Odkaz paní le Guinové: Jak si science fiction začala všímat genderu

Genly Ai je vyslanec Ekumenu – volného spojenectví lidmi osídlených planet. Nejedná se ovšem o klasický případ expandujících pozemšťanů. Ti jsou v tomto vesmíru jedněmi z mnoha potomků „původního lidstva“, které pochází ze světa Hainu (proto se také příběhům z tohoto světa říká Hainský cyklus). Na jednotlivých planetách došlo k odlišnému vývoji a lidstvo nabylo v rámci adaptace na prostředí rozličných schopností. Ekumen tak funguje nikoliv na principech dobývání a nadvlády, ale spíše sdílení myšlenek a zkušeností, díky nimž je snad jednodušší pochopit, co jsme my lidé skutečně zač a kam směřujeme.

Samotný Genly Ai působí už rok na planetě Gethen, kde se snaží nastínit výhody mezihvězdné spolupráce vládci království Karhid. V prvé řadě však musí místní přesvědčit, že je skutečně návštěvníkem z hvězd, a nikoliv pouze figurkou v politickém soupeření na královském dvoře. V tom mu brání řada omezení – například skutečnost, že podle tradice má první kontakt na starost vždy jen jedna osoba. Když už se konečně zdá, že dosáhne audience u krále, upadne jeho podporovatel lord Estraven v nemilost a je poslán do vyhnanství. Právě to nakonec podnítí v Genlym snahu prozkoumat z Gethenu víc a konečně přijmout všechny jeho odlišnosti. V prvé řadě skutečnost, že Getheňané jsou androgynní bytosti, které získávají mužské či ženské pohlaví pouze během takzvaného kemmeru, přičemž je běžné, že ten, kdo dříve kemmeroval jako žena, bude při příští příležitosti mužem.

Já píši o přítomnosti

Ursula K. le Guinová (1929–2018) je držitelkou všech myslitelných žánrových ocenění – ostatně Levá ruka temnoty získala v roce 1970 jak Huga, tak Nebulu a čtenáři odborného magazínu Locus ji svého času zvolili druhým nejdůležitějším sci-fi románem historie. Napsala díla, která patří do zlatého kánonu jak science fiction, tak fantasy (Kroniky Zeměmoří), ale i dětské literatury (Křídločky) a na jejích oficiálních stránkách zveřejněná báseň pro jejího kocoura má v jistých kruzích doslova kultovní status. Psala i brilantní eseje a byla aktivní v prosazovaní práva (a potřeby) umělců tvořit svobodně i v době, kdy podle ní nakladatelství často sešla z cesty a podlehla našeptávání korporátního myšlení a praktik. Tato svoboda jí totiž jejími vlastními slovy umožňovala pokračovat v „zálibě dělat neočekávané věci jakýmsi tichým potměšilým způsobem“. I proto dalece přesáhla hranice žánru – v roce 2014 obdržela například National Book Award za celoživotní přínos.

I proto je extrémně zajímavý její přístup k žánrové literatuře. I u jinak milých a inteligentních lidí, jako jsou třeba Ian McEwan, Kazuo Ishiguro nebo Margaret Atwoodová, stále narážíme na proklamace, že oni nepíší science fiction nebo fantasy, protože nadnáší problémy dneška – jen v trochu jiném hávu. A to přece ty pokleslé žánry nedělají! Le Guinová naopak tvrdila, že přesně tohle ony pokleslé žánry dělají a že právě proto píše sci-fi nebo fantasy. Prohlašovala, že o budoucnosti nic neví, že píše o přítomnosti. Dovolila si rovněž polemizovat – právě v předmluvě k pozdějším vydáním Levé ruky temnoty – s jednou ze zásadních definic science fiction coby extrapolační literatury.

Viz tyto jeví věty: „Od autora science-fiction se očekává, že vezme nějaký trend nebo fenomén vyskytující se tady a teď, pro dramatický efekt ho pročistí a vyostří a rozvine do budoucnosti. ,Jestli bude tohle pokračovat, stane se tohle.‘ Vznikne předpověď. Metody a výsledky extrapolace velmi připomínají metody a výsledky vědce, který krmí myši velkými dávkami čisté a koncentrované potravinářské přísady, aby předpověděl, co by se mohlo stát lidem, kteří ji budou po dlouhou dobu v malých dávkách konzumovat. Výsledkem se téměř nevyhnutelně zdá být rakovina. Výsledkem extrapolace rovněž.“ Důsledně extrapolační díla považovala za omezující (a v důsledku depresivní). Požadovala pestrost a o svých dílech mluvila jako o myšlenkových experimentech a doufala, že mohou působit coby morální kompas.

