Jak chcete žít bez slonů a mamutů? I druhá kniha Raye Naylera je výtečným čtením

Někdy v nepříliš vzdálené budoucnosti se ruským vědcům podaří vzkřísit mamuty. Plán na jejich umístění do volné přírody, kde by se prostým naplněním svého životního cyklu starali o přirozenou obnovu permafrostu, ovšem naráží na zásadní problém. Jde o zvířata odchovaná v zajetí, neznalá toho, co opravdu znamená být mamutem.

Řešením je doktorka Damira Chismatullinová. Největší dostupná odbornice na slony, nejbližší příbuzné mamutů. Jenže i tady je problém. Doktorka Chismatullinová totiž byla už před lety zavražděna pytláky a překupníky slonoviny. Naštěstí je její vědomí dostupné v digitální podobě a je možné je nahrát do mysli jedné z mamutích samic. Znovuvzkříšená Damira se tak stává matriarchou mamutího stáda. Udrží si vědomí své lidskosti a dokáže mamuty ochránit před lidskou chamtivostí?

Výzvy člověku jako živočišnému druhu

Ray Nayler (* 1976) se více jak dvě desetiletí pracovně pohyboval po světě. Od Ruska přes Kazachstán a Vietnam až po Kosovo. Zabýval se ochranou životního prostředí a rozvojem mezinárodních vztahů; naučil se nejen ruštinu, ale i albánštinu či vietnamštinu. V současnosti pracuje jako mezinárodní poradce v americké Office of National Marine Sanctuaries v National Oceanic and Atmospheric Administration. Na jeho tvorbě jsou tyto dlouholeté zkušenosti dobře znát: dokáže plasticky a živě popisovat například asijské kultury, snaží se komplexně pojmout některé z výzev, jimž lidstvo čelí. I když povídky publikuje časopisecky od konce devadesátých let, jeho románový debut Hora v moři vyšel až v roce 2022; vloni jej česky vydal brněnský Host. V podstatě okamžitě se o něm začalo mluvit jako o jedné z nejlepších science fiction dekády a získal i prestižní cenu Locus.

Nayler v debutu odvyprávěl fascinující příběh prvního kontaktu lidstva s jinou civilizací – kterou ovšem nepředstavovali návštěvníci z hvězd, nýbrž dosud neznámý druh chobotnic. Pokud jste zaregistrovali jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice z roku 2020, jistě nebudete touto Naylerovou premisou překvapeni. Pokud film Pippy Ehrlicha a Jamese Reeda neznáte (viz nabídka Netflixu), vyrazí vám Hora v moři dech a dost možná vás donutí už nikdy nejíst kalamáry a chobotnice na grilu. Román totiž nejen bravurně shrnuje náš stav poznání chobotnic a jejich výjimečnost a inteligenci, ale také perfektně dělá to, v čem vždy byla největší síla science fiction – nutí nás myslet jinak a klást si otázky, které dlouho nikoho nenapadaly, ale jakmile byly položeny, nelze je zapomenout či ignorovat.

Kde leží hranice živočišného, na pudech a instinktech založeného chování, a kde začíná civilizace a kultura? Nakolik jsme v zajetí představy, že nositelé inteligence musí vypadat alespoň rámcově jako my, anebo musí jít o vědomí nezatížená tělesností? A pokud někdy přiznáme status inteligentního druhu například právě chobotnicím, jak se vypořádáme se skutečností, že jsme je po staletí lovili a konzumovali? Jak by mohlo vypadat soužití zatížené něčím takovým? Nebylo by nakonec pro zachování příčetnosti lepší si něco takového nikdy nepřiznat? Ostatně, nakolik brání podobným úvahám už teď prostá rostoucí potřeba proteinů? Jinými slovy – má lidstvo, jež čelí stále větší hrozbě hladu, prostor pro podobné úvahy? Mimochodem, kdysi dávno napsal Ondřej Neff provokativní esej založený na myšlence „sníme my je, nebo oni nás?“.

Hora v moři byla debutovým románem a jako taková měla i své mouchy. Některé dějové linie se uzavřely možná až příliš rychle a místy se z knihy stával spíše biologický a evoluční esej. Jako celek se však jednalo o mistrovské dílo. Objevil se tvůrce, jehož je prostě nutné sledovat.

