Evropa jako žádná jiná. Výstřední i zábavný příběh, po němž pokukuje James Cameron

Evropa hledí do propasti. Elfové, kteří se kdysi vyrojili ze Svaté země, efektivně vyžrali obyvatele skoro celého Blízkého Východu. Zastaveni byli až už u Tróje. Pak proběhly nějaké ty křížové výpravy a pár desítek let panuje klid. Což se určitě změní. A právě proto je životně důležité, aby bylo ukončeno schizma mezi Východem a Západem. Na Hadím trůnu Tróje musí sedět někdo, kdo zahojí všechny rány a povede voje Dobra proti Zlu.

Takže desetiletá papežka vysílá na výpravu kongregaci Kaple nejsvětější účelnosti. To jsou církví zajatí a zotročení „ďábli“, o jejichž existenci by neměl nikdo vědět. Jejich čas přichází tehdy, kdy jsou „sázky tak vysoké, že se i morální námitky stávají nemorálními“. Abercrombie zde stvořil půltucet špinavců, vedle nichž jsou i ti největší antihrdinové popkultury nositeli ctností, a napasoval jejich osudy do kulis neuvěřitelně zábavné alternativní Evropy.

V srdci melancholik

 Většina autorových knih spadá do světa, který představil v trilogii První zákon a jejích volných pokračováních. Po několika samostatných románech se do jmenovaného světa naposledy vrátil v trilogii Věk šílenství, v příběhu o tom, jak do fantasy prostředí přijde modernizace a absolutismus v mnoha podobách se střetává s čím dál bezvýchodnějším utrpením širokých mas. Mimochodem, onen titulní první zákon spočívá v tom, že je zakázáno dotýkat se „druhé strany“ (v podstatě pekla) přímo. A nedoporučuje se jíst lidské maso coby zkratku k získání větší moci. Jinými slovy: základ Abercrombieho vypravěčského stylu je založen na obcházení, ohýbání a nakonec bezskrupulózním porušování fundamentálních pravidel – tedy vlastního světa i žánru, v němž se pohybuje.

Joe Abercrombie, celým jménem Joseph Edward Abercrombie. Vystudoval psychologii, ale živil se jako filmový střihač. Vášnivý hráč počítačových her, což prý nebylo bez vlivu na jeho psaní, foto: Lou Abercrombie

Výsledkem jsou nejcyničtější knihy široko daleko, které však nikdy nesklouznou k lacinému vršení temných a krvavých detailů. Abercrombie si uvědomuje, že emoční škála jeho příběhů musí být dostatečně široká. Protože jedině naděje a občasné záblesky dobra (jakkoliv bývají dříve či později potrestány) a okamžiků štěstí (většinou nedorozuměním) dávají jeho depresivním a tragickým zvratům ten správný účinek. Navíc je duší romantik, jeho příběhy jsou melancholické a převládá v nich smutek, že život je bohužel takový bordel, jaký je.

Daný pocit možná nejlépe shrnuje jednouchá elfka Sunny. Nikdy nesežrala jediného člověka, přesto ji celý život ukazovali v cirkusu jako příšeru a ona se neumí usmát, aniž by to nepůsobilo potměšile. Ale stejně má lidi ráda a přála by si, aby všechno na světě fungovalo jinak. Není pak divu, že s tímhle nastavením mají nejpopulárnější postavy autorových knih co do činění s pragmatickými organizacemi typu inkvizice, kde se ideály ušpiní z principu, protože účel světí prostředky a všichni ví, že dobře končí jen ty příběhy, které ještě neskončily…

Zvraty a jistoty

Hrátky s morálně šedými nebo naprosto nemorálními postavami se v Ďáblech proplétají s autorovou znalostí očekávání, která čtenáři a čtenářky kladou na svůj oblíbený žánr. Ideálním příkladem budiž baron Rikard – upír, který ve velmi dobrém rozmaru vyučuje mladou půvabnou zlodějku Alex etiketě, ale v horším rozmaru je údajně schopen vylidnit kusy východní Evropy. Skoro celou knihu čekáme, kdy se z něj stane ze řetězu utržené krvesajné monstrum, zvlášť když v jeho okolí neustále přibývá lidí s podivnými tečkami na krku a on sám viditelně mládne. Jenže když dojde poprvé na věc a on má zachránit situaci… tak ji nezachrání brutálním masakrem, nýbrž okouzlujícím projevem o jistém druhu knedlíků, které se dělají v jeho domovině. Čímž naprosto zhypnotizuje dav kmánů, své „kolegy“ i třeba členky čarodějnického kovenu. A třeba takový vůdce kongregace je pro změnu chodící „running joke“.

Joe Abercrombie. S psaním knih začal na počátku jednadvacátého století, foto: Lou Abercrombie

Pravda, některé postavy jsou pro Abercrombieho čtenáře a čtenářky staří známí – vlkodlačice Vigga třeba dost připomíná slavného Logena Devítiprsťáka. Byť jeden její popis je naprosto dokonalým průnikem pixarovské a tarantinovské představivosti: „Ona je zvíře, to věděl. Vrtošivá jako straka, hrubá jako medvěd, zapomnětlivá jako sardinka.“ Prostě rozverná, bručivá kámoška masakrující lidi ve velkém a toužící po mase, často lidském. Hrdinka Hledá se Nemo ve světě démonických piraní.

Zároveň je zřejmé, že některé zvraty prostě přijdou. Stále se však autorovi daří přistoupit k nim osvěžujícím způsobem, nebo alespoň s vtipnou gradací, jako třeba v případě nekromanta Balthazara a jeho přístupu k celé kongregaci.

Hle, kardinálka Zizka!

Ovšem všechny okamžiky, kdy to vypadá, že se John Abercrombie už už opakuje, zakrývá barvitý svět jeho Evropy. Je vyloženě radost snažit se rozklíčovat, v čem všem se tento svět liší od naší reality. Máme tu papežku, ale hlavně místo Spasitele se zde uctívá Spasitelka. Trója stále existuje, což znamená, že uprchlíci z ní nemuseli založit Řím (reálnou historií si tenhle předpoklad kazit nebudeme) a dominantní mocností se stalo Kartágo. Jeho čarodějničtí architekti přinesli civilizaci a úžasné výtvory do poloviny světa a právě díky nim odvozuje většina národů svůj jazyk od staré punštiny (pravda, ještě v tom hrála roli ta drobnost, že Kartaginci každého, kdo mluvil jinak, upálili). Škoda, že nakonec otevřeli bránu Pekla, které je pohltilo.

Obálka českého vydání, která je graficky totožná s vydáním anglického originálu, repro: Polaris

Vyloženě středoevropský vtípek se skrývá ve jménu kardinálky, do jejíž gesce kongregace Kaple nejsvětější účelnosti spadá – jmenuje se Zizka. Barvitý svět plný detailů, dechberoucích obrazů, vůní i smradu pak doplňují skvělé ilustrace, které vypadají jako byzantinské ikony, pokud by je kreslil potměšilý Clive Barker.

Abercrombie v tomto – jakkoliv oficiálně pouze dočasném – odklonu od Prvního zákona hodlá pokračovat. Údajně podepsal smlouvu na další dvě knihy ze stejného světa, byť ne nutně se všemi přeživšími postavami. Vzhledem k tomu, že svoje fígle má vybroušené k dokonalosti a že je tato Evropa nádherně fascinující, běží dost možná o projekt, který se stane globálním fenoménem. Jakkoliv je totiž adaptace románu Nejlépe chutná za studena stále kdesi v hlubinách „vývoje“, o Ďábly se aktivně zajímá James Cameron, jehož doporučení najdeme i na obálce. A i když není duchovní otec Terminátora asi tím, kdo by nás na první dobrou napadl pro takhle ultracynickou látku, Abercrombieho Evropa plná kartaginských divů a démonů by mohla být pro tvůrce planetárního satelitu Pandora, na němž se odehrává série Avatar, velkou výzvou.