Její další význačný sci-fi román – Nespoutaní – popisuje kontakt zástupce anarchistické společnosti s prostředím čistého kapitalismu. Hlavní hrdina Ševek je mimochodem částečně inspirován Robertem Oppenheimerem, který patřil k častým návštěvníkům autorčiných rodičů. V románu Vyprávění zase lidská vyslankyně sleduje, jak si mimozemská kultura přebrala informace o Zemi a rozhodla se ze své kultury vymýtit vše zbytečné – literaturu, básně, kulturu. Jenže co potom v takové na výkon a pragmatismus orientované společnosti zůstane z člověka? Je to kniha melancholická, depresivní a silně inspirovaná snahou čínské vlády zničit vše taoistické.

Zároveň byla le Guinová jednou z prvních, která nabourala rasové a posléze i genderové stereotypy fantasy. Stručně řečeno, i několik let po její smrti můžeme parafrázovat dávné heslo jistých českých novin a naléhat, že „Ursula do každé rodiny!“.

Chlad důvěry

Zpět k nyní nově přeložené Levé ruce temnoty. Kemmer a kemmerování obyvatel Gethenu slouží Le Guinové k zamyšlení nad naším přístupem k sexu, ale i k tomu, jako roli hraje sex v utváření společnosti, mýtů a politiky. Na Gethenu například neexistují války v tradičním slova smyslu. To, že stejný jedinec může během svého života prožít zkušenost ženy i muže, vede ke zcela jinému nastavení rodinných vazeb, ale i například strachu z porodu. Zásadně odlišně jsou definovány tradiční genderové role („Král byl těhotný.“). A ukazuje se, že Genly, zástupce teoreticky mnohem vyspělejší civilizace, je stále v zajetí vlastních předsudků, kvůli nimž nedokáže Getheňanům plně porozumět, a hlavně důvěřovat. Jak poukázala ve svém k nynějšímu vydání připojeném doslovu spisovatelka Charlie Jane Andersová, Genly je totiž misogyn, hluboce ponořený v zajetí své machistické pýchy. Pokaždé, když spatřuje na Getheňanech něco, co považuje za ženské či zženštilé, je znechucen a má sklony chovat se arogantně a přehlíživě.

Cestou k překonání této bariéry, která Genlymu brání jednak být plnohodnotnou lidskou bytostí, jednak úspěšně zakončit svou misi, se nakonec stává náročná pouť přes smrtelně nebezpečné ledovce, kterou podstoupí s vyhnaným lordem Estravenem. Román tak částečně přebírá podobu jakéhosi polárního cestopisu a zároveň je prokládán kapitolami, které ilustrují historii a mýty Gethenu. Odráží se v tom skutečnost, že otec le Guinové byl vyhlášený antropolog (kromě jiného pomáhal tlumočit pro Išiho, posledního žijícího příslušníka kmene Yahi).

Ursula K. Le Guinová v mladších letech, nedatováno, zdroj: paul-easton.squarespace.com

Mimochodem, právě jakýsi antropologicko-polárnický rozměr knihy skvěle odráží podoba aktuálního českého vydání. A zmínku si zaslouží i geniální povídka Sur (česky v autorčině  sbírce Gwilanina harfa), která popisuje výpravu k jižnímu pólu, které se účastní pouze ženy, jež po všech útrapách dosáhnou cíle, ale nikomu to nepoví, protože by to mohlo ublížit křehkým egům mužů.

Samozřejmě, kniha prvně vyšla v roce 1969, takže v mnoha ohledech je dnes překonána. Vrcholně zajímavé je však i jen sledovat, jaké debaty, pochvaly i kritiky během všech těch dekáda vyvolala. Le Guinová sama na mnohé reagovala nejen eseji, ale i povídkami. V knize pro Getheňany používá jako neutrální zájmeno „on“, což vyvolalo kritiku, že vlastně podkopává své sdělení, případně nezašla dostatečně daleko. V reakci na to přepsala všechna zájmena „on“ na „ona“ v povídce Král zimy. Jiná kritika směřovala k tomu, že nevidíme domorodce při činnostech, které jsou stereotypně vnímané jako ženské – především výchově dětí. A tak vznikla povídka Dospívání v Karhide.

Myšlenkový experiment Levé ruky temnoty tak přeskočil daleko za hranice původního románu. Ten přitom je – což by nemělo nikdy zapadnout – v prvé řadě nádhernou ukázkou autorčiny imaginativní, přesto ve svém sdělení průzračně jasné prózy. Můžeme si jej dodnes vychutnávat jako geniální příběh o důvěře a předsudcích, osamělosti v cizím světě. Ale také jej můžeme vnímat jako dílo, jež zásadně přispělo k formování například literární prezentace trans lidí či nebinárních osob.

Pro obálku využilo pražské nakladatelství Gnóm! ilustrace Athanasiose Shieldse, repro: Gnóm!