Jedna báseň. Autorky čtou: Marie Iljašenko (podruhé)

Londýn, New York, Cork, Kyjev, Barcelona, Praha, Tokio; poštolka, racek, bažant, páv, sýkory uhelníčci, skřivani, ale také datli, sluky / a ti s duhovým peřím, jejichž jméno běžný člověk nezná, dále pak nutrie, kuna, liška, ba i vlk, osladič, slezník červený a kývor lékařský, veverka, lidé, já, ty. Srovnatelné entity, prvky jedné skupiny. Město není jediné, stejně jako zvířata nejsou jedno, ale básnířka zřejmě v titulu sbírky chtěla říct, že zamýšlí město univerzální, zaměnitelné.

Poštolka sere na gotiku

Marie Iljašenko eviduje půvabné i zoufalé nebo děsivé drobnosti v životě městské fauny i flory, kterých si všimne jen ten, kdo pečlivě a vědomě observuje, co se hýbe, roste a množí s jiným záměrem a jinou organizací než výdobytky lidské invence a urbánního průmyslu. Jsou to mžiky, záblesky, prosmýknutí nebo nekonečně dlouho trvající vývojová proměna.

Nejlépe jsou tato jednostranná přizpůsobení vidět na ptactvu: musí křičet víc, když chce přehlušit motory (Zkracujeme si křídla, učíme se hlasitější písně). Naučilo se dobře krást (třeba během hotelových snídaní čajové lžičky). Umí se i městsky bavit: vrány se třeba dokážou klouzat na kovovém tácku po zasněžených střechách lidských příbytků – čistě pro to potěšení z jízdy: jako děti na saních. Iljašenko mluví o myších, když píše: obyvatelé Central Parku snáz tráví hotdogy, / Brookliňané z Flushing Meadows snáz odbourávají jedy. Tento způsob, právě tato jemná personifikace či rafinovaná antropomorfizace zvířat pomocí obyvatelských antroponym je velmi efektní, asi více než promluvy zvířat lidským jazykem. Poštolka zahnízděná vysoko v katedrále … nemá kdy rozmlouvat s bohem, / sere na baroko, sere na gotiku, musí se otáčet… Moje dcera nebyla daleko pravdě, když ve třech letech popsala pražský orloj slovy: „… a tam nahoře v těch okýnkách chodí ty poštolky“.

Rovněž Marie Iljašenko ctí podobu onoho souzvuku. Ale adaptace není dokonalá: pstruzi stejně jako ptáci-letci nikdy nepochopí průzračnost skla a nepřestanou do něj narážet hlavou a hynout: žádná sluka neumí proletět sklem konstatuje báseň Sluka letí na jih a ve čtyřverší z básně Pstruzi s duhovýma očima stojí:  

Ale ryby neutíkají, i když je řeka nedaleko:
je zábava naslouchat zvukům noční čističky,
chloroxidérům a čiřičům v horních patrech
a přes den narážet čelem do skla.

Zvíře ve městě přežije tím spíš, čím víc se stane predátorem, jako sýkory a hrdličky, nebo člověk. Nemusí už u toho ani být nespatřené lidmi, nenápadné, skryté a vzdálené: žluna si klidně vyklove hnízdo v polystyrenové izolaci, vždyť ta ochrání dobře před chladem a nebezpečím miminka i holátka. Takové kuny umějí obydlet domy i auta s profesionalitou squatterů. Taky je zajímá izolace, tentokrát kabelů. Tenhle výčet ani zdaleka nevyčerpává způsob soužití zvířat s lidmi ve městech; a nevyčerpává ani tuto sbírku. A zvířata spíše volí soužití s lidskými vynálezy pro lidi, než s lidmi samotnými.

Obálku s ilustrací od Mariko Gelman navrhla Zuzana Pevná; repro: Host

Jak je to pak s rostlinami? Mají ve svazku poněkud menší prostor a záleží u nich mnohem více na zvuku jejich jmen, která máme mnohem méně ochočená než ta zvířecí: znáte kývor lékařský? slezník netíkový? filodendron xanadu? zvěšinec zední? Znáte druhové jméno více než pěti rostlin? I u nich Marie Iljašenko opěvuje jejich odolnost, vytrvalost, přizpůsobivost. Ale také registruje jejich účelnost, užitečnost pro člověka (sleziník routička, který zastavuje krvácení drobných ran, / ale s velkým neštěstím si poradit nedokáže). U zvířat takto nepřemýšlíme, ba ani u domácích mazlíčků. Nauč se jeho jméno, jednou se může hodit / tobě nebo tvé malé, ostrovní či vnitrozemské zemi, připomíná básnířka válku skrze sleziníka routičku.

Nedojímejte se nad námi

V básních této knihy se jednoduše popisuje dění přírod ve městech. Ony přírody možná nejsou tak půvabné a okouzlující jako v National Geographic, možná jsou i trochu obludné, ale stačí k tomu, abyste nemuseli kvůli lásce k přírodě opouštět městskou krajinu.

Iljašenko si hned v první básni bere hlas zvířat a jejich „my“ do úst a opatřuje je lidskou řečí, jako by šlo o překlad. Zvířata jsou i ve svých promluvách popisná, moc jim to nebásní, prostě, nepoeticky informují: Nepotřebujeme, abyste se nad námi dojímali, / stačí, když nám nebudete klást pasti nebo Obsadili jsme zemi. / Jíme všechno, staráme se o své staré a zraněné, / ale ve stresu děláme hrozné věci, i když ne horší než člověk, říkají v básni (Novodobé dějiny měst) potkani. A lvice Juno trpí, když vypukne válka a udeří na Kyjev, velmi tělesně.

A co člověk?: Podpora vlků stoupá spolu se vzdáleností od vlků, říká předposlední verš básně Vlci v hlavním městě, a výmluvněji propast mezi lidmi a zvířaty nelze popsat. Vlci na druhou stranu sice i ve městech zůstávají plaší, ale báseň člověka usvědčí z neustálého voyerismu směrem k zvířecí říši, z vykořisťování za účelem vědy (viz také velkoměstské myši, jimž vědec seká ocásky, aby je mohl zkoumat): po vlcích nezůstávají pouze úlomky kostí a srst, ale také fotopasti a oka pytláků. A jako násilí působí i srovnání zvířete s jiným: kočky na sebe syčí jako hadi. To člověk a jeho centrálnost stojí za takovým srovnáním, protože on nevymyslel zvláštní tertium comparationis, odlišné sloveso pro syčení kočky a pro syčení hada, které by toto srovnání znemožnilo.

Související článek

Jedna báseň. Autorky čtou: Marie Iljašenko

• Olga Stehlíková

V takovýchto místech sbírky Zvířata přicházejí do města se projevuje dovednost Marie Iljašenko překročit příšeří polidšťování zvířat, k němuž je člověk-básník i člověk-zoolog neustále provokován, třeba když zachycuje netopýří sen o tom, že se stal člověkem, nebo když se domníváme vidět ptačí páry při polibku. Polidšťování vždycky bude kulhat na jednu nohu – a to současně nemusí být na škodu, protože právě díky tomu zakopávání se ukáže, jak vzdálení přírodě ve skutečnosti jsme. Zvlášť pokud je to kulhání vědomé: Odborná literatura si s tím neví rady: / pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné / a pro přírodu, jak ji známe, problematické. Na druhé straně od básní o městských zvířatech a rostlinách za války nebo o řekách, bylinkách či strakách se v silně demlovské apostrofě nachází osiřelé verše opačné perspektivy: ty, v nichž se subjekt dívá na městského bažanta z ptačí výšky mnohapatrového lešení, nebo báseň, v níž zemřelého dědu odnáší čáp.

Město je tedy nejspíš skutečně univerzální, jak básnířka zamýšlela zdůraznit v titulu sbírky: jediné a nikoli jedinečné – minimálně pro zvířata takové je. To proto jednotné číslo (Pod každým městem leží jiné město: / miliony očí, miliony tlapek, podmáčené tunely…).

Báseň je bažant mizející v křoví, cituje básnířka v úvodních mottech mj. také amerického básníka Wallace Stevense. Verš nádherně vystihuje podstatu nepatřičně barevného zvířete básně. V patřičně šedém prostředí velkoměsta, dodávám.

Marie Iljašenko (* 1983) je básnířka, esejistka, překladatelka a redaktorka narozená v Kyjevě. Pochází z rodiny s českými, ukrajinskými a polskými kořeny. Od roku 1992 vyrůstala v Polici nad Metují. Za „své“ jazyky pokládá češtinu, ukrajinštinu, ruštinu a polštinu. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Filozofické fakultě UK, na téže škole pokračuje ve studiu ukrajinistiky. Vydala básnické sbírky Osip míří na jih (2015), jež byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, Drážďanskou cenu lyriky a Cenu Václava Buriana, a Sv. Outdoor (2019). Titul Zvířata přicházejí do města (2025, s ilustracemi ukrajinské výtvarnice Mariko Gelman) je její třetí básnickou knihou. Vedle poezie píše eseje, fejetony, sloupky a kratší prozaické útvary. Za esej Jsem všudezdejší obdržela roku 2023 Cenu Toma Stopparda. Pracovala jako knižní redaktorka a překladatelka, nyní působí v pražském Centru současného umění DOX.