ní zásadně nemluví o minulosti. Hrdinka dokonce své matce kýženou otázku položí, odpovědi se však nedočká. A tak se jí východiskem stává psaní: „Píšu, abych zjistila, kdo jsem. Pokud odpovědi nedostanu, tak si je vymyslím.“

Dotyčné téma samo o sobě působí trochu banálně. Naštěstí je pouze jedním z několika. Kdo ví je totiž v první řadě románem o traumatu a o léčivém účinku psaní. Ústředním motivem příběhu, zprvu se objevujícím pouze v náznacích, se totiž stává „bílý den“– tak Pauline označuje osudnou chvíli, kdy ztichlou francouzskou metropoli pokryl sníh a její dítě nepřežilo porod. Od té doby mladá žena, pro jejíž tragický úděl nemá jazyk žádné označení (platí to pro češtinu stejně jako francouzštinu), pociťuje ve svém těle i životě nesnesitelné prázdno. Čím dál víc se vzdaluje i své truchlící partnerce.

Jedna z ilustrací Juliány Chomové v knize Kdo ví, repro: ČT art

Kvůli snaze vytěsnit prožité utrpení se vypravěčka upíná k odkrývání pozadí tajemných jmen, jichž je nositelkou. Přitom se však sama úzkostlivě vyhýbá vyslovení jména, které mělo nosit její dítě, holčička stojící na konci ženské linie hrdinčina rodu: „Její jméno už nedokážu vyslovit. Zapomněla jsem ho. V mysli mám bílo.“

V předešlé autorčině próze byl středobodem vyprávění „objekt“ – titulní femme fatale Sarah. V Kdo ví je tomu naopak: text je intimní zpovědí Pauline, produktem její nutkavé introspekce, která místy působí sebestředně a je tak vnímána i některými postavami – včetně hrdinčiny partnerky, jež zůstává příznačně beze jména, označována vypravěčkou zájmenem „ona“. Ryze autoterapeutická je i motivace hrdinčina psaní: „Píšu, abych své bytí naplnila nějakým obsahem. Píšu, abych se přesvědčila, že se to zvládne. Píšu, abych se přesvědčila, že to není tak strašné. Píšu, aby dny ubíhaly, aby život ubíhal.“

V citovaném úryvku se mimoto odráží autorkou hojně využívaná figura – opakování podobných větných konstrukcí a jejich variování, propůjčující její výpovědi naléhavý tón a místy až litanický ráz. Někdy kráčí tato metoda ruku v ruce s hrdinčinou tendencí obšírně popisovat a rozebírat i vcelku banální události a situace, jako je například návštěva úřadu. K prvkům spisovatelčina stylu patří rovněž používání nevlastní přímé řeči, přispívající ke stírání hranic mezi promluvami postav a řečí vypravěčky, jejíž osobní perspektiva hraje v přítomném románu klíčovou roli. Jistou mlhavost nebo prostupnost, pokud jde o kontury vypravěčky a dalších, leckdy jen imaginárních charakterů (hrdinčiných projekcí, literárních postav apod.), zdařile ilustrují abstraktní kresby Juliány Chomové.

Já, já a zase já na cestě

Román je rozdělen do tří částí, jejichž názvy tvoří kantovské otázky: Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat? Odráží se v nich jak hrdinčin zmíněný sklon k sebezpytu, tak míra její bezradnosti, kterou zažívá po „bílém dni“ a s níž bojuje prostřednictvím svého psaní a pátrání po předobrazech trojice zděděných jmen.

Z cesty Pauline za poznáním sebe sama a svého místa ve světě se postupně stává skutečná road-movie, jejíž charakter nejlépe vystihuje motto druhé části románu, slova nedávno zesnulého francouzského výtvarníka Pierra Soulagese: „To, co nacházím, mi říká, co hledám.“ Je to cesta trvající zhruba jeden rok a plná nečekaných zvratů i překvapivých setkání, po níž kráčí hrdinka po většinu času sama a kde i falešná stopa nebo dočasná rezignace může vést k dalšímu (po)kroku.

Hrdinka snažící se zaplnit prázdné místo ve svém nitru se dočasně upíná k nejrůznějším bytostem či aktivitám – nalezenému kotěti, lekcím tance, četbě knihy –, současně se však vzdaluje vlastní partnerce, která k utišení žalu zvolila skupinovou terapii. V rámci svého putování hrdinka zavítá na nejrůznější místa (počínaje Tunisem a francouzským venkovem konče) a otevře rozmanitá témata (například jak se žilo pařížským gayům v osmdesátých letech). Významnou úlohu v jejím pátrání sehraje i básnické drama Paula Claudela Polední úděl (o autorčině práci s intertextovostí už byla řeč). Není toho zkrátka málo, co autorka pro protagonistku nachystala. Pro skeptičtější čtenáře může být okolností nebo motivů a příhodných setkání či impulsů příliš.

Kromě toho se člověk mající pochopení pro traumatizovanou Pauline sotva může neptat po její partnerce, která v příběhu hraje druhé housle. Což neznamená, že by román neměl literárně co nabídnout. Autorka vyniká schopností sugestivně zobrazit skoro libovolnou scénu, od skupinového cvičení v tanečním studiu přes život v ulicích severoafrického města až po rituálně pojímanou menstruaci. Nápaditě zachází s výše uvedeným Claudelovým textem (v mírně upraveném překladu Vladimíra Mikeše) – objevuje paralely mezi hrdinkami obou děl i mezi vlastní tvůrčí prací a fikčním světem z počátku minulého století.

Ale: i když příběh Pauline nepostrádá množství zajímavých epizod a motivů, ba ani katarzní vyústění, neskýtá zdaleka takový čtenářský zážitek jako autorčin předešlý román Taková je Sarah.

Obálka s kresbou Juliány Chomové v grafické úpravě Kateřiny Miturové, repro: ČT art