Kanadsko-americký (nejen) spisovatel Ray Nayler, foto: Wikipedia.org – Anna Kuznětsovová

Pro trochu slonoviny šel bych světa kraj

Prokletí mamutů není tak rozmáchlé (Naylerův debut čítá čtyři stovky stran), ale o nic méně působivé. Autor zde vlastně může lépe zúročit své zkušenosti povídkáře a ukazuje, že i na zúženém prostoru svede rozehrát příběh hned několika postav a morálních konfliktů. Na jedné straně je Damira, která už během svého prvního života dokázala, že pro „své slony“ umí zajít hodně daleko. Učinit z ní matriarchu mamutů byl jistě logický krok, ale nakonec také katastrofální, protože ona nikdy nepřistoupí na způsob, jímž má být nová existence mamutů financována – tedy tím, že se jednou za čas vybraným, nechutně bohatým jedincům umožní odstřel jednoho kusu. Vždyť co je lákavější, než zavraždit zázrak?

Vedle toho je třeba počítat s tím, že mamuti jsou stiženi obdobným prokletím jako sloni svou slonovinou. Nayler nastudoval hodně materiálů o černém obchodu se slonovinou, jeho zázemí a pravidlech. A chápe na jedné straně lidskou hamižnost, na straně druhé imperativ přežití, kdy taková nelegální činnost je jediným možným způsobem, jak zaopatřit rodinu. Kdesi na Sibiři se tak odehrává tragický střet, jenž nemůže mít vítěze. Protože i pokud se Damiře podaří zastavit dohodnutý odstřel, nevyslovenou otázkou zůstává: Může si člověk jako druh dovolit ignorovat, že byla zpochybněna jeho nadvláda nad planetou a právo arogantně rozhodovat o jejích dalších obyvatelích?

Zároveň Ray Nayler dokazuje, že je nejen schopným environmentalistou a rešeršistou, ale také spisovatelem. Už Hora v moři začínala skvělou scénou, v níž do vědomí a periferního vnímání jedné z postav neustále pronikalo cosi, co bychom mohli nazvat maskováním chobotnic a některých dalších podmořských druhů. Nešlo přitom pouze o trauma z vytěsněného kontaktu s inteligentními chobotnicemi, ale i o to, jak dotyčný vnímal software měnící vzhled lidí, s nimiž přicházel do kontaktu. Sci-fi román tak hraničil s až existenčně vypjatým psychologickým hororem.

Obálka českého vydání druhé knihy Raye Naylera, repro: Host

V Prokletí mamutů autor pracuje se specifickým, na pachových stopách založeným konceptem paměti slonů a mamutů, díky nimž je minulost vlastně součástí přítomnosti. Damira tak ve své mysli obývá podivuhodný svět, v němž její dětské i dospělé já přirozeně sdílí svůj pokojík kdesi v sibiřském Tomsku i tábor v Africe s mamuty migrujícími tundrou. A hranice mezi těmito úrovněmi jejího já postupně mizí a z Damiry se stává cosi zcela nového a lidem neznámého.

Ovšem tím hlavním, co Nayler svou prózou vyvolává, je schopnost prožít šok z toho, že z planety mizí celé živočišné druhy. Také – v případě slonů především – naší vinou. To už není enviromentální žal, nýbrž enviromentální děs. Je přitom jasné, že zcela odlišnou zkušenost s ním budou mít v afrických státech, kde zuří regulérní válka mezi ochránci přírodních parků a pytláky, a jinou například u nás.

Ostatně jaká je šance, že o něčem podobném napadne uvažovat právě nás – občany země, kde vztah k mizejícím živočišným druhům lze shrnout nostalgicko-romantizujícími country nebo bluegrassovými písněmi typu Jak chcete žít bez koní Michala Tučného či Tažní koně (cover verze písně Jethro Tull od Roberta Křesťana), v nichž vznešené komoňstvo nevymírá, ale je „pouze“ postupně nahrazováno technikou a vytlačováno kamsi do stájí na periferiích?

Prokletí mamutů triumfuje právě v radikálním rozšíření empatie mimo naši prostou středoevropskou zkušenost v podstatě (malo)městských lidiček. Otázka „jak chcete žít bez slonů“ je náhle něčím naléhavým a drásavým. Něčím, co ukazuje, že jsme součástí komplexních – a mnohdy tragických – vztahů napříč planetou a druhy.