Jedna báseň. Autorky čtou: Olga Słowik

Název City, slóvce odkazuje k poslední básni sbírky, k textu, v němž se vše sbíhá a završuje: „po návratu / miluj mě v úplně novém jazyce / vymysli hlásky / smyslnější než všechny nosovky / zruš tečky středníky / zaveď shodu podmětu s podmětem / vymysli jazyk plný / souřadných souvětí spojovníků sykavek / které budou řídit city slóvce“.

Téma jazyka se jeví jako ústřední hned od prvních stránek knihy a průběžně se navrací, přičemž na sebe bere různé podoby. Někdy jde o pobývání v „cizím“ jazyce, který stále není úplně samozřejmý, a o přímou reflexi ne snad rovnou vykořenění, jistě však přesazení do jiného prostředí, právě i jazykového: „před lety se přestěhovala“ do nové řeči a nikdy nevybalila kufry“ nebo „your current goal: / přestat být odněkud“.

Jazyk se však často paradoxně stává spíše nástrojem neporozumění, nikoli však po „věcné“ stránce, nýbrž po té emoční, citové: „úzkostlivě inscenujeme každý pád / přesnost skloňovaní nás od sebe vzdaluje“. Autorce tu dobře slouží (nejen) lingvistická terminologie, její použití však nikdy není samoúčelné a „na efekt“, naopak napomáhá větší přesnosti. O tu zde evidentně hodně jde, neboť básně jsou vesměs stručné, působí vycizelovaně, promyšleně, někdy až „osekaně“ – zdá se, že po samotném psaní následovala precizní editorská práce (redaktorkou knihy je Olga Stehlíková). Ta je ostatně patrná jak na jednotlivých textech, tak na kompozici celé sbírky.

Přebal básnické sbírky City, slóvce, zdroj: nakladatelství Dobrý důvod

Z galerie současného jmění

Jakkoli se zde nestaví na žádné okaté „exotičnosti“, pohled zvenčí je pro českého příjemce ozdravný a nejspíš způsobí i několik „aha momentů“. „Česká mentalita“ je tu takto explicitně zmíněna jen jednou (hned zkraje sbírky), možná však překvapí, že člověk s jinou rodnou řečí může češtinu vnímat jako „pohodovou řeč“: „když přichází na / vždycky tě budu mít ráda / pociťuje vděčnost / vůči češtině: / luxus takové nezávaznosti / ti dovolí pouze / pohodová řeč“. Nejen v tomto momentu možná leckdo zalituje, že neovládá polštinu, a tudíž paradoxně nemůže české poezii Olgy Słowik porozumět bezezbytku a některé narážky či nuance mu nutně unikají.

Další způsob jiného nasvětlení češtiny nabízejí přítomné slovní hříčky: „dymnivka dutá / dymnivka plná“, „nádherná výzdoba / náhradní bůh“, a zejména pak významuplná galerie současného jmění. Klidně to mohl být původně překlep, a vida, je z něj naprosto funkční prostředek, který příslušný verš a vlastně celou báseň významově rozšíří a obohatí.

Jazyk je tu však zároveň, jak se ostatně nabízí, přítomen i ve své podobě čistě fyzické. Děje se tak zejména v závěrečné sérii milostných básní, které sbírku završují: „ještě jsem si nezvykla na tvé jméno / a už mi vnášíš chaos / do jazyků / špičky olizují cizí hranice“ nebo: „nenechám se zmást / bolestí jazyka / na kterém stále cítím / jak jsi chutnala“. Blízkost – a oproti tomu cizost, odcizení, náhlá, bolestná a nepřekonatelná vzdálenost i mezi lidmi, kteří jsou fyzicky spolu, ať už v galerii, v hotelu, v autě, je dalším výrazným tématem, možná i vnitřním hybatelem této poezie. Bolest a osamělost, která je dalším návratným motivem, se tu ovšem nestaví na odiv. Jen se v pár slovech cosi naznačí – a lze to shrnout vlastně i vtipně, ačkoliv spíše jde o smích skrz slzy: „komunikace se v zimě neudržuje / není kontakt / není přenos“.

Přestože ve sbírce převažují stručné, někdy až takto lapidární básně, dost možná příjemci utkví v hlavě jeden z relativně obsáhlejších textů, a sice momentka z lékárny: „berete to asi poprvé? zeptá se lékárnice, než ti vysvětlí, jak se dávkují tvoje první antidepresiva. ano, odpovíš a pocítíš úlevu. nevypadáš jako regulérní bláznivka. pak si vzpomeneš na ty krásné, vyrovnané, usměvavé ženy v ordinaci, které přišly jen pro další recept. vedle nich ty se svým plačtivým záchvatem, jak to pojmenovala doktorka. ne, nevypadáš jako regulérní bláznivka.“

Docela stručná plodnost

Ačkoli jsme zatím převážně citovali z básní, které jsou laděny spíše osobněji, ve sbírce City, slóvce hraje rovněž podstatnou roli svět, myšleno globálně. Člověk a příroda, tedy spíše člověk versus příroda – environmentální rozměr je zde podstatný, a zrovna tak i etický akcent. Zasáhnou především básně, které nehodnotí explicitně,  nýbrž nechají danou situaci vyznít samu o sobě, jako se to děje v textu Vážený člověk: „kdybych nebyl spáchal / tamten ohavný čin / a nezničil tomu dítěti život / možná bych dnes nebyl / básník (…) kdybych ti neubližoval / kdybych tě neponižoval / neměla bys o čem psát“. Anebo když se báseň v pointě obrátí překvapivým směrem: „sledovat / jak se zmítá v křeči / ohrožený dravec“. Dravec – a zmítá se v křeči? A navíc je ohrožený – nikoli ohrožující? Anebo to nesouvisí a klidně to může být oboje…? Tyto drobné paradoxy a zmíněné „aha momenty“ způsobují, že čtenář(ka) u básně utkví a vrací se k ní.

Samostatnou kapitolou jsou dvě intermezza poskládaná z útržků textů, které  připomínají novinové titulky. Zde se příjemce možná přistihne u myšlenky, že tento postup, který kdysi jistě působil inovativně, dnes vyvolává pocit něčeho, co je „retro“ a odkazuje dejme tomu k časům Sherlocka Holmese. Jak by tytéž texty vyznívaly, kdyby byly napsány běžným způsobem a vysázeny standardním písmem? Možná by stálo za to vyzkoušet to – ostatně nevíme, kdy této vizuální podoby nabyly. Třeba právě až při grafickém zpracování knihy? A co by se stalo, kdyby tato intermezza ve sbírce nebyla…?

Tak sevřená, přísně propracovaná, vlastně docela stručná básnická sbírka – a kolik dokáže vzbudit (po)citů a otázek!

Olga Słowik (* 1990) je bohemistka, překladatelka, básnířka. Narodila se v Polsku. V roce 2011 vystudovala slavistiku se zaměřením na český jazyk na Jagellonské univerzitě. Poté, co byla přijata ke studiu na Univerzitě Karlově (UK), se přestěhovala do Prahy, kde od té doby žije. V roce 2014 dokončila studium bohemistiky v Ústavu českého jazyka a komparatistiky Filozofické fakulty UK, následně nastoupila na doktorské studium tamtéž, absolvovala je roku 2022 (obhájila dizertační práci Jídlo, ženy a osobní identita: Vybrané kapitoly ze současné české prózy). Pracovala mimo jiné v Národní knihovně, v Ústavu pro českou literaturu AV ČR nebo ve společnosti Elpida. V letech 2018–2019 působila jako externí lektorka na Katedře literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity v Pardubicích. Je autorkou řady básní, literárně-vědných studií, knižních recenzí a statí, zejména pro časopisy Tvar, A2 nebo polské portály Krytyka Polityczna či stránky o literatuře Tekstualia. Knize City, slóvce, vydané letos, předcházela sbírka Toto není menstruační poezie, kterou roku 2016 publikovala h_aluze.