Editor nové antologie americké poezie: Je to rozmanitá a pro nás neprobádaná krajina

V předmluvě k Dinosaurům v ulicích píšete, že vaše antologie navazuje na knihu Dítě na skleníku Josefa Jařaba a Jaroslava Kořána. Tato kniha však vyšla v tehdejším Odeonu v roce 1989 a od té doby toho ze současné či soudobé americké poezie česky mnoho nevyšlo – sbírky Louise Glück či třeba Richarda Sikena představují spíš výjimku. Neztratila česká poezie s tou americkou kontakt?

Na předchozí antologie americké poezie jsme navazovali hlavně celkovým pojetím knihy a částečně také po vizuální stránce. Tak jako Dítě na skleníku, i Dinosauři v ulicích mají pevnou vazbu a čtvercový formát, a kromě básní i naše antologie obsahuje delší medailony jednotlivých autorů a autorek. Mezi knihami najdeme samozřejmě i další spojitosti, ale jsou spíš dílčí. Dítě na skleníku například končilo texty Jamese Wrighta, důležitého básníka, který ovlivnil řadu jeho českých protějšků, mimo jiné Petra Hrušku. Naše antologie končí básněmi Wrightova syna Franze. Ale pravdou prostě je, že za poslední tři dekády vyšlo z americké poezie česky minimum knih. I proto bylo třeba při přípravě knihy zohlednit autory a autorky tří generací.

Když jste zmínil vliv Jamese Wrighta na Petra Hrušku, jsou podle vás další čeští tvůrci a české tvůrkyně ovlivnění americkou poezií? Napadá mě třeba Milan Děžinský, jeden z překladatelů Dinosaurů v ulicích.

Ano, Milan Děžinský je myslím jedním z mála českých básníků, který pravidelně čte a překládá současnou americkou poezii. Cílem naší antologie bylo i to, abychom se pokusili českému publiku přiblížit, jak se aktuálně píše ve Spojených státech amerických. Náš výběr doplňuje to, co zde již knižně vyšlo – Louise Glück, Sharon Olds, Richarda Sikena či Jane Hirshfield bychom nejspíš do antologie zařadili, kdyby jim již nevyšla kniha česky.

Stačí se na Dinosaury v ulicích podívat a je jasné, že se jedná o náročný a ambiciózní projekt. Kniha poezie vycházející v pevné vazbě, ilustrace Toy_Box na obálce, čtrnáct básníků a básnířek, deset překladatelů a překladatelek. Co bylo na přípravě nejtěžší?

Musím ocenit, jak trpělivý byl Jindřich Jůzl, šéfredaktor nakladatelství Odeon, kde kniha vyšla. Měli jsme s překladateli a překladatelkami dost času, abychom básně přeložili a abychom je ošetřili i redakčně. Jindřich Jůzl navíc sdílel myšlenku, že navážeme na již zmíněnou antologii Dítě na skleníku, to on navrhl, že kniha vyjde v pevné vazbě, a oběma se nám líbila představa, že bude na obálce ilustrace české výtvarnice Toy_Box. Nejtěžší na přípravě byl samotný finiš, letošní jaro a léto, kdy jsme připravovali medailony zastoupených autorů a autorek a dotahovali poslední překlady.

Výběr zastoupených autorů a autorek byl ve vašich rukou?

Ano, ze strany nakladatelství nebyly žádné bariéry – s jedinou podmínkou, že na zahrnuté básně musíme sehnat práva zdarma, jinak by byla kniha neúnosně drahá. Výběr jsem konzultoval s řadou amerických básníků a kritiků, ale i lidí z České republiky, co sledují americkou poezii. Svou roli sehráli i překladatelé a překladatelky – kromě již zmíněného Děžinského například Thea Radka Harris –, kteří mi doporučovali autory či autorky nebo konkrétní básně, na které bychom se mohli zaměřit.

Básnířka Ada Limón jedna z autorek zastoupených v antologii současné americké poezie Dinosauři v ulicích, zdroj: The Creative Independent

Nakolik jste se při výběru pokoušel být, jak jen je to možné v případě literatury, objektivní a nakolik antologie odráží váš osobní vkus, vaše preference?

Obecně si myslím, že antologie by neměla působit jako suchý slovník, ale měla by mít vnitřní život, dynamiku, vyváženost. Jednotlivé básně by spolu měly v knize mluvit nebo se aspoň doplňovat. Toho se snadněji dociluje, když knihu sestavuje jen jeden či dva editoři, než kdyby o výběru hlasovala komise kritiků. Třeba zastoupený Paul Hostovsky – mimochodem syn Egona Hostovského – nepatří ve Spojených státech k nejvýznamnějším básníkům, a jeho zařazení je určitě překvapivou volbou. Ale měl jsem pocit, že knize dodá něco, co by jí jinak možná chybělo, především humor, nadhled. Jinak současná americká poezie je rozmanitá a z našeho úhlu pohledu tak neprobádaná, že by mohly vzniknout tři podobné antologie a pořád by myslím stály za to. Je to stejné, jako když Kanada skládá hokejový tým na olympijské hry – mohla by dát dohromady tři čtyři výběry, které by měly slušnou šanci turnaj vyhrát.

Básník Paul Hostovsky (syn českého spisovatele Egona Hostovského), jeden z autorů zastoupených v antologii současné americké poezie Dinosauři v ulicích, zdroj: Only Poems

Dovedete svůj výběr nějakým způsobem zobecnit?

Mým záměrem bylo zařadit zástupce tří generací americké poezie. Jednak silnou skupinu básníků a básnířek narozených během druhé světové války nebo brzy po ní, kterou v Dinosaurech reprezentují třeba Kay Ryan, Marie Howe či Diane Seuss. Vybrat tato jména nebylo nijak složité, jsou to etablované autorky. Pak je tu střední generace, autoři narození v šedesátých a sedmdesátých letech. Volba některých z nich byla nabíledni, třeba Ilya Kaminsky vyšel knižně v řadě evropských zemí, včetně Slovenska, a tak jsem se domníval, že bychom ho zde měli alespoň takto stručně představit. V antologii jsem chtěl mít také tvůrce narozené v osmdesátých letech. Ti jsou samozřejmě v jiné fázi své literární dráhy než velikánky jako Howe nebo Ryan, ale chtěl jsem publiku ukázat i témata, která řeší mladší autoři.

V České republice už vstoupili na scénu autoři a autorky narození po roce 2000, generace narozená v devadesátých letech už je etablovaná a obraz současné české poezie by bez ní nebyl kompletní. Neuvažoval jste zařadit někoho z té skutečně nejmladší generace? Přece jenom, nejmladší tvůrce*kyně, co se v Dinosaurech objeví, je nebinární Danez Smith, a ten*ta se narodil*a v roce 1989…

Nemám na to statistiky, ale můj pocit je takový, že američtí básníci v průměru začínají publikovat sbírky později než ti čeští. Řada z nich nejprve uveřejňuje básně v literárních časopisech a novinách, kterých je v Americe nespočet. Až když mají dost relevantních časopiseckých publikací, uvažují o vydání sbírky. Tomu navíc mnohdy předchází vydání takzvaného „pamphletu“, kraťoučké sbírky o dvaceti až čtyřiceti básních. Plnohodnotná básnická kniha o padesáti a více básních je až dalším krokem. Takže i v šestatřiceti letech je v americké poezii básník stále velmi mladý. Ještě mladší básníky jsem zařazovat nechtěl, protože mají na kontě často jen jednu knihu a já nechtěl vybírat na základě jedné sbírky. Důležité pro mě bylo, aby autor potvrdil kvalitu ve více samostatných knižních publikacích.

Jak jste vybíral překladatele a překladatelky?

Především na základě jejich dosavadních překladů. Jasnou volbou byl například Milan Děžinský, který se sice překládáním neživí, ale skoro každé ráno si u kávy přeloží z angličtiny jednu báseň – pro vlastní potěšení, ale i jako inspiraci pro svou tvorbu. U většiny překladatelů jsem se snažil odhadnout, co by danému člověku mohlo stylově sedět. Znal jsem precizní překlady Daniely Theinové a věděl jsem, že by mohla zvládnout hravé a velmi úsporné básně Kay Ryan, které někdy připomínají hádanky. Martin Světlík, který se specializuje na překlad vázaného verše, byl zase jasným kandidátem na překlad A. E. Stallings. V případě Danez*e Smith*e jsem oslovil Ondřeje Macla, protože jsem měl dojem, že by se na poetiku Smith*e mohl dobře napojit, a to nejen proto, že jsou se Smith*em stejně staří. Stejně jsem přemýšlel v případě dua Tiana Clark a Jitka Bret Srbová. Možnost propojit americké a české básníky podobného věku nebo poetiky vlastně byla na přípravě antologie jedna z nejhezčích věcí.

Básník Ilya Kaminsky, jeden z autorů zastoupených v antologii současné americké poezie Dinosauři v ulicích, zdroj: Wikipedia.org

Texty jste redigoval spolu s básníkem Petrem Hruškou. Jak tato spolupráce probíhala?

V první vlně jsem překlady redigoval já, s překladateli a překladatelkami jsme si texty několikrát vyměnili. Následně se zapojil Petr Hruška. Jeho přínos byl nedocenitelný. Petr byl vlastně prvním kritickým čtenářem překladů, protože jak překladatelé, tak já, jako editor, jsme od překladů neměli odstup. Petr originály neznal a překlady četl jako české básně. Dovedl skvěle vycítit, kdy je potřeba daný verš uhladit, a kdy je naopak záhodno zachovat určitou zvláštnost originálu. Spolupráce s ním fungovala i proto, že nás spojuje myšlenka, že dobrý překlad poezie se pozná tak, že výsledná báseň funguje v cílovém jazyce, a aby si čtenář verše vychutnal, nemusí znát originál. V poslední fázi přípravy knihy četla překlady ještě básnířka Olga Stehlíková, která rovněž přispěla množstvím podnětných a důležitých poznámek.

Jaké by pro vás bylo ideální vyústění tohoto projektu? Kromě toho, že antologie je na pultech knihkupectví…?

Doufám, že si knihu přečtou i ti, kteří poezii obvykle nečtou. Poezie je na okraji literární scény – i lidé, kteří v literární branži pracují, mají mnohdy před poezií takový zvláštní ostych. A bylo by samozřejmě skvělé, kdyby někomu ze zastoupených autorů a autorek jednou vyšla česky celá sbírka. A třeba časem vyjde podobná antologie, která na Dinosaury naváže. Mám totiž dojem, že v americké poezii je spousta skvělých tvůrců a tvůrkyň – a nejedná se pouze o beatniky, k nimž se zde pořád vracíme. Ti jsou ikoničtí, mám je rád, ale je dobré uvědomit si, že současnou americkou poezii už představují jiní autoři.

Mohl byste na závěr dát českým nakladatelstvím doporučení? Na koho by se měla – či mohla – zaměřit? Komu z vámi vybraných jmen byste sbírku v češtině přál nejvíc?

Na jediné jméno se omezit nedokážu. Zmíním čtyři: Francesca Bell, Ada Limón, Ilya Kaminsky a Franz Wright.

Obálka antologie americké poezie s kresbou od Toy_Box, grafickou úpravu knihy navrhl Tomáš Cikán, repro: Euromedia Group /Odeon