Hrdinka najde otráveného orla a čtenář v debutu Přechodné období jednu nejistou ženu

Tuzemská nakladatelství to v posledních letech často zkoušejí s debuty domácích autorů a autorek. Důvody jsou nasnadě: U českých rukopisů netřeba platit za překlad a za agenturní práva, kromě toho po obrovském úspěchu několika autorek leckteré nakladatelství doufá, že najde svou Alenu Mornštajnovou, Kateřinu Tučkovou, Petru Dvořákovou, nebo snad Annu Bolavou, Viktorii Hanišovou či svého Jiřího Hájíčka. 

K posledním třem právě jmenovaným připodobňuje nakladatelství Paseka – prvotiny vydává dlouhodobě a někdy s nimi i slaví úspěch (Anna Cima, A. Gravensteen, Marek Torčík) – debut Veroniky Bálkové Přechodné období. Hned po prvních stránkách je však patrné, že běží o srovnání spíše vnějškové. Bálková není lyrická jako Bolavá, nepitvá  rodinné vztahy s takovou intenzitou jako Hanišová, nepokouší se příběhem překlenout současnost a minulost jako Hájíček. Srovnání je tak patrně založeno především na tom, že Přechodné období se odehrává v jižních Čechách. Jedna zřetelná paralela k debutu Bálkové se z české prózy posledních let však přece nabízí – Havířovina Ivy Hadj Moussy.

Podobně jako v dosud nejlepším románu Hadj Moussy, jejíž literární hvězda stoupá, sledujeme i v Přechodném období ženu, která tak trochu neví, co se sebou, a která se bez partnera, bez práce a bez perspektivy vrátila do vesnice, v níž vyrostla. Konkrétně do jihočeského Borkova, kde žije v chalupě s babičkou třiatřicetiletá Kateřina. Není vypravěčkou, která by nám o sobě na první dobrou prozradila vše podstatné. A tak si zprvu trochu lámeme hlavu: Kde bere peníze, o něž evidentně nemá nouzi, ačkoli patrně nepracuje? Proč žije s babičkou? Co se skrývá v její minulosti? Skutečně se celé dny jenom toulá po lesích a loukách se psem? 

Trochu moc otázek

Dlouhé procházky se psem zabírají v knize značný prostor. Právě na procházce se psem nalezne vypravěčka otráveného orla, který je spouštěčem detektivní linie, na niž láká nakladatelská anotace. Postupně se o Kateřině dozvíme, že dříve pracovala jako asistentka u soudu a měla nakročeno k soudcovské stolici, ale kvůli tragickým okolnostem pověsila kariéru na hřebík, ukončila dlouholetý vztah, a protože vlastní nemovitosti, existenční záležitosti jí nedělají těžkou hlavu. Jenže v těch nekonečných dnech bez obsahu obtížně nachází smysl. I proto se nejspíš vrhá po hlavě do případu otrávených návnad, který se postupně rozšiřuje o další linky a postavy – mimo jiné do kauzy zasahuje rozvádějící se veterinář Honza, s nímž se Kateřina sbližuje víc a víc. 

Na pozadí jejich vztahu se odkrývá, jak se za Kateřininou jízlivou, apatickou, místy až cynickou skořápkou nachází křehká, a především nejistá žena, která sice dokáže důmyslně a vtipně reagovat, ale když se něco vyvíjí jinak, než jak si představovala, případně když ji něco vyhodí z konceptu, dovede se v situaci nimrat málem do padnutí. Próza sice působí celkem utlumeně, coby vypravěčka Kateřina často opouští situace ve chvílích, kdy gradují – jako by jí bylo jedno, jak dopadnou; nicméně postupem času seznáme, že s ní může leccos pořádně zamávat.

Těžko však říct, co si počít s některými jejími reakcemi, které lze označit za mírně přehnané – jako třeba když Honza udělá poněkud nepovedený vtip a ona ho kvůli tomu div nepošle k šípku. Má to odrážet její vnitřní nejistotu? Nevyrovnanost? To, že neví, na čem s Honzou je? Že po nešťastných událostech, které se nám postupně odhalují, nemůže najít způsob, jak se vrátit zpátky do sedla, a tak prostě určité věci prožívá s jinou intenzitou než ostatní? Asi od každého trochu, ale zároveň nic není v próze tak zřetelné, aby se nám Kateřinina reakce zdála adekvátní.

Obálka prvotiny Veroniky Bálkové, repro: Paseka

Zatím hlavně příslib

Podobně nejednoznačně působí i detektivní zápletka s otráveným orlem. Tato linka není čtenářsky zrovna strhující – i proto, že v ní hrají důležitou roli postavy, které v podstatě nepoznáme, a je nám tedy jedno, co se s nimi děje a bude dít. Nehledě na to, že celá tato linie vyznívá vcelku do ztracena. 

Nakonec tak můžeme nabýt dojmu, že Veronika Bálková bezpochyby umí psát, ale jako by neměla ujasněné, co chce vlastně napsat, o čem hodlá vyprávět. Těch procházek se psem i dalších všedností je na necelé tři stovky stran zkrátka moc – respektive jde o příliš velkou porci textu na to, co nám celek nabízí, co se tu odehrává. Debutující autorka má cit pro dialogy, umí zachytit hrdinku v různých emočních polohách včetně její apatie. Způsob, jak Kateřina na kdeco reaguje, je však občas nahodilý a především je děj poněkud rozbředlý. 

Z české prozaické produkce letošního roku jsou zatím nejzajímavější debuty – Miroslav Hlaučo a Dorota Ambrožová napsali velmi povedené knihy. I Veronika Bálková se uvádí solidním titulem – na rozdíl od zmíněných autorů však vstupuje na literární scénu s románem, který lze vnímat spíš jako příslib.