Kam až dohlédla autorka románu o Frankensteinovi a jím stvořené bytosti

Lidská touha stvořit z neživé hmoty živou bytost zrodila kupříkladu představu koštěte, které samo zametalo, či kbelíku vytrvale nosícího vodu. Inspiraci poskytovala třeba Goethova báseň o čarodějovu učni nebo řecky píšící satirik Lúkianos, žijící před bezmála dvěma tisíciletími; stejný námět zpracoval v textu zvaném Homunkulus, jenž česky vyšel v jednom ze svazků edice Antická próza, kterou v sedmdesátých letech minulého století připravoval pražský Odeon. Židovská mytologie dala vzniknout „z hlíny uplácanému“ Golemovi (jak to za první republiky zpívali v Osvobozeném divadle), rovněž známému z literárních i filmových zpracování.

Téma tak či onak pojaté služebnosti daleko přesáhla anglická spisovatelka Mary Shelleyová (1797–1851). V románu Frankenstein se dotkla samotného mýtu stvoření a vznesla otázku, nakolik je stvořitel odpovědný za to, čemu vtiskne život. Ostatně Shelleyová vícekrát zasáhla do žánrů dnes nazývaných horor, sci-fi nebo fantasy: třeba Poslední člověk bývá považován za první postapokalyptický příběh, odehrávající se po celosvětově zničující morové epidemii. Mary bylo pouhých devatenáct let, když o strašidelných nocích u Ženevského jezera začala – to ještě pod svým dívčím příjmením Wollstonecraft Godwin – psát svůj nejznámější román, aniž se nechala zneklidnit přítomností slovutných básníků oné doby, Byrona a Shelleyho; za toho druhého se zanedlouho provdá. O této pamětihodné události, naplněné děsuplnou představivostí, v jakémsi kolektivním soutěžení záhy přetavené do dnes již klasických děl, pojednávají hned téměř souběžně vzniklé hrané filmy, jednak Russellova Noc hrůzy (1986), jednak Passerovo Strašidelné léto (1988). A touto událostí také začíná zmíněný televizní dokument Mýtus zvaný Frankenstein (2018), který vznikl u příležitosti dvoustého výročí prvního vydání románového Frankensteina.

Frankenstein, jak známo, se jmenuje ctižádostivý vědec, jenž z kusů mrtvol sešije bytost, jíž vdechne život. Dozvíme se, že filmy tu bytost zpravidla líčily jako bezcitné vraždící monstrum, přestože v pojetí Mary Shelleyové mohl být Frankensteinův výtvor laskavý a konat dobro, kdyby jej lidská společnost, zděšena jeho ohyzdností, nevyvrhla ze svého středu coby vetřelce ztělesňujícího zlo. I proto se umělý nešťastník dovolává soucitu a pochopení svého Otce-stvořitele, jenž se od něho rovněž zděšen odvrací.

Jako kdyby zde probleskovala odezva na samotnou křesťanskou věrouku, nemluvě od odrazu spisovatelčiných osobních zkušeností, možná až příliš trýznivých: jednak sama přišla o dítě, jednak vešla do těžkého konfliktu se svým otcem. Ačkoliv William Godwin (1756–1836) ve své době patřil k uznávaným volnomyšlenkářům, k teoretikům anarchismu, kteří ovlivněni revolučními změnami ve Francii odsuzovali staré pořádky, odmítal se smířit s tím, aby jeho milovaná dcera, jíž v domáckém prostředí zajistil rozsáhlé vzdělání (ženy tehdy na vysokých školách studovat nesměly), následovala hlas svého srdce a trmácela se do hmotné nejistoty. Dokonce ji vydědil, když neuposlechla a potají se svým milencem-básníkem, tehdy dokonce ještě ženatým, uprchla.

Ostatně její matka Mary Wollstonecraft (1759–1797), rovněž literárně činná, která několik dnů po narození dcery zemřela na horečku omladnic, plamenně hájila rovnoprávnost žen a náležela mezi průkopnice pozdějšího feministického hnutí. A malá dcerka se prý sama naučila hláskovat a rozpoznávat první písmena, když pravidelně postávala u jejího hrobu a luštila na něm vyvedený nápis.

Režisér francouzského televizního snímku Jean Froment se snaží, aby dokument neodrazoval monotónností. Proto omezuje statické „mluvící hlavy“ na nezbytné minimum – i když patří třeba scenáristovi Jeanu-Claudu Carrièrovi, jenž spolupracoval s takovými osobnostmi jako Luis Buñuel nebo Miloš Forman. Ostatně i průběžně znějící komentář má převážně podpůrnou funkci, vnáší základní informace, dále rozvíjené obrazovými podklady, zprvu hlavně dobovými kresbami a portréty, později především úryvky z filmů.

Uvědomíme si, že Mary Shelleyová, která ostatně znala Galvaniho i Aldiniho pokusy s jakoby oživující silou elektrického proudu, stvořila jakýsi prototyp „šíleného vědce“. V daném případě vědce spíše zaslepeně posedlého svou vizí, jehož pokusy se vymknou kontrole a mohly by zavinit nebetyčnou zkázu. Shelleyová se tím dotýká etiky vědeckého zkoumání. Jenže filmaři z adaptací Frankensteina vytěsnili všechnu původní vícevýznamovost.

Začátkem třicátých let minulého století vznikla v Hollywoodu, společně s dalšími klasickými horory jako Dracula, Mumie, Dr. Jekyll a pan Hyde nebo Neviditelný muž, řekněme kanonická podoba příběhu. Scenárista Carrière přesně postihl její význam: „Mary by si asi jen těžko mohla představit, že sto let po vydání jejího románu určí film jednou provždy vzhled této bytosti, kterou hrál Boris Karloff. Jeho maska se uvádí ve všech knihách o historii filmového maskérství jako vrcholné dílo. Mírně vystupující čelo, zapadlé oči, dvě zvláštní věci po stranách. Tak vznikla podoba této postavy. Všichni ostatní Frankensteinové z ní více či méně vycházeli. Ale nikdo to nedokázal překonat. Tak si ho všichni pamatujeme.“

Ilustrace na frontispisu z londýnského vydání Frankensteina roku 1831; román poprvé vyšel v roce 1818, zdroj: Wikipedia.org/Tate Britain

Do dnešních časů vzniklo kolem stovky filmových i divadelních zpracování, tak či onak inspirovaných románem Mary Shelleyové, počítaje v to i Jakubiskův v mezinárodní koprodukci natočený seriál Teta, jehož zkrácená verze určená pro kina se uváděla pod názvem Pehavý Max a strašidlá (1987). Frankenstein prostě spadá mezi ty klasické romány, které budou nejen čtenářovu, ale také divákovu či posluchačovu obrazotvornost vzrušovat i nadále.

Jak v dokumentu také zazní, mladičká spisovatelka předpověděla svět, kde může věda a technologie ovládnout budoucnost lidí a možná lidstvo i zničit. Doktor Frankenstein se stal obětí své posedlosti i své nezodpovědnosti vůči monstru, které stvořil. Svým osudem připomíná Prométhea ze starořeckých bájí, který z hlíny hnětl lidi a z božského Olympu dokonce ukradl oheň, aby jim nebyla zima. Vysloužil si tím ukrutnou Diovu pomstu…

Mýtus jménem Frankenstein (Francie, 2018, stopáž 52 minut)

Režie: Jean Froment

Vysílá ČT art 30. 5. 2019 ve 22.25 hod. a 31. 5. ve 23.55 hod.