Fotograf Lukáš Vincour: Nechci se podílet na zneužívání zvířat

Co se přihodí, že se z punkového bubeníka stane aktivistický fotoreportér?

Pro mě aktivismus s punkem souvisel tak nějak odjakživa, v punkovém hnutí byli často lidé, kteří chodili na protesty a bojovali za ideály a hodnoty. Nejdřív se ze mě stal aktivista za zvířata, až poté fotograf. Když jsem se poznal se svou ženou, řekli jsme si, že bychom pro zvířata měli dělat něco víc, než je jen nekonzumovat. A oba dva nás k aktivismu inspirovaly zahraniční dokumenty. I to byl jeden z důvodů, proč jsme chtěli natočit film přímo z České republiky. Aby nikdo nemohl říct, že se to u nás neděje. A tak jsme na staré foťáky, co jsme měli doma, začali sbírat materiál. A povedlo se nám – spolu s dalšími lidmi – vytvořit dvouhodinový dokumentární film Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta.

Jak jste se do velkochovů dostali?

Ty cesty jsou různé. Neradi ale na tuhle otázku odpovídáme, i když ji dostáváme velice často. Byli bychom mnohem raději, když by se lidé zajímali spíš o to, co na záběrech je, než o to, jak je pořizujeme.

Fotograf Lukáš Vincour při práci, foto: archiv Lukáše Vincoura

Točíte a fotografujete. Ty fotografie ovšem nevypadají, že by vznikaly tajně.

Většina fotografií byla pořízena tajně, ale na některá místa jsme byli pozváni. S hrdostí nám ukazovali své chovy. Chlubili se. Z našeho pohledu otřesná místa plná utrpení, jejich pohled byl ale naprosto opačný. Podle zákona, který vlastně povoluje týrání a zabíjení zvířat, je tam většinou vše v pořádku. Takže je ani nenapadne, že by jejich uklizené chovy mohly někoho vést k myšlence, že se tam děje něco opravdu zlého.

Takže fotografie vznikaly tak, že o tom majitelé věděli?

U většiny fotografií o tom nevěděli. A ta nejhorší svědectví vznikají ve chvíli, když si myslí, že se nikdo nedívá.

Podílí se na projektu soustavně ještě další fotografové? Některé fotografie jsou nepodepsané.

V České republice není mnoho fotografů, kteří se věnují této investigativní činnosti. Byli bychom ale rádi, pokud by jich bylo více a přispívali nám svými fotkami. Některé fotografie jsou anonymní z toho důvodu, že autor na sebe a na to, že se na nějakém místě pohyboval, nechce přímo upozorňovat.

Vyhrožují vám?

Vlastně ani ne. Výjimečně někdo napíše na Facebooku, ve většině případů si ale svůj krutý byznys snaží obhájit. Ovšem jednou jsem byl dokumentovat na výstavě „hospodářských“ zvířat, kde mě jedna osoba doslova vzala za rameno a dvě hodiny mě tam se zhruba deseti dalšími lidmi nepříjemně konfrontovala. Nedávala prostor k diskuzi, ponižovala mě a na konci řekla zajímavou větu, která zněla nějak takto: „Já vám nijak nevyhrožuju, ale víte, jak se to říká, na hrubý pytel hrubá záplata.“

Jak moc tedy záleží nakonec na kontextu, který obrazovému materiálu propůjčíte? Tedy to, jakým popiskem fotografie opatříte, skutečnost, že je prezentujete na internetových stránkách Nevinné oběti?

Fotografie, které jsou na stránkách, ukazují realitu života zvířat v České republice. Zvířat, která lidé degradovali na zboží a donutili žít v takových podmínkách. Cílem je ukázat tu bídu od začátku do konce. Od narození až po jejich smrt. Občas nás sami chovatelé zvou do jejich podniků, chtějí se pochlubit svými naleštěnými klecemi a uklizenými stájemi. Když je ale požádáme o to, zda můžeme zdokumentovat celý „proces výroby“ včetně kastrace selat, odrohování telat a jiných rutinních drastických metod, které na zvířatech páchají, už se neozvou.

Je pro vás jakýkoliv velkochov problém? I když se v něm k zvířatům chovají hezky?

Považuji za problém každé místo, kde je zvíře nesvobodně využíváno lidmi. Ať jde o velkochov, malochov, biochov nebo domácí chov. Ke všem přistupuji stejně negativně. I když je kráva výjimečně na zelené louce, vždy ji čeká odvoz transportem na jatka. Většinou ještě ve velmi mladém věku. Jediná místa, která podporuji, jsou azylové farmy. Tam se ke zvířatům opravdu chovají hezky a věnují jim veškerou péči až do jejich přirozené smrti.

Prase v domácím chovu, foto: Lukáš Vincour

A když se zvíře nezabije, ale využívá se pro živočišné produkty jako je sýr nebo mléko, to je podle vás také špatně?

Ano. Pokud nejde o nějaké naprosté výjimky, tak poté, co kráva, koza anebo ovce přestane produkovat mléko, je poslána na jatka. Pro zemědělce by nedávalo žádný smysl se o ni nezištně starat. Potřebuje z ní přece získat co nejvíc. Aby měla samice mléko, musí mít mládě. A když se narodí samec, jede na jatka rovnou. Kohoutci, kteří jsou pro vaječný průmysl nevhodní, se ihned po narození rozemelou zaživa nebo uplynují a slepice odvezou na jatka po roce a půl v temných halách. Nerad bych jakkoliv podporoval myšlenku, že využívat zvířata lidmi je v pořádku.

Může fotografie něco změnit?

Myslím si, že fotografie může určitě něco změnit. Minimálně něčemu pomoci, otevřít určité téma, vyvolat diskuzi.

A vaše fotografie něco změnily?

To si netroufám tvrdit. Možná ponoukly některé lidi ke změně myšlení, moc bych si to přál.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Nemáte zpětnou vazbu? Nevracíte se na ta místa, která jste dokumentoval?

Na sociálních sítích měly některé fotografie dosah na desítky tisíc lidí, a nejen v České republice. To mohu vnímat tak, že se někoho minimálně dotkly. Na spousta míst, která jsme dokumentovali, se už nedá dostat. Celkově je to čím dál těžší. Podniky jsou stále zabezpečenější a nechtějí, aby se realita chovu zvířat dostala na veřejnost.

Jaké pro vás, jako pro vegana, bylo samotné fotografování?

Dokumentování utrpení je vždy psychicky vysilující. Pro mě je to však nic oproti tomu, co musí prožívat zvířata samotná. Oční kontakt s nimi je v tu chvíli tím nejbolestivějším. Snažím se mu vyhýbat. Je pro mě těžké o tom mluvit a vracet se k tomu.

Jak vybalancováváte estetizační tendenci fotografie, tedy že chcete fotit „hezké, řemeslně a kompozičně správné fotky“, s tím, jaké výjevy fotografujete?

V tomto prostředí není obvykle mnoho času něco vymýšlet. Často jsem ve velkém stresu, jsou tam špatné světelné podmínky, o estetické stránce v tu chvíli moc nepřemýšlím. Mojí velkou inspirací se stala mezinárodní organizace We Animals, která sdružuje přední světové fotografy, co dokumentují to, o co se snažím i já.

Chcete fotit hezké fotografie?

Co se týče dokumentování nevinných obětí, nedá se mluvit o hezkých fotografiích. Ale určitě bych rád, a snažím se o to, fotil i pozitivní příběhy.

Nemáte tendence zasahovat do toho, co zachycujete na fotografiích?

Z hlediska fotografie samotné takové tendence vůbec nemám. Jsem dokumentarista, jehož cílem je ukázat objektivní realitu. Co se týče toho, koho fotím, mám touhy zasahovat do děje hodně. Někam vlezu, zdokumentuju bytosti v hrozných podmínkách a zase odejdu. Nechám je tam. Bojuju s tím, ale není reálné všechna zvířata zachránit. Ale doufám, že mé svědectví může pomoci k tomu, aby tento průmysl jednou zanikl.

Tedy aby se všichni lidé na světě stali vegany. Trochu utopická představa, ne?

V hloubi duše toužím po soucitném světě. Kde lidé jako nejmoudřejší a nejmocnější tvor na této planetě využijí svou moudrost a sílu k tomu, aby ochraňovali ty slabší. Aby neubližovali, žili a nechali žít. Před deseti lety málokdo věděl, kdo je to vlastně vegan. A dnes jsem četl zprávu, že jedna z významných českých sýráren plánuje vyrábět polovinu sýrů ve veganské verzi. To je za mě ohromný posun, který se doufám nezastaví.

Nemůže se stát, že se vaše fotografie zneužijí právě úplně opačným způsobem? Nakonec je to hodně o kontextu…

Fotografie si může každý jednoduše stáhnout z našich stránek, zároveň tam ale musí odsouhlasit to, že je nepoužije k propagaci zneužívání zvířat. Určitě je to o kontextu, ale úplně si nedokážu představit, jak by je kdo zneužil jiným způsobem. Prasata v transportu jedoucí na jatka, desetitisíce kuřat v hale, vyhozená selata v popelnicích… Klamavá reklama v živočišném průmyslu je sice hodně zvrácená, ale doufám, že se to nestane.

Fotograf Lukáš Vincour, foto: archiv Lukáše Vincoura

Sám jste vegan, aktivista. Jste při fotografování vždy objektivní?

Mám vystudovanou střední zemědělskou školu, v této oblasti se tedy pohybuji už dlouhou dobu. Dokumentuji běžný život zvířat, ale zaměřuji se i na kruté skutečnosti. Snažím se jít ale více do hloubky a hledat i to, co by běžný fotograf neznalý tématu nejspíš nezaznamenal. Samotné popisky na webu Nevinné oběti jsou většinou krátké a informativní, aby měl sledující představu o tom, co nebo koho na fotce vidí.

Máte pro sebe určenou hranici, jaké fotografie už nemíníte publikovat?

Ještě jsem asi nepořídil fotografii, u které bych se nad tím zamýšlel. Vše, co v chovech dokumentuju, se děje kvůli lidem, kteří konzumují živočišné produkty. Pokud by to tedy nebylo vhodné pro jejich oči, jak by to mohlo být vhodné pro jejich tělo?

Není to v důsledku kontraproduktivní? Poté, co takové fotografie člověk vidí poprvé, jím nejspíš otřesou, ale nevytvoří si k nim pak rezistenci?

Pokud by se fotografie z jatek objevovaly každý týden ve zprávách, v novinách, lidé by samozřejmě mohli otupět, stejně jako ti, kteří je tam dennodenně zabíjí. Zatím mám ale pocit, že většina lidí nemá tušení, co se za zdmi jatek a chovů vlastně děje. A v podstatě každý den nám reagují noví a noví lidé, kteří jsou těmi záběry zdrceni.

Prase v transportu jedoucí na jatka, foto: Lukáš Vincour

Jsou česká média vůči tomuto tématu laxní?

Myslím si, že je to pro česká média zajímavé téma a úplně laxní nejsou. Pokud zveřejníme nějakou silnou kauzu, která strhne pozornost veřejnosti, v tu chvíli jsou hodně nápomocná a chtějí s námi spolupracovat. Osobně jsem byl ale zklamaný z nezájmu některých médií o dokument Svědectví.

Jak je váš fotografický projekt Nevinné oběti financován?

Projekt Nevinné oběti je projektem našeho spolku Zvířata nejíme, kterému přispívají dárci.

Jak velkým fotoaparátem fotografujete?

Fotografuji poměrně malou bezzrcadlovkou, která je utěsněná proti vlhkosti i prachu a tělo i objektivy jsou malé a skladné.

„I když je to pouze pár let zpátky, muže se to zdát neuvěřitelné, že jsme hudbu znali převážně ve fyzické podobě. Mám pocit, že jsme si v té době hudby vážili daleko víc a dokázali ji ocenit,” píšete ve své knize Cesta ke svobodě. Není to tak dávno, co i fotografie měla svou fyzickou formu. Máte pocit, že si jí lidé vážili tenkrát také více?

Doba se změnila, neskutečně zrychlila. Digitalizace má spousty výhod, zároveň se z ní ale vytratilo kouzlo. Velikou předností je, že důležitou zprávu můžete ve vteřině sdílet s celým světem, tak je to i s hudbou, kterou nahrajete. V tom ohromném množství všeho se ale může lehce stát, že nějaké úžasné dílo naprosto zanikne. Celé je to takové nehmatatelné, virtuální, ale já si rád čtu knížku, pokládám desku na gramofon a pověsím fotografii na zeď.

Dal byste si tedy svoje fotografie na zeď?

Ty ošklivé a smutné ne. Ale rád bych z nich jednou vydal knihu, abych zachoval historický odkaz toho, jak se v 21. století lidé v moderní civilizované Evropě chovali ke zvířatům.

Řešíte ochranu zvířat každý den?

Ano, je to moje každodenní téma.

A nejste už taky trochu rezistentní?

Myslím, že už jsem vůči těm obrazům otupělý, což ale neznamená, že by to se mnou nic nedělalo. Když se na ta místa vracím osobně, hned se to všechno vrátí.

Lukáš Vincour (* 1984)

Bubeník v kapele Pipes and Pints (hraje v ní od roku 2008). Příznivec životního stylu straight edge. Dokumentarista a fotograf. Se spolkem Zvířata nejíme vydal knihu Nesvoboda, je spoluautorem dokumentárního filmu Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta z roku 2021. O svém životě a vztahu k punku napsal v roce 2016 knihu Cesta od punku ke svobodě. Se svou ženou Michaelou vydali o rok později knížku pro děti Tenkrát Svět.