Jedna báseň. Autoři čtou: Jiří Hájíček
Ačkoli je Jiří Hájíček známý především jako autor povídek i úspěšných románů, píše rovněž básně, a to specifického žánru – japonské haiku. Soubor Muž pod černým deštníkem je druhým svazkem shrnujícím autorova haiku.
Hájíčkovy miniatury s rozsahem pouhých tří veršů, jak tradice žádá, dobře ukazují pestrost témat i nálad, které lze zachytit v sedmnácti slabikách. Tedy: když se to umí. A Jiří Hájíček to umí – a sem tam si dokonce vystačí i s ještě menším prostorem, nedodržuje „předepsaný“ rozsah haiku striktně, natož dogmaticky. Ve většině básní ovšem podle pravidla 5–7–5 hraje. Není to jediná hra: miniatury jsou číslovány a stránky v knize navádějí ke čtení „cikcak“. Aby to bylo jasné: haiku očíslovaná sudými čísly se vždy nacházejí na levé, tedy sudé stránce, kdežto haiku „lichá“ jsou posazena na pravé, liché stránky publikace. Čtenář tedy neustále těká pohledem a zůstává ve střehu – nestane se ovšem nic dramatického, pokud tento „návod ke čtení“ nebude respektovat a bude číst lineárně, jak je v (našem) kraji zvykem.
Padla zde zmínka o pestrosti témat, o proměnách nálady, atmosféry. I když se tu střídají roční období i části dne (a útržky noci!), přece jen převažuje ladění, pro něž je nejpřiléhavější adjektivum nostalgické. Jsou tu šedivá, mátožná rána, čas na hraně mezi nocí a dnem, barvy dosud ukryté v pološeru, jen občas nějaký záblesk, třeba stříbřitá / rychlovarná konvice / v šeru kuchyně. Za oknem se svět pomalu probouzí, hlučný v kontrastu s tichým interiérem bytu, kde se nespěchá, kde je klid a o samotě, která se však nezvrhává v osamění, se nemluví. Možná právě samota vytváří prostor pro všechna ta jemná pozorování: slunce v záclonách / náhle vidím všechen prach / na věcech kolem; při rozednění / bliká stříbrná hvězda / v čajové lžičce. Usebrání, rutinu, která znamená jisté utlumení, ale rovněž zklidnění, uzemnění a jistotu, občas probarví proužek sebeironie (okno do ulice / má rána mají lesk / opršených střech), anebo jím probleskne distingovaně humorný prvek (kuchyňské drama / ve sklenici medu / topí se lžička).
Grafickou úpravu knihy vytvořila Lucie Kaňová, repro: Host
Jiří Hájíček: Muž pod černým deštníkem
Host, Brno 2022, 80 stran, doporučená cena 299 korun.
Vedle těch haiku, která ve třech verších zachycují pomíjivý okamžik, příznačně často právě na rozhraní času (dne a noci, zimy a předjaří či pozdního léta a podzimu) se tu vyskytují mikropříběhy – momentky mimoděk vybízející k tomu, abychom přemýšleli o možných scénářích: Co se asi stalo pak? A co se dělo předtím? Viz poprašek sněhu / tvé malé stopy končí / před mými dveřmi. Čí stopy to jsou? Jsou ženské, nebo snad dětské? Anebo třeba kočičí? Vešla ona bytost dovnitř? A co se dělo potom? Bylo to ono červené víno / a višně v čokoládě / polibek na rty? Anebo nastalo něco úplně jiného? Nevíme. Tři useknuté řádky ponoukají k tomu, abychom je v mysli dopisovali po svém. Nebo v nich četli nějaký vlastní příběh, ať už jsme byli jeho aktéry, anebo svědky.
V těchto miniaturách zahlédneme Hájíčka-prozaika. V převažující zadumané atmosféře sbírky působí tyto mikropříběhy jako vítané osvěžení. Na druhém konci spektra stojí výsostně lyrické texty, básně-objevy, které jako by jediným šťastným tahem vystihly esenci, podstatu pozorovaného (nejblíže tichu / jsou deště padající / do stínu zahrad), nebo přenesly zdánlivě všední obraz do úplně jiných sfér (střecha činžáku / anténa trčí z mlhy / jak rybí kostra).
Současně si možná i ti největší milovníci melancholických zimních podvečerů, šedavých deštivých rán a havranů v syrovém a nevlídném městě beze jména možná s přibývajícími trojveršími usoudí, že je tady toho snad už trochu moc. Rozřazení básní do čtyř oddílů působí spíš jako nouzové řešení, neboť oddíly jsou vzájemně velmi ochotně prostupné, motivy básní se vracejí a setkávají znovu, tu v novém kontextu, tu v kontextu jen lehounce posunutém. Ano, oddíl V Jižním expresu zahrnuje především „cestovatelská“ haiku, atmosféra se však zásadně nemění a vlastně by vůbec ničemu nevadilo, kdyby tyto básně byly rozesety po celé sbírce.
Ale k cestování po stránkách je tato kniha vlastně určena. Čtenář-cestovatel může po libosti vystupovat a zase nastupovat, tu se u některého z haiku zastavit a prodlít až do vychladnutí, jako u šálku čaje (další nezbytný motiv tohoto žánru!), potom se pro změnu pustit po proudu a nechat se chvíli jen tak unášet verši. Tím poklidným proudem, který jako peřej občas zčeří tu bytostně lyrická pasáž, tu mistrovská mikropovídka.
Autorka je básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička, vedoucí recenzní rubriky literárního časopisu Tvar
Jiří Hájíček, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Jiří Hájíček (* 1967) se narodil v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Po základní vojenské službě pracoval v zemědělství, od roku 1993 je zaměstnán jako bankovní úředník a žije v rodném městě. Knižně debutoval v roce 1998 povídkovou sbírkou Snídaně na refýži. První román – Dobrodruzi hlavního proudu – publikoval roku 2002. Oba následující romány, Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012), byly oceněny Magnesií Literou. Svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ završil románem Dešťová hůl (2016). Románem Plachetnice na vinětách (2020) se autor odklonil od velkých společenských témat. Jeho knihy vyšly v řadě světových jazyků. Některé Hájíčkovy prózy byly zfilmovány nebo dramatizovány.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
