Spisovatelka Anna Beata Háblová: I z cesty vlakem do Brna se může stát dobrodružství
Před třemi lety zaujala básnířka, architektka a urbanistka Anna Beata Háblová románem Směna o mladé umělkyni, která pracuje jako prodavačka. Nyní vydává druhý román. I v centru Vírů je nevšední protagonistka, sexuální pracovnice Ester, jejíž osud v mnohém poznamenala katolická výchova.
Ve vašem prvním románu Směna byla protagonistkou prodavačka, v aktuálních Vírech sexuální pracovnice. To nejsou úplně běžné hrdinky knih. Proč jste si je zvolila?
V případě Směny to bylo kvůli frustraci kamarádek malířek, které se nemohly uživit uměním, a proto tvorbu musely odložit a vydělávat si jinak. V případě nové knihy jsem potřebovala postavu kontrastující ke světu víry. Takovou, nad kterou je snadné se pohoršit.
Prvotním impulzem tedy bylo psát román o víře?
Ano. Ale o věcech víry je složité psát, je složité o nich diskutovat. Věřící člověk miluje Boha a je Bohem milován; pokud se před ním pokoušíte existenci Boha jakkoli relativizovat, dotknete se v něm něčeho niterného. Jako kdyby vám někdo řekl, že neexistuje vaše máma.
To mi, pravda, ještě nikdo neřekl.
Tak vidíte. No a kvůli této vazbě je pro věřící lidi víra téměř nedotknutelná. Jako mladší jsem víru dlouho prožívala podobně, později jsem ale začala vnímat určitou pokřivenost, která je přítomná třeba v hierarchii církevní struktury, nebo v některých ultrakonzervativních společenstvích. Zdálo se mi, že za rouškou posvátných pravd se skrývá nenávist vůči jinakosti. Moji rodiče sice nejsou ultrakonzervativní, ale liberálové také ne. A svět, v němž oni žili a v němž já vyrůstala, jsem chtěla v knize reflektovat.
Prostřednictvím sexuální pracovnice?
Asi víte, jaký je ve zmíněných křesťanských kruzích pohled na sex: před svatbou nemůžeš, po svatbě musíš. Sexuální pracovnice silně věřící lidi v podstatě odpuzuje. I proto jsem chtěla odkrýt co nejvíc z Esteřina života – aby ji čtenáři pochopili a mohli k ní zaujmout jiný postoj, než jaký by k ní zaujali bigotní lidé.
Anna Beata Háblová (v Kostele svatého Josefa na náměstí Republiky v Praze), foto: ČT art – Josef Chuchma Katolická církev je v umění často karikována. Chtěla jste se této poloze vyhnout?
Ve většině pasáží, které se týkají katolické církve, jsem jednoduše parafrázovala svoji mámu. Nejedná se o karikaturu, je to realita, někteří lidi takhle žijí.
V obou vašich knihách jsou u protagonistek zřetelné určité kontrasty. Nejprve umělkyně, která pracuje jako prodavačka, nyní sexuální pracovnice s katolickou výchovou. Proč?
Kontrasty miluju, vznikají díky nim podivné, až bizarní situace. Spíš než kontrastem si však pro sebe to, co jste právě pojmenoval, nazývám paradoxem. A paradoxů je plný svět, dokonce i Bible.
Když se řekne „sexuální pracovnice“, většina lidí – a nejen těch z katolické církve – si vybaví nějaké stereotypní představy, které se k těm ženám vážou. Bylo vaším záměrem tyto stereotypy trochu nahlodat?
Typů prostitutek je mnoho. Každá to dělá z jiného důvodu a každá svoji situaci jinak prožívá. Jsou mezi nimi na jedné straně holky závislé na heroinu, a na druhé vysokoškolačky, které si říkají luxusní společnice. Pro moji postavu byla inspirací krátká reportáž v České televizi o zhruba pětačtyřicetileté paní z jižních Čech. Šlapala na silnici u hranic, byla nekonečně nešťastná, chtěla z toho prostředí pryč, ale nevěděla jak, protože měla pocit, že nic jiného v životě neumí. Byla trochu, jak se říká, jednodušší a zároveň nějak krystalicky čistá. Když jsem ji v té reportáži viděla, srdce se mi rozbušilo něhou. V tu chvíli jsem věděla, o co se pokusím – o to, aby k postavě, nad kterou lze snadno ohrnout nos, čtenáři mé budoucí knihy cítili něco pozitivního. Aby jí porozuměli.
Částečně se tak děje prostřednictvím odkrývaní její minulosti. Ester se nachází v dost špatné situaci: je zadlužená, protože naletěla internetovému podvodníkovi – a naivní nebo dobře obelhatelná je i v jiných scénách. Jedna taková ji dovede k prostituci…
Chtěla jsem tím poukázat na její absenci kritického myšlení. Nedostává se jí právě kvůli tomu, v čem byla vychovávaná. Když je člověk ovladatelný v nějakém prostředí, snadno bude ovladatelný i v jiném.
Anna Beata Háblová (v Kostele svatého Josefa na náměstí Republiky v Praze), foto: ČT art – Josef Chuchma
Taková motivace snadno může vést k tomu, že budete psát o tom, co všechno je špatné: víra, církev, muži, kolem Hatí je to úplně špatné, protože se tam jen prodává sex a gambluje…
To si nemyslím a doufám, že román k tomu nesklouzává. Zato si myslím, že víra má obrovskou moc, církev může být i pokřivená, někteří muži ubližují a jiní pomáhají, stejně jako je tomu u žen – ženské postavy v mé knize taky nejsou jednoznačně dobré, nebo špatné. A Hatě se moc neliší třeba od Václavského náměstí. Projíždíte nebo procházíte jimi a nemáte tušení, co se odehrává za zavřenými dveřmi, jaké mafiánské skupinky mají rozdělené jaké části, netušíte, co se tam děje v noci. Tahle místa mě fascinují svou dvojí tváří, tak jako nemísta měst, o kterých jsem napsala knížku. V Hatích je fantastické zábavní centrum pro děti, ve Chvalovicích pěkně opravený kostel. A k tomu to všechno ostatní, co reflektuju v románu.
Znáte ta místa dobře? Potřebujete si prostředí „nakoukat“, když píšete knihu?
Jsem voyerka. Kdykoli se dostanu do neobvyklého prostředí, stojím a koukám. Jednou jsem byla třeba i na BDSM party. Nic jsem tam nedělala, jen pozorovala. Takhle jsem si „odpozorovala“ i Hatě a okolí. Ale vycházela jsem rovněž z vyprávění svých kamarádek a z dalších zdrojů, kterých je mnoho; nedovedu je vyjmenovat a vymezit, protože třeba i z cesty k mému nakladateli do Brna se může stát dobrodružství – v Brně je nejedna ulice, kde narazíte na sexuální pracovnice a jejich pasáky.
Vraťme se ještě k Ester. Je to hodně pasivní postava. Často jen sledujeme, co se jí děje či co se jí stalo…
Ester je definovaná svou láskou k synovi, k němuž je upnutá. Kromě vaření nemá žádné koníčky, pouze syna. „Naplň Bože, naplň mě,“ zpívá se v jedné katolické písničce. Je to obraz lidské prázdnoty, kterou má naplnit Bůh. „Bez Boha nejsme nic,“ říká se jinde.
Ester jsem zamýšlela modelovat jako prázdnou nádobu. Jako takové nic, které existuje jen díky synu Vojtovi. A cílem bylo se nad tou prázdnotou zamyslet. Jaké víry ji naplňují? A jaké víry naplňují ostatní postavy v knize? V případě Esteřiny babičky je to Bůh, v případě její matky pragmatismus, v případě Nely, jedné z vedlejších postav, její aktivismus, v případě Ester právě Vojta. A co naplňuje nás samotné?
Je však třeba dodat, že Ester dělá jednu zásadní chybu – i když je nešťastná, nečiní mnoho pro to, aby to změnila. Zůstává v roli oběti, což je samo o sobě destruktivní. Při psaní jsem v Ester hledala nějakou sílu, díky níž bude schopná z toho marasmu, na nějž narážíte, vystoupit. Nechtěla jsem jí nic ulehčovat, chtěla jsem s ní a v ní najít tuto schopnost.
Autorkou obálky a grafické úpravy knihy je Alena Gratiasová, repro: Host
Skutečně Ester zůstává v roli oběti? Spíše bych řekl, že se shodou mnoha špatných rozhodnutí a manipulací dostala do situace, z níž se prostě nemůže vlastními silami dostat.
Přestože se do ní dostala vlivem mnoha nešťastných okolností, domnívám se, že vždycky měla možnost udělat něco navíc, aby se ze soukolí vymanila. Mohla například prodat dům po babičce, který je v knize důležitý. Znám strnulost mnoha lidí, pro které představuje prodej bytu či domu, v němž roky žili, něco nepředstavitelného. Radši se pohybují na hraně svých možností, než aby se vzdali majetku. A to je i Esteřin případ.
Je Ester silná hrdinka?
Je i není, svou sílu v románu pomalu a jistě hledá. A důležité je, že ji najde. Že v sobě objeví sílu hurikánu, že se tím hurikánem stane.
A jak těžké pro vás bylo vžít se do uvažování ženy, která žije na hraně, ale ví, že kvůli synovi nesmí přes tu hranu přepadnout?
Jednoduché, ani nevím proč. Psaní je pro mě koktejlem zkušeností, pozorování a představivosti. Je pro mě druhou realitou. A kdoví, kdy se v nějaké hraniční situaci ocitneme my sami